Nejbizarnější interpreti historie české pop music: Od Jana Cézara přes Maxim Turbulenc po Luštělu aneb Poslech jen na vlastní nebezpečí

Populární hudba je vedle hvězd první ligy plná také absolutních bizarností a úletů. Což však neznamená, že by vždy prosvištěly nepovšimnuty rovnou do zapomnění, právě naopak. Řada z nich se, byť na krátko, dočkala poměrně slušné popularity.

Tentokrát jsme si posvítili na několik takových, které přes všechny své nedostatky zanechaly otisk na domácí hudební scéně.

Jan Cézar

Takhle to dopadá, když se někdo zaprodá. Jan Cézar byl totiž prý v mládí především fanouškem Boba Dylana či AC/DC a vůbec měl blízko k tehdy ještě velmi mladému a progresivnímu žánru jménem heavy metal. Sám dokonce v několika metalových kapelách hrál a zpíval. Jeho hudební směřování však výrazně změnilo setkání s dvojicí Petr a Pavel ORM, kteří mu poradili, aby se zkusil ozvat Františku Janečkovi, který zrovna akutně sháněl náhradu za Michala Davida, jenž krátce předtím opustil jeho hudební stáj. Cézar to zkusil a u Janečka uspěl. Toho zaujal především jeho mužný hlas i vzhled, od čehož si sliboval, že bude fungovat jako magnet na dospívající dívky, a ty si pak poběží koupit desky s písněmi, které měl v plánu pro Cézara napsat. Cézar byl navíc taky tak trochu náhradou za Sagvana Tofiho, který už předtím zpíval několik Janečkových hitů, ale ze spolupráce s Janečkem se taky chtěl vyvlíknout.

Očekávání všech splnila hned první balada Vizitka, kterou Cézar napůl zpíval napůl deklamoval vážným hlasem a v očích při tom měl v klipu výraz jako když kocour dělá do plev. Dívkám tehdy nejspíš skutečně nevadilo, že Cézar prakticky neumí zpívat a jeho rozsah činí tak třetinu oktávy. Vizitka se stala hitem, stejně jako Holky bláznivý. Pak však přišel rok 1989 a o hudbu z dílny Janečka a podobných přestal být zájem. Cézar následně začal objíždět kulturáky s vlastním hudebním programem, který se jmenoval Sexy show, při kterém se na pódiu vedle něj svíjely striptérky společně s kulturisty (schválně si to zkuste představit). To však nemělo moc dlouhého trvání a Cézar hudební dráhu pověsil na hřebík. Dnes žije v Brně a živí se jako marketingový specialista. Jestlipak má i svoji vizitku?

Markéta Muchová

A ještě jednou vlivný skladatel a impresário František Janeček. Ten byl vždy velmi dobrý obchodník a dobře věděl, kde je poptávka a jak ji uspokojit. Začátkem 80. let proto přišel s brilantním nápadem, který spočíval v tom, že najde pohlednou dívku, pro kterou napíše několik písní (na tom, zda zpívat umí, nebo ne, vlastně vůbec nezáleželo) a s níž začne objíždět vojenské posádky, kde budou publikum tvořit výhradně nadržení a sexuálně frustrovaní vojáci základní služby. A ti, jak správně předpokládal, se vůbec nebudou zajímat o hudební nebo pěveckou úroveň, protože někdo, kdo je neustále zavřený v kasárnách, chce především vidět ženské křivky.

Toto přesně splňovala modelka a příležitostná herečka Markéta Muchová (vlastním jménem Markéta Krbušková), která byla Janečkovým nápadům svolná. Problém byl, že Muchová skutečně zpívat vůbec neuměla, prakticky nebyla schopná udržet tón a její rozsah byl ještě tristnější než v případě Jana Cézara. Přesto se Janečkovi podařilo stvořit ve spolupráci s ní několik hitů, které se však proslavily především proto, že Janeček měl styky na nejvyšších místech a byl svoje věci schopen dostat do Československé televize a Československého rozhlasu, což tehdy byly vlastně jediné média v zemi. Jinými slovy, těmito prostředky šlo tehdy učinit (byť krátkodobě) hvězdu třeba i z žonglujícího mopse. U Muchové se to krátkodobě podařilo ačkoliv byly její pěvecké kvality prakticky od začátku kariéry terčem posměšků. 

Ester Ládová 

Vzpomínáte ještě na vnadnou brunetu, která se v roce 2004 stala jednou z nejviditelnějších aktérek  televizní soutěže Milionový pár na TV Nova? Ta však brzy skončila skandálem, protože vyšlo najevo, že několik účastníků této soutěže za sebou má účinkování v pornofilmech, což platilo i pro rodačku z Ústí nad Labem Ester Ládovou. Ester přitom měla v mládí trochu jiné plány. Chtěla se stát zpěvačkou a dokonce prý od třinácti let navštěvovala hodiny zpěvu. Mimo jiné ji prý dokonce v průběhu jednoho roku vedla hudební pedagožka profesorka Jitka Švábová, která se věnovala také operní pěvkyni Evě Randové. Kde vzala kariéra Ester Ládové smyk od zpěvu do porna se dnes nedozvíme, nicméně velmi přesně víme, kdy a jak se pokusila na tuhle dráhu vrátit.

A to v roce 2005, když vydala své debutové album s lascivně rádoby provokativním názvem Tak už pojď, na kterém bylo dvanáct písní, jejichž autorem byl hudební producent Zdeněk „Style“ Hrubý. Tento hudební klenot vydal na svém labelu impresário Karel Vágner a v pražské restauraci Demínka jej pokřtil Zdeněk Troška. Zkrátka společnost jako z partesu. Jen při poslechu například hned titulní písně a pak při sledování jeho klipu jeden neví, jestli tento příspěvek patří spíše do populární hudby anebo se stále ještě jedná spíš o porno (dobře, spíš erotický film), pouze zhudebněné. Posluchačům to však bylo zcela jedno, o album totiž nikdo zájem tak jako tak neměl. Nějakou dobu sice Ester vystupovala v show Dalibora Jandy Všechno na Mars, postupně však hudební dráhu pověsila na hřebík. Zdůvodnila to tím, že se „jí nezamlouvaly vztahy mezi herci a zpěváky a současně jí též nevyhovoval zájem mužů o její tělesné partie, zvláště pak ňadra“. Kdo by to byl řekl. 

Kamil Emanuel Gott 

Jeden z nejbizarnějších úkazů české populární hudby se zjevil vlastně trochu mimoděk. Pražský rodák Emanuel Vohnout, později známý jako Kamil Emanuel Gott, je totiž bratrem Pavla Vohnouta, jinak též řečeného Kyklop, kmenového člena trojice Maxim Turbulenc (se skupinou Wohnout tu žádná rodinná přízeň skutečně není). Emil, stejně jako jeho bratr Pavel, od mládí tak trochu muzicíroval a co jim pánbůh ubral na dobrém vkusu, to jim vrchovatě nahradil v chuti „pobavit prostý lid“. Na jedné z prvních akcí „Maxíků“ v polovině 90. let se na pódiu mihnul i Emanuel, kterak imitoval Karla Gotta.

A když to viděl Vladimír Kočandrle z firmy Monitor, okamžitě prý zavětřil artikl, co by se dal dobře prodat. Prý to byl i on, kdo vymyslel umělecké jméno Kamil Emanuel Gott. Ten natočil celkem pět alb a nutno dodat, že měl Emanuel Mistra opravdu v malíku. Znal dobře jeho pěvecké finesky, uměl dobře napodobovat jeho charakteristickou výslovnost, ale především utáhl i podstatnou část jeho rozsahu. Jako imitátor byl tedy skutečně velmi slušný, to je mu zas nutno nechat. Za jeho největší zářez pak lze zpětně považovat docela pitoreskní, ale zábavnou „gottovskou“ předělávku písničky Chvastoun, která je původně z druhého alba Pražského výběru. Tohle byl v 90. letech docela hit, který roztančil nejednu vesnickou diskotéku. Po deseti letech se však fór okoukal a Kamil Emanuel Gott odešel do uměleckého důchodu dříve než jeho slavnější předobraz.

Milan Buričin 

Žil, byl v Mladé Boleslavi jeden učitel hudby. Milan Buričin se jmenoval a psal jedny z nejšvihlejších písní všech dob. Ale vážně, je to něco přes deset let, co se na české internetové scéně zjevil tento šedivý chlapík s pohledem lasičky, který zpíval vlastní písně, jejichž texty často zakládal na absolutním rýmu, v melodii si vystačil se třemi tóny a do nich sóloval na cirkulárku nebo prádelní hrnec. Jeho videa měla a mají na YouTube mnoho stovek tisíc shlédnutí a úměrně tomu kdysi rostl i jeho fanklub, který Milana považoval za cosi mezi Andy Kaufmanem, členy Létajícího cirkusu Montyho Pythona a nedoceněným hudebním géniem. Zda to tak skutečně je, dodnes není jasné.

Autor tohoto článku byl jednou členem reportážního štábu, který jel za Milanem do Boleslavi natočit příspěvek do pořadu MusicBlok na ČT. A nutno dodat, že ani členové štábu nebyli při návratu z natáčení za jedno, zda se jedná o tichého (tedy zpívajícího), ale jinak neškodného blázna nebo jestli jestli si Milan ze všech kolem sebe střílí. Možná že od obojího trochu. Každopádně posádka televizního auta se otřásala smíchem po celou cestu z Mladé Boleslavi až do Prahy a možná ještě pár dní poté. A pokud si pustíte některou z jeho písní, kterých prý Milan napsal více než čtrnáct set (!!!) budete se smát taky. 

Luštěla 

Lucie, Štěpánka a Larisa (odtud odvozen název jejich uskupení LuŠtěLa) byla trojice dívek z Ledče nad Sázavou, kolem jejichž hudební tvorby bylo kdysi taky dost veselo. Semlelo se to v roce 2010, kdy se na YouTube objevil jejich první hit Patnáctiny, které pro ně napsal otec jedné z dívek na motivy tehdejšího internetového hitu Kanikuly. Ačkoliv to byl úplně banální popěvek, slabý textařsky, hudebně i pěvecky, internetový fenomén byl na světě. A poměrně záhy počty jeho zhlédnutí na YouTube dosahovaly stovek tisíc. Ještě větší halo pak bylo kolem jejich písničky FB Pedofil, které si dodnes na této platformě pustilo přes milion lidí.

Těžko říct, proč právě tato trojice na sebe strhla takovou pozornost, protože nablblých písní je všude plno, nicméně Luštěla frčela a novinář Luděk Staněk dokonce odjel do Ledče nad Sázavou, aby tu s dívkami udělal rozhovor pro časopis Reflex. A když v říjnu 2010 odehráli svůj první pražský koncert, který proběhl v žižkovském Matrixu, přišlo se na holky podívat přes tisíc lidí. Co na tom, že si skoro všichni příchozí přišli hlavně z dívek dělat srandu, vstupné zaplatili tak jako tak. Ale jak už to bývá, přestože holky doufaly, že si popularitu udrží (dokonce prý měly v plánu natočit album s rockovějším zvukem), popularita však nedbala šla o dům dál dopřát patnáct minut internetové slávy zase jiným hejlům. Kde je dnes Luštěle konec, nevíme.

Vítězslav Vávra

„Zpívající bubeník“, to bylo v osmdesátých letech velmi frekventované spojení, které mělo patrně evokovat dojem něčeho naprosto mimořádného a zcela nevídaného, asi jako „kokrhající bicykl“ nebo „levitující slon“. Že to zase tak výjimečné není, dokazuje dlouhá léta a úspěšně například David Koller nebo Milan Cais ze skupiny Tata Bojs, ale tehdy se to tak možná skutečně jevilo. „Zpívající bubeník“ Vítězslav Vávra měl být zosobněním nějaké nevídané ekvilibristiky. Že nebyl zas tak dobrý bubeník a především že ani neuměl moc zpívat, bylo sice evidentní, ale tak nějak vedlejší. Marketingový záměr totiž vyšel.

Vávra začínal v kapele Faraon, kterou založil Karel Šíp, tomu jej však odloudil Petr Hannig, který mu také do ruky dal i mikrofon. A především pro něj napsal ty šílené a banální cajdáky jako Holky z gymplu nebo Holka s citrónovou šálou, které Vávra vždycky dost nezaujatě a chladně odchrčel. Dívky však přesto tleskaly a především si kupovaly lístky na jeho vystoupení a také jeho nahrávky. Vávra se však následně osamostatnil a založil skupinu Monogram. Vydal čtyři sólová alba, zájem o jeho tvorbu však postupně upadal, a Vávra se od hudby přesunul k politice (v roce 2010 kandidoval za stranu Suverenita – blok Jany Bobošíkové, strana zdravého rozumu). Zemřel v loňském roce na rakovinu plic. 

Maxim Turbulenc

Už tu o nich byla řeč, takže především pro pořádek. Trojice Maxim Turbulenc, tato „zbraň hromadného ničení dobrého vkusu“ vznikla v Klánovicích přesně v polovině 90. let. A od začátku se zaměřovala na předělávky lidovek, hospodských odrhovaček a také dětských písní do dusavého diskotékového zvuku. Založili je Pavel Vohnout, Petr Panocha a Daniel Vali, přičemž první dva už dnes v sestavě nejsou a místo nich lidové slavnosti pod touto značkou objíždějí Tomáš Báča a Petr Novák. Panocha s Vohnoutem, kteří byli ze sestavy Valim vyhozeni, si však od roku 2015 vesele zpívají ve vlastní sestavě Maxíci, kde je doplňuje ještě Přemysl Stoklasa.

Jinými slovy, zatímco dříve jsme měli jen jedny Maximu Turbulenc, dnes máme svým způsobem rovnou dvoje. Což je tolik štěstí, že nevíme, zda ho lze vůbec unést. Není snad ani nutné připomínat, že dodnes jednou z nejslavnějších písní sestavy (tedy obou) je Jede, jede mašinka, což je vlastně píseň, kterou pod původním názvem Neodcházej, nechoď spát napsal ostravský hudebník Zdeněk „Mendoš“ Furmančík. A jelikož podobným hovězinám se (nejen u nás) vždy a za všech okolností dařilo, Maxim Turbulenc údajně za svoji kariéru získali osmnáct platinových alb a jejich Jede, jede mašinka je z bezmála čtyřiceti miliony zhlédnutí v tomto ohledu jednou z nejúspěšnějších českých písní všech dob. Dobře nám tak. 

Foto: Profimedia