Mikrovlnná trouba, lepidlo nebo penicilin usnadňují život milionům lidí na celém světě. Věřte, nebo ne, tyto vynálezy často vznikly zcela náhodou. Výsledkem omylu jsou i oblíbená jídla nebo pití.
Lidé se vždy honí za velkými věcmi, za úspěchem nebo slávou, ale někdy vám to prostě všechno spadne do klína. Mnoho vynálezů a objevů je výsledkem tvrdé práce, píle a geniality. Některé věci ale vznikly díky zvratu osudu, náhodě nebo omylu. Vynálezců jsou davy, ale jen tito měli neskutečné štěstí.
Ze všech moderních kuchyňských spotřebičů je mikrovlnná trouba jedním z nejoblíbenějších. Inovátorem je americký inženýr Percy Spencer, který tak trochu experimentoval. Pracoval totiž na magnetronech – vysoce výkonných elektronkách, které generují krátké rádiové vlny – když náhodou objevil mikrovlnné vaření. Dělal svou práci jako obvykle, když si všiml, že tyčinka v jeho kapse se roztavila. Spencer si uvědomil, že tento jev způsobují magnetrony. V roce 1945 si nechal tento vynález patentovat. První značka mikrovlnek se jmenovala RadaRange a ke komerčnímu využití byla uvedena po dvou letech.
Skotský bakteriolog Alexander Fleming představil penicilin, který léčí bakteriální infekce. V roce 1928 si po návratu z dovolené všiml plísně, která vyrostla v Petriho misce, kde zanechal zbytky své původní práce, a bránila růstu bakterií. Čtrnáct let trvalo, než se podařilo izolovat účinnou látku bránící růstu bakterií – penicillium – a vyrobit dostatek pro použití. Penicilin se tak stal jedním z prvních antibiotik na světě. Dr. Fleming ve skutečnosti nikdy neměl v úmyslu „revolucionizovat veškerou medicínu“. První osobou léčenou penicilinem v roce 1941 byl policista Albert Alexander, který měl nekontrolovanou bakteriální infekci po škrábnutí růží.
Po desetiletí se superlepivá lepidla používají k opravě všech rozbitých věcí v domě. Chemický název samotné zázračné hmoty je ve skutečnosti kyanoakrylát. A právě kyanoakryláty byly objeveny v roce 1942, kdy tým vědců ze společnosti B. F. Goodrich Company pod vedením Harryho Coovera Jr. pracoval na výrobě průhledných plastových zaměřovačů zbraní během druhé světové války. V mířidlech zbraní byla lepkavá hmota nepoužitelná a tak musela na pár let k ledu. V roce 1951, to už Coover pracoval ve výzkumném oddělení společnosti Eastman Kodak, si s kolegou Fredem Joynerem uvědomili, že kyanoakrylát má komerční potenciál. Vyvinuli vzorec, následně se lepidlo začalo prodávat v roce 1958 pod názvem Eastman #910.
Ačkoli výbušnou látku nitroglycerin vynalezl Ascanio Sobrero, byl to švédský chemik a inženýr Alfred Nobel, kdo ji použil k výrobě dynamitu. Během pobytu v Paříži začal Nobel experimentovat s nitroglycerinem a nakonec náhodou našel způsob, jak látku zkrotit smícháním s křemelinou. V roce 1864 při jednom takovém experimentu přišlo o život mnoho lidí včetně Nobelova bratra Emila. Nobel zkombinoval stabilizovanou nitroglycerinovou pastu s typem rozbušky, kterou vynalezl dříve, aby vytvořil dynamit, pojmenovaný podle řeckého označení síly, tedy dynamis. Svůj výrobek si nechal patentovat v roce 1867. Dynamit se brzy začal používat třeba při řezání kanálů, stavbě železnic a silnic a také během války. Aby podpořil mír ve světě, v listopadu 1895 Nobel zavedl Nobelovy ceny.
Bramborové chipsy, jedna z nejoblíbenějších pochoutek ve světě. Vynalezeny byly šťastnou náhodou v roce 1953 Georgem Crumem, šéfkuchařem v jednom podniku v americkém New Yorku. Jeden jeho otravný zákazník si neustále stěžoval na to, že jeho hranolky nejsou dostatečně tenké a křupavé. Šéfkuchař je jako vtip nakrájel na tenké plátky. Zákazník si je ale zamiloval a brambůrky byly na světě.
W. K. Kellogg spolu se svým bratrem Dr. Johnem Harvey Kelloggem náhodně vyvinuli oblíbenou snídaňovou pochutinu. V roce 1898 při provádění výzkumu o stravě pacientů v sanatoriu v americkém Michiganu cereálie objevili, když náhodou nechali hrnec s vařeným obilím na sporáku několik dní. Následně tvrdé těsto nakrájeli na malé lupínky a cornflakes byly na světě.
Muž, který vytvořil sirup pro oblíbený nápoj, nebyl kuchař a dokonce nepracoval ani v potravinářském průmyslu. Vynálezcem byl lékárník jménem Dr. John Stith Pemberton, který se snažil vytvořit alkoholický nápoj naplněný kokainem a kofeinem. Chtěl, aby ho pili lidé se závislostí na drogách, mezi které sám patřil, a mohli ho tak používat k odvykání od morfia. Sirup měl pomáhat od bolesti hlavy, nervového vyčerpání nebo podrážděného žaludku. Když udeřila prohibice, Pemberton byl nucen alkohol ze své receptury vyjmout, kokain zůstal po desetiletí. A tak byla v roce 1886 v Atlantě vyrobena první láhev Coca-Coly.
Vynález moderního čajového sáčku je připisován obchodníkovi s čajem Thomasi Sullivanovi. V roce 1908 začal Sullivan rozesílat vzorky svého čaje v malých hedvábných sáčcích. Přestože nebylo jeho záměrem, aby je lidé i s obsahem máčeli v horké vodě, zákazníci to stejně udělali a tento způsob louhování čaje si zamilovali.
Zdroj fotografií: Profimedia