Sebeobranu budete často používat proti oplzlým řečem ve škole, dotěrnému kolegovi nebo žoviálnímu strejdovi, říká její lektorka Jasmína Houdek

Specializuje se na sebeobranu pro ženy. Učí je, že násilí vzniká dávno předtím, než se jich pachatel vůbec dotkne. Svým studentkám pomáhá získat sebevědomí, dává jim odvahu nebýt zticha a radí, jak zneškodnit útočníka. Jasmína Houdek vás zkrátka připraví i na nepřipravitelné. 

Nenosíte krátké šaty, protože se bojíte, že na vás budou pokřikovat na ulici? Máte strach uzemnit sexistického kolegu? S lektorkou Jasmínou Houdek, která pořádá kurzy moderní sebeobrany jsme si povídaly o tom, proč je vhodné umět se ozvat a kdy je nejlepší čas na úprk. 

Jste lektorka moderní sebeobrany, co se od vás můžeme naučit? 

Učím ženy, jak se za sebe postavit a ubránit se v celé škále situací. Například když je někdo osahává v MHD, vulgárně na ně pokřikuje na ulici, nebo když je někdo fyzicky napadne. Ale stejně tak, když má na ně na poradě kolega nevhodnou sexistickou narážku, nebo když má na ně na rodinné sešlosti strýček dotazy, na které nechtějí odpovídat. Moderní sebeobrana jim vrací zpět ztracenou sílu, posiluje sebevědomí a učí vzájemnému respektu. Naučí vás, kde jsou vaše hranice a jak si je můžete hájit. Nebo jak někdy říkám: Je to boj proti agresorům, prasákům a další havěti. 

Zvyšuje se s létem počet případů sexualizovaného násilí a obtěžovaní žen na ulici? Dokážu si totiž představit, že to má souvislost s oblečením. Zatímco v zimě chodíme v péřovkách, v tropickém počasí se logicky více odhalujeme… 

Zvyšuje, ale nesouvisí to s oblečením. Je doloženo, že s vzrůstající teplotou stoupá agrese obecně. V létě navíc trávíme více času venku, a tak mají agresoři více příležitostí.
Krátké sukně ani výstřihy nemají podle tvrdých dat žádný vliv na to, zda se stanete obětí sexualizovaného násilí. Když na vás někdo pokřikuje či hvízdá, nečiní tak proto, že byste se mu líbila, ale primárně proto, že vás chce ponížit, znejistět, ztrapnit. 

Přece jen je ale větší pravděpodobnost, že ke catcallingu dojde, když žena oblékne minišaty a třeba i výraznější make-up, než když vyjde ven v teplákách, nebo se pletu? 

Ano, vaše rudá rtěnka a letní šaty mohou přilákat prasáky, kteří na vás budou pískat a pokřikovat, ale pokud se úmyslně budete oblékat jinak, než v čem se cítíte skutečně dobře a hezky, pak budete působit slabě a to přiláká zase jiný druh agresorů. Je to patová situace. Oblečení nám ale v boji proti prasákům a agresorům nepomůže. Zaměřme svou pozornost na to, že si to k nám nesmí nikdo dovolit a bojujme proti násilí. Rtěnku noste dál. Nenechte se omezovat. 

Obecná představa o sexualizovaném násilí či znásilnění je asi taková, že žena potká agresora někde na ulici a ten jí odtáhne do křoví. Jaká je realita? 

To je nebezpečný stereotyp. Protože díky němu ztratíte ostražitost vůči těm, kteří jsou nejčastější pachatelé, tedy lidi, které znáte. Přes 80 % znásilnění spáchá někdo, koho oběť zná. Může to být spolužák, kolega, učitel, soused, kamarád manžela, bývalý partner a podobně. Sebeobranu budete tedy častěji používat proti oplzlým řečem ve škole, proti dotěrnému kolegovi nebo žoviálnímu strejdovi. To jsou lidé, od kterých vám hrozí sexualizované násilí.

Jak můžeme odhalit včas, že si na takové lidi máme dávat pozor?

Často to začíná nevhodnými doteky, sexistickým vtipem, zesměšňováním. Netvrdím, že každý kdo se dopustí oplzlého vtipu, je znásilňovač, ale když se ohradíte, řeknete, že vám to vadí a dotyčný vás začne ponižovat, shazovat, zesměšňovat, tak jste právě odhalila agresora, který se tímto prozradil. Slušný člověk by se omluvil, a nebo by jinak projevil zájem o nápravu či pochopení situace. Znásilňují nás lidé, které známe a které máme rády. Začíná to překročením našich hranic a nerespektováním toho, že nám něco vadí.

Ráda bych se zaměřila i na situaci, kdy se žena ocitne v ohrožení právě na ulici a agresora vůbec nezná. Které signály jí napoví, že se schyluje k neštěstí? 

Znáte ten divný pocit strachu? Chvíle, kdy vás varuje váš tzv. šestý smysl? To, když si říkáte: Něco je divně, něco tady nehraje? Tak tehdy má začít vaše sebeobrana.
Možná vás z dálky sleduje divný člověk. Tady byste měla zbystřit a udělat něco jinak. Zvednout hlavu, rozhlédnout se, odejít. Když už na vás mluví, použijte jasnou a stručnou komunikaci: „Dost! Nechte mě!“ Vykejte a nepoužívejte vulgarismy. Dejte okolí najevo, že ho neznáte. To vám může pomoct. Někdo se vás možná zastane, možná někdo zavolá policii, protože situace bude pro okolí jasná: neznají se, ta paní je v nesnázích. Reagujte tedy vždy, když začnete mít ten divný pocit v žaludku. 

Je vhodným řešením útěk? 

Když si včas všimnete, že se děje něco zlého, můžete ze situace odejít. I to je samozřejmě sebeobrana. Jenže radit lidem, aby utekli, je sice dobré, ale v mnoha případech nemožné. Co když neumím rychle běhat? Co když jsem po nemoci a sotva popadnu dech? Co když mám jiné zdravotní důvody, které mi prostě nedovolí zdrhnout? Navíc musíte počítat i s tím, že pokud začnete utíkat, v agresorovi se spustí predátorský instinkt a požene se za vámi i přesto, že to třeba neměl v plánu. Útěk je tedy ideální volit jen tehdy, pokud vím, že to umím a můžu utíkat rychle. 

Existují nějaké pomůcky či jednoduché triky, které se vyplatí ovládat nebo nosit při sobě? Mám na mysli třeba předstírání telefonního hovoru nebo držení klíčů v ruce. 

Ženy a dívky dostávají mnoho dobře míněných rad, třeba tu, že mají telefonovat, když cítí strach. Opravdový nebo simulovaný telefonní hovor z vás dělá snadný terč. Raději nechte telefon v kapse a dejte divnolidem najevo, že o nich víte a že si nic nenecháte líbit. Klíče jako zbraň jsou rovněž nesmysl. Zraníte spíš sebe.

A co slzný plyn? 

Pepřák je dobrá zbraň a doporučuji ho. Noste jej ale tak, ať jej máte u sebe, a ideálně si kupte dva a ten jeden si vyzkoušejte, ať víte, jak funguje. Jak se bránit s pepřákem, učíme i na našich online kurzech. 

Je mi jasné, že v roli oběti jsou převážně ženy. Jak je to s muži? 

Násilí se týká všech lidí a každý z nás se za svůj život setká s nějakou formou násilí. Fenomén sexualizovaného násilí a obtěžování se však týká především dívek a žen. Pokud jde o mužské oběti, jsou malou menšinou a i v těchto případech je agresorem zpravidla muž.

Nedávno jste se svým manželem napsala knihu, která je skvělým návodem k tomu, aby se ze čtenáře oběť nikdy nestala. Doporučila byste ji všem? 

Doporučila bych ji těm, kteří chtějí vědět, jak řešit konflikty, krizové situace, manipulaci a umět se ubránit fyzické agresi. Ta kniha je zbraň. Ne ve smyslu, že s ní můžete někoho praštit po hlavě (ale můžete, je ve tvrdé vazbě), ale v tom smyslu, že v ní najdete informace, které vás vyzbrojí proti všem, kteří překračují vaše hranice. Jasně pojmenováváme, kdo je padouch a že máte právo být naštvaná, drzá a hlavně, že se můžete bránit.

Když ale všechno selže a zařadíme se mezi oběti sexualizovaného násilí, co máme dělat? 

První, co musíte vědět, je, že to není vaše chyba. Vinu nese vždy jen ten, kdo vám to udělal. Na první místo stavím tuto skutečnost, protože každou oběť přemáhá pocit, že si za to může sama. Ale nemůže. Musíme tohle pořád dokola opakovat, protože nám to pomůže prolomit mlčení. Dále je dobré svěřit se někomu blízkému, kdo vás podpoří, a následně to pak řešit pomocí terapie a dostat se z toho. Je to jediná možná cesta. Jsou tu pro vás také specializované organizace, které se zabývají podporou obětí sexualizovaného násilí a mají s tím bohaté zkušenosti, jako je PROFEM, Persefona atd.

Zdroj fotografií: Shutterstock, archiv Moderní sebeobrany, Instagram