Krvavá sovětská okupace '68: Tři tragické příběhy z Prahy, které nesmí zapadnout

V noci z 20. na 21. srpna 1968 započala invaze vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem do Československa. Důvodem byla snaha potlačit demokratické reformy prosazované pokrokovým křídlem KSČ v čele s prvním tajemníkem ústředního výboru Alexandrem Dubčekem. Již první den si okupace vyžádala více než 60 obětí. Počet zraněných a mrtvých dále narůstal.

Celkem si okupace roku 1968 vyžádala zhruba 500 těžce zraněných a 137 obětí na životech. Okupanti se setkali s nečekaným odporem, na který reagovali stejně nečekanou brutalitou.

S ruskými okupanty bojují od konce února i Ukrajinci

Ráno jako každé jiné

Ráno 21. srpna se na cestu vlakem do Prahy vydává devatenáctiletý Vladimír Hnulík. Vyučený elektrotechnik a dálkový student střední průmyslové školy se jako každé středeční ráno vydává do práce. Míří do pražského družstva Stavba, u kterého je zaměstnán. O tom, že začala invaze nemá ani potuchy, k ne každému se dostaly informace o probíhající invazi, ačkoli o ní rozhlas informoval před druhou hodinnou ranní. Neprodleně poté byly odpojeny všechny vysílače, za tři hodiny je ovšem vysílání opět obnoveno. Pro nic netušícího Hulíka je to však ráno jako každé jiné.

Téhož rána se vydává Marie Hanusová na pohřeb sousedky, musí se však vrátit zpět do bytu v Mánesově ulici, vzhledem k tomu, že jsou už tou dobou ulice plné okupantů a ozývá se střelba. Její manžel Josef Hanus opakovaně vychází ven, sleduje napjatou situaci před budovou Československého rozhlasu, manželka na něj naléhá, aby zůstal v bytě a on nakonec poslechne.

Boj rozhlas

Situace na Vinohradské třídě eskaluje od časných ranních hodin. Okupanti se pokouší obsadit budovu Československého rozhlasu, který informuje o skutečném průběhu invaze. Okupační síly se od počátku zaměřují i na ovládnutí vysílací infrastruktury, obsazení rozhlasu a televize je tak jedním z důležitých prvků taktiky okupantů, která míří i proti svobodnému šíření informací o tom, co se zrovna děje.

Na Vinohradské třídě se ale okupační síly musí potýkat s nečekaným odporem. Dav demonstrantů nejprve vlastními těly, poté i improvizovanými barikádami brání vojákům vniknout do budovy rozhlasu. Na okupanty prší kamení. Část demonstrantů se s vojáky pokouší domluvit, někteří okupanti ani netuší, kde jsou, v lepším případě si myslí, že přijeli bojovat s kontrarevolucí. Odpor demonstrantů je pro ně nečekaný a řešením je pro ně střelba do lidí.

Nevinné oběti

Vladimír Hnulík se po příjezdu na pražské Hlavní nádraží vydává na Vinohradskou třídu, míří k budově rozhlasu. Aktivní sportovní střelec se zálibou v železničním modelářství tam utrpí fatální zranění. Není sice jasné, jaké byly přesně okolnosti jeho smrti, ale jeho zranění jsou devastující, je zasažen několika dávkami do oblasti břicha a hrudi, má zlomenou páteř a paži.

Manželé Hanusovi mezitím se znepokojením poslouchají nedalekou střelbu, na dveře jim klepe jejich známý Bedřich Řepa. Situace na Vinohradské je vyostřená a on u nich hledá úkryt. V tom se ale ozve znovu střelba a Josef Hanus se sesouvá k zemi, jeho žena k němu přiskakuje, zjišťuje, že je manžel zasažený do hrudníku. Paní Hanusová vlivem rozrušení ztrácí na okamžik vědomí. Poté, co se probere vidí, jak se Řepa snaží jejímu manželovi pomoci. Paní Hanusová ho varuje, ať nevychází, ten ale přesto trvá na tom, že jejímu manželovi sežene lékaře. V Mánesově ulici je však postřelen do břicha a po převozu do nemocnice podléhá pooperačním komplikacím. Josef Hanus umírá na místě na následky mnohočetných střelných poranění.

Při boji o rozhlas bylo 21. srpna okupanty zabito 17 lidí. Několik lidí se stalo obětmi odbrzděného nákladního vozu, několik lidských životů si vyžádala exploze sovětského tanku a požár okolních domů, ostatní se stali obětmi střelných poranění. Mezi nimi byli i Bedřich Řepa, Josef Hanus a Vladimír Hnulík. Byli tak mezi desítkami obětí okupace, brutální snahy získat absolutní kontrolu nad vnitřními záležitostmi suverénního československého státu a potlačit jakékoliv demokratické reformy, které by mohly Československo vyvést ze sféry vlivu Sovětského svazu.

Nikdy nezapomeneme. 

Zdroj fotografií: Profimedia