Nejúspěšnější hudební comebacky
Redakce
Kylie Minogue
Může se zdát, že kariéra této australské diskotékové divy je starší než skály a moře a konstantní jako Ludolfovo číslo. Pravda však je, že i hudební dráha této dnes třiapadesátileté dámy, která začínala v osmnácti v australské mýdlové opeře Sousedé, a později nás ve svém prvním velkém globálním hitu přesvědčovala, že má vlastně fakt velkou kliku, měla poměrně velký propad. Zásluhou britské továrny na popové hity, kterou tvořilo známé duo Stock – Aitken – Watermann, Kylie na konci osmdesátých let proslula hity jako I Should Be So Lucky, Better Than The Devil You Know nebo svojí coververzí klasického hitu Locomotion od Little Evy.
Jenomže s příchodem devadesátek, zejména tedy grunge a stále razantnějšího nástupu hip hopu, přestával být o trochu umělohmotný kolovrátkový popík zájem. V hitparádách se místo toho stále více objevovala temnota a melancholie, což nebyla pro Kylie úplně ta správná parketa. Ale dělala, co se dalo. V roce 1991 vydala poslední album, na kterém spolupracovala s producenty, kterým se přezdívalo taky SAW. Jmenovalo se Let’s Get To It, ale žádný velký úspěch to nebyl. O čtyři roky později pak přišla s eponymní deskou, na které se pokusila spojit s jinými lidmi, v tomto případě to byli taneční producent Pete Heller (možná pamatujete na jeho pozdější hit Big Love) nebo skupina M People. Bylo to sice o něco lepší než minule (v Británii byla deska v albové hitparádě čtvrtá, v Austrálii třetí), a to zejména zásluhou skladby Confide In Me, ale pořád to nebylo ono. A tak přišel její největší experiment. Na další desce Impossible Princess se Kylie dokonce pokusila převtělit do role indie rockové experimentátorky, v čemž jí coby jeden z producentů vydatně pomáhal i James Dean Bradfield z velšské rockové skupiny Manic Street Preachers. Album ale bylo zajímavé spíš coby rarita, žádný velký hit však neporodilo. Je sice pravda, že třeba písnička Some Kind Of Bliss nebyla špatná, ale hodila by se spíš do repertoáru Sheryl Crow nebo Alanis Morrissette.
A tak se Kylie zamyslela. Chce někdejší skvělou kariéru rozmělnit v experimentech s nejistým výsledkem, nebo být hvězdou toho, v čem je dobrá? Zvolila si pochopitelně (a správně) to druhé. V roce 2000 vydala album Light Years, na kterém se vrátila coby znovuobjevená discodiva s hitem Spinning Around. A svět jí opět ležel u nohou. Což se ještě utužilo o rok později s deskou Fever, na kterém byla i skladba Can’t Get You Out Of My Head. A její úspěch zastínil prakticky všechny dosavadní hity zpěvačky. Od té doby kariéra Kylie stabilně tepe v rytmu diska, o čemž svědčí i název její skvělé loňské desky, která má výmluvný název – Disco.
Lucie
I v českých luzích a hájích bychom našli několik případů úspěšných hudebních comebacků. K těm asi nejzářivějším patří případ skupiny Lucie (vedle například Michala Davida, jehož hudba se z hokejové kabiny v Naganu opět rozletěla do většiny rozhlasových stanic i na firemní večírky). Ta se v 90. letech dokázala cílevědomou prací a schopností psát velké stadionové hity vypracovat do pozice největší české kapely od dob Olympicu.
V novém miléniu však kapela trochu hledala novou tvář, protože nástup taneční hudby na konci 90. let opět (už po několikáté a samozřejmě zase ne natrvalo) zájem o rockové titány odsunul do pozadí. V roce 2000 Lucie vydala popem ovlivněnou desku Slunečnice, která byla dost možná největším experimentem v jejich kariéře. Z desky uspěla hlavně latinem říznutá píseň Ona ví, ale jinak byli fanoušci trochu zklamaní. O dva roky později se proto kapela rozhodla raději vrátit tam, kde se cítili nejpevněji v kramflecích, tedy do přímočarého stadionového rocku. A jejich fanoušci byli deskou Dobrá kočzka která nemlsá, kterou reprezentoval singl Daniela, zase nadšeni. Málokdo mimo nejbližší okolí kapely však věděl, že uvnitř Lucie tím rozhořel problém. Tedy otázka, zda rocková kapela potřebuje klávesáka, jímž byl v tomto případě jeden ze zakládajících členů, Michal Dvořák. Zbytek kapely usoudil, že nikoliv, a Dvořák dostal padáka, aby ho v partě vzápětí nahradil další kytarista, Tomáš Vartecký.
Na další chystanou desku Lucie už však nedošlo, protože komunikace začala váznout i mezi Davidem Kollerem a Robertem Kodymem. Načež ten první jmenovaný v polovině první dekády nového milénia z kapely odešel, aby se věnoval sólové kariéře. Už v roce 2010 se však nejslavnější sestava kapely potkala na jednom pódiu při udílení cen Anděl, o rok později pak Kodym řekl, že nevylučuje návrat Lucie na pódia. A taky se tak stalo. V roce 2012 na firemním večírku PPF, o dva roky později už při comebackovém turné. V roce 2018 navíc kapela vydala nové album EvoLucie a odjela nové halové turné. EvoLucie bylo první studiové album Lucie po šestnácti letech a v hudebních kuloárech začíná být slyšet o tom, že na další desku by jejich fanoušci takhle dlouho rozhodně čekat nemuseli.
Guns N’Roses
Na přelomu 80. a 90. let bychom marně hledali větší rockovou kapelu, než byli kalifornští Guns N’Roses. Jejich dvojalbum Use Your Illusion z roku 1991 je dodnes považované za jedno z nejikoničtějších rockových dvojalb všech dob, současně však bylo tak trochu labutí písní okázalosti a hedonismu rockové hudby 80. let. A na vině byla v tomto případě, vlastně stejně jako u výše zmíněné Kylie Minogue, vlna grunge, která se světem přelila poté, co kapela Nirvana (taktéž v roce 1991) vydala své druhé album Nevermind. Najednou nebylo cool být sebevědomý rocker s velkou hřívou a odhalenou hrudí, co má na každém prstu deset ječících fanynek. In bylo být v depresi, nenávidět sebe i všechny ostatní a utápět se ve zmaru. Což byla věc, se kterou si tak úplně nevěděl rady ani Axl Rose (ačkoliv s tou nenávistí k ostatním zase tak velký problém neměl nikdy).
Slavná kapela se tehdy začala potýkat s vnějšími i vnitřními problémy a na její tvorbě to bylo stále více známé. V roce 1993 GNR vydali album a názvem The Spaghetti Incident?, které obsahovalo pouze coververze písní punkových kapel jako The Stooges, UK Subs či The New York Dolls. Což ale nebylo přesně to, co fanoušci od Axla a spol. čekali. Ostatně zmíněné desky se prodal asi jenom milion kusů, přičemž obou dílů předchozího dvojalba se prodalo po sedmi milionech kopií. V roce 1996 pak kapelu opustil ikonický, vlasatý kytarista Slash, který založil vlastní kapelu Slash’s Snakepit a bylo vymalováno. V roce 1997 se sice začaly objevovat informace, že Axl s novými spoluhráči pracuje na novém albu. Dokonce bylo známo, jak se má jmenovat, šlo o dnes už slavný titul Chinese Democracy.
Trvalo však dalších 21 let, než deska pod tímto jménem skutečně vyšla (přičemž už dva roky předtím Slash, ale i další bývalý člen kapely, Izzy Stradlin, oficiálně oznámili, že opět kopou za barvy Guns N’Roses). A fanoušci jásali. Celkem si jich album koupilo přes tři miliony, což však na rok 2008 není vůbec špatné. Nejpozoruhodnější na tom všem však je, že se Axl dokázal po celé dvě dekády umanutě držet zmiňovaného názvu a album pod ním skutečně vydal. A to přesto, že se v hudební terminologii Chinese Democracy za tu dobu stalo něčím, jako je Lochneská příšera nebo Yetti. Tedy něco, o čem všichni mluví, ale nikdo to doopravdy neviděl.
Green Day
Když americká punková parta Green Day v roce 1994 vydala svoje třetí a průlomové album Dookie, stalo se slovní spojení pop punk (jakkoliv blbě zní) jedním z nejskloňovanějších v hudebních světě. A vlastně přesně zaplnilo díru v srdci hudebních fanoušků, kterou způsobila sebevražda Kurta Cobaina v dubnu stejného roku. Všichni měli dost skepse a deprivací, ale hlučné kytary a tři akordy stále táhly. A Green Day (či třeba i tehdy spříznění The Offspring) byli s jednoduchými a euforickými vypalovačkami jako Basket Case nebo When I Come Around pro řadu rockových fanoušků jasnou příští stanicí.
Ale pak se věci trochu zadrhly. Jejich další tři desky Insomniac (1995), Nimrod (1997) a Warning (2000), si nevedly zdaleka tak dobře jako Dookie, jehož se celosvětově prodalo přes dvacet milionů kusů. Green Day se však nevzdali. A v roce 2004, tedy deset let po svém průlomu, přišli s deskou American Idiot, na které se pustili do ostré a otevřené kritiky zahraniční politiky Spojených států pod vedením prezidenta George W. Bushe. A také na něm reflektovali události z 11. září 2001. A svět na to slyšel. Zásluhou písní jako je titulní American Idiot, Boulevard Of Broken Dreams nebo Wake Me Up When September Ends se album vyšvihlo na první místa řady světových hitparád a kapela jej prodala přes šestnáct milionů kopií. Green Day s deskou vyrazili na dva roky trvající světové turné a dostali za něj i cenu Grammy pro nejlepší rockovou kapelu. A jejich úspěšná kariéra trvá od té doby až dodnes.
Cher
Americká zpěvačka Cher zažila hudební comeback po tak dlouhé době, že si mladší ročníky ani pořádně nepamatovaly, že někdy nějakou úspěšnou kariéru vůbec měla. Půvabná Cherilyn Sarkisian, jak zní její skutečné jméno, prozrazující arménský původ, začala úspěšnou pěveckou dráhu už na počátku 60. let, tehdy zejména ve dvojici se svým pěveckým partnerem a manželem v jedné osobně, jímž byl Sonny Bono. Sonny & Cher, to bylo v 60. a 70. letech podobně zavedené spojení jako Laurel a Hardy, Simon a Garfunkel nebo Lenin a Marx. A jejich hit I Got You Babe z roku 1965 je dodnes jedním z nejikoničtějších hitů celých šedesátek.
Když se však folkové duo Sonny & Cher, stejně jako jejich manželství, na konci 70. let rozpadlo, vrhla se Cher do víru tehdy zuřící disco horečky a také začala vystupovat na Broadwayi. Současně však tehdy vykvetla i její herecká kariéra, přičemž na kontě má několik opravdu legendárních filmů jako hororovou komedii Čarodějky z Eastwicku (1987), nebo romantická komedie Pod vlivem úplňku, za kterou si dokonce odnesla v roce 1987 Oscara pro nejlepší herečku v hlavní roli. V hudební kariéře se jí nicméně zdaleka nedařilo tolik. Ano, Cher stále vydávala alba, a to s železnou pravidelností každé zhruba dva nebo tři roky. Výrazné hitparádové úspěchy se jí však vyhýbaly, s výjimkou písně If I Could Turn Back Time z roku 1989, který je z dnešního pohledu zajímavý hlavně tím, jak nestydatý klip k němu existuje.
Nicméně Cher se svého čísla jedna americké singlové hitparády, (které měla naposled v roce 1974 s písní Dark Lady), ještě jednou (a prozatím naposled) dočkala. A to v roce 1998, kdy celý svět zválcovala se svojí písní Believe, která mimo jiné proslavila efekt zvaný autotune, dříve používaný k hlasovým korekcím. To byl nápad britského producenta Marka Taylora, který prostě autotune nastavil do extrémních hodnot a vzniklo to zajímavé hlasové portamento, které se dodnes hojně používá třeba v trapu. Sám Taylor později přiznal, že si nebyl tak úplně jistý, co Cher řekne, až uslyší, co provedl s jejím hlasem. Cher však byla nadšená a trvala na tom, aby to tam zůstalo, proti však zpočátku byli lidé z vydavatelské firmy Warner Music, ale nechali se zpěvačkou přesvědčit. Aby si producenti zachovali svoje know-how, původně tvrdili, že výsledku bylo dosaženo použitím trochu jiného efektu, tedy vokodéru, jejich kolegové však brzy přišli na to, jak se to dělá a že je to vlastně velmi snadné. Dodnes se nicméně mezi hudebníky pro tento efekt používá i označení “Cher efekt”.
Titulní foto: Lucie
