Martin Zounar: Zhubnul jsem 20 kilo, šlo mi o život. Základ je se divadlem netrápit, užívám si ho

Ranní klub rádia Expres FM přivítal oblíbeného herce Martina Zounara. Miloš Pokorný s ním probral nejen práci v divadle i televizi, ale i vzpomínky na působení v rádiu nebo vaření a hubnutí.  

Dobré ráno, dobrý den, už je vzhůru celá zem!
Klasická rozmlouvací fráze. Jak vzpomínáš na časy, kdy jsi pracoval v rádiu? 
Myslel jsem si, že to bude pohodička, ale byla to normální rachota. Dělal jsem od 9 do 12 hodin, měl jsem Ranní pohlazení Martina Zounara. Přestože jsem docela ukecaný, tak mi to vydrželo týden. Pak už jsem neměl co říkat a musel jsem sbírat příběhy třeba při jízdě autem. Nakonec jsem vysílal tři roky. 

Jestli si dobře vybavuji, tvůj pořad směřoval hodně na dámy. Zvaly tě třeba na kávu?
Měl jsem samozřejmě nějaké nabídky… 

Po pravidelném vysílání jsi šel na volnou nohu, nechybí ti režim? 
Nejšťastnější jsem s naplněným dnem. Mám strašně moc energie, tudíž si ve volnu vymýšlím činnosti, například hodně vařím. A třeba na dovolené si Kačka lehne s knížkou a já stojím. 

Když jsme u toho vaření, hodně jsi zhubnul…
Dvacet kilo, už přes rok si držím váhu na 102 kilo. Předtím šlo o život, nosil jsem v podstatě jen jednu mikinu a vytahané tepláky. A když jsem jel třeba na lyže, děsil jsem se toho, jak si vůbec zapnu lyžáky nebo jak se zvednu, když upadnu. Zlomil to až covid.

Pojďme teď k divadlu. Jaké novinky jste připravili?
Ve zbrusu novém divadle Metro na Národní třídě máme celkem 10 titulů, kromě oblíbených Dvou nahatých chlapů ještě Osm eur na hodinu, Už tě mám dost se Sašou Rašilovem, pak představení o dvou hercích Miluju tě, tak se měj nebo Úvěr. A připravujeme dvě komedie – Pod vodou a Špinavý obchod, oboje s Mirkem Etzlerem. A do konce roku budou ještě čtyři premiéry.

V některých představeních jsou jen dva protagonisté. Jaké to je hrát jen ve dvou?
Vždy jsi součástí týmu a je důležité, aby to fungovalo lidsky. A v divadle Metro jsme skvělá parta lidí. Ve dvou na jevišti je to těžší v případě, že zapomeneš text a představení musí odsýpat. Jinak se mi splnil po třiceti letech sen – mám konečně svoji šatnu s fotografiemi své rodiny, ručníkem, náhradním spodním prádlem a zubním kartáčkem. 

Jak řešíte situaci, kdy obecenstvo nereaguje tak, jak očekáváte?
Kdysi jsem zkoušel tlačit na pilku, ale zjistil jsem, že to neproříznu. S přibývajícími zkušenostmi si vždy vzpomenu na pravidlo od Luďka Munzara: „jen z dobře narýsovaných věcí se dá stoupat kdykoliv do neznáma“. Je tedy dobré se stáhnout a jít jen na základ, který musí být jasný a čitelný.

Když ale třeba není jednomu z vás dobře, může to za něj „vzít“ ten druhý?
Ne. V takovém případě bychom trpěli oba dva. Ale je dobré vědět, že ten druhý případně situaci zachrání. Stalo se mi třeba, že jsme hráli v divadle za Prahou právě představení Úvěr. Všechno fungovalo a já si to tak užíval, že jsem zapomněl Filipovi Blažkovi, který hraje klienta, říct, kolik ten úvěr vlastně bude. Jelikož spolu ale umíme fungovat, tak se Filip zeptal, kolik mu vlastně dám. Základ je prostě se divadlem netrápit, ale užívat si ho.

Nedávno opakovali Tankový prapor z roku 1991, kde jsi hrál. Co tě napadne jako první, když se vidíš v něčem tak starém?
Přiznám se, že se na sebe vůbec nedívám, ani na kontrolní projekce. Ale rád vzpomínám na ta telecí bezstarostná léta.

Když srovnáš třeba právě Tankový prapor a jiná natáčení v současné době, vnímáš nějaký rozdíl?
Je tam pořád kamera, režisér, možná štáb má víc „podržtašek“ – je tam víc asistentů, hvězd, jiný raut, ale ta podstata je pořád stejná.  Musíš jít na plac a odehrát to tak, jak nejlépe umíš. A vlastně nízkorozpočtové filmy točí hvězdy radši než ty velké.

A máš raději natáčení, nebo divadlo?
Miluji divadlo, protože každé představení je jiné. A po těch letech už vím, že je zbytečné dělat si jakékoliv násilí. Zdeněk Pohlreich řekl jednu nádhernou věc: „Základ je zbavovat se toxických lidí a věcí ve vašem okolí.“ Je tedy důležité se zbytečně netrápit.

Kde budeš hrát o prázdninách?
Čeká mě Strašidlo cantervillské, třicet představení na českých zámcích a hradech. A pak Dva nahatý chlapi na mělnické scéně a pod Žižkovskou věží. Mezi tím mám pět týdnů volno. Kdyby čert na koze jezdil, nejede přes něj vlak!

Jezdí Martin Zounar pořád na motorce? Chtěl se někdy podobat nějakému idolu? A měl jako malý vzor?
To zjistíte v našem podcastu.  

Úvodní foto: Expres FM / Barbara Hacsi