Šimon Caban: V divadle jsme vymysleli tanga, kožichy jsme nosili dávno před Leošem Marešem

Do svého podcastu Boomer Talk si Miloš Pokorný pozval architekta, režiséra, a scénografa Šimona Cabana. Probrali spolu divadlo, kultovního Arnoštka z filmu Kouř, ale i moderní technologie, podcasty nebo oblékání.

Multitalentovaný Šimon spolu se svým bratrem Michalem tvoří dvojici, která mimo jiné stojí za sedmadvaceti ročníky slavnostních ceremoniálů Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Se souborem Baletní jednotka Křeč vystupovali v oscarovém snímku Miloše Formana Amadeus. Jeho fotografické práce najdete ve sbírkách Centre Pompidou a Muzea UMPRUM. Jako režisér spolupracuje s Národním divadlem v Praze, Státní operou, Národním divadlem moravskoslezským, Městským divadlem Brno, brněnským Buranteatrem, Studiem Dva nebo Divadlem Kalich, v Klicperově divadle v Hradci Králové režíroval vlastní adaptaci kultovní Sexmise. Na svém kontě má i show pro Lucii Bílou a Jiřího Korna v O2 Areně. 

Není jednoduché tě zaškatulkovat, jak bys sám sebe charakterizoval?
Architekt, režisér, divadelník. Nejvíc se to teď točí kolem divadla. Rozdíl mezi architektem a divadelníkem vlastně nevidím, vnímám to komplexně, hranice nevnímám a asi ani neuznávám. Nemám velké architektonické studio, nedělám urbanismus, chybí mi kulaté razítko z ČVUT. Věnuji se volnějším kreativním múzám, inspirativním, provokativnějším. To je moje parketa.

Vnímají tě jako boomera tvoje děti?
Jsem rád za to, že je mám, že se nám narodily a že jsme je vychovali včas. Jsou pro mě skvělým živým korektivem, protože samozřejmě stárnu, jsem konzervativní a protivný starý dědek, který dává nevyžádané rady. Já se tím bavím, protože rodiče jsou od toho, aby dávali nevyžádané rady. Jde jen o to odhadnout, do kdy je můžeš dávat a kdy už jsi mimo. A to se velmi špatně odhaduje. Odhaduje se to lépe, když je člověk s dětmi v živém kontaktu. My máme velice živé a ostré diskuze, především se synem, který s námi bydlí. Já si toho velice cením a hrozně nerad bych o to přišel, takže si musím dávat pozor na jazyk a emoce, protože jsem velice prchlivý, se vším jsem hned hotový.
Jsem schopen se omlouvat, ať už ženě, dětem nebo svým blízkým. Jak jsem říkal, jsem prchlivec a v té emoci se člověk velice často mýlí a ujede i tam, kam si nepřeje. Zpětně si to uvědomím, ale určitě jsem se neomluvil za všechno, za co se podle postižených omluvit měl. Určitě jsem to nestihl. Nedávno jsem si přečetl, že člověk není tím, co si myslí, ale tím, co si o něm myslí ti druzí.

Jak třeba tvoje děti reagovaly na kultovní kousek Kouř ?
Odbornou diskuzi jsme na toto téma doma nevedli. Ony to vnímají určitě úplně jinak. Spousta mladých ten film vnímá bez toho, aby v té době žili. Je z toho v dobrém slova smyslu takový zvláštní svébytný patvar, každý si z něj něco vezme. Do velké míry tomu nerozumím, vytváří to ta doba. Když jsme film natáčeli, netušili jsme, že Arnoštek bude kult YouTube. Vnímám to jako celek, naučili jsme se s tím žít, někdy to má výhody, jindy je to únavné až otravné, ale nikomu to nevyčítám. Ano, jsem Arnoštek.

Jak to máš s hudbou, ještě objevuješ nebo si zakonzervován?
Pořád mě baví, pořád hledám, ale vůbec se neorientuji. Pro mě byly desky, cédéčka jsem akceptoval, protože měla obal, jasný nápis a většinou tam byla podepsaná kapela. Pak se tomu začalo říkat projekt, pak každý týden složil někdo něco jiného s někým jiným a pro mě to je spíše zmatek. Když někdo složí jeden hit a vydělá mu to na celý život, přeji mu to, ale neorientuji se v tom. Potřebuji kapely, snažím se poslouchat nové věci, ale nakonec skončím u The Rolling Stones nebo Led Zeppelin. Těší mě, že i mladá generace poslouchá staré páky.

Baví tě chodit na koncerty?
Nebaví. Jdu tam s pocitem, že uvidím kapely svého mládí a nakonec je tam něco úplně jiného. Nejhorší pro mě byly koncerty kapel Yes a Supertramp, to byla úplná zoufalost. To je jako kdyby po mně někdo chtěl dneska tančit Arnoštka. Já prostě na veřejnosti netančím, to je nesmysl, to je špatně. Ale třeba Leonard Cohen, ten byl fajn, neskákal na podiu, furt mu to zpívalo a ty dva akordy zvládl pořád. A zaplať pánbůh za The Rolling Stones.

Jak vnímáš, když tě někdo osloví a dopředu říká, že Cabani jsou drazí?
Je to automatické uvažování. Já tomu říkám Oscarův komplex, tedy když člověk dostane Oscara a nikdo mu nezavolá, protože si myslí, že má hodně práce nebo je moc drahý. Nejhorší je, když zavolá agentura, kterou si najala další agentura, kterou si najala jiná agentura, a ty to máš vymyslet, máš na to týden a jde jen o nápad. Ale ten nápad je právě to nejcennější. A dříve ti ještě řekli, že na to není moc peněz, ale příště už se „nafutrujete“. To už na nás neplatí, my nejsme drazí, ale ty věci, které děláme, jsou drahé.

Co tě v současnosti, krom práce, baví a jsi do toho schopen investovat a ponořit se?
Prožil jsem teď radostné období, kdy jsme s kamarádem v Řecku 14 dní opravovali loď. Nebo teď jsem na zahradě jinému kamarádovi postavil skleník. A jsem rád s vnučkou.

Jak se jim s bratrem tvoří pro karlovarský festival a který ročník byl pro ně nejnáročnější? Co ho aktuálně nejvíce baví a na co se těší? V čem mu ujel vlak a co by ještě rád stihl? Jakou funkci má v domě, kde bydlí?
To se dozvíte v podcastu Boomer Talk!

O podcastu Boomer Talk

Moderátor Miloš Pokorný se představuje v podcastu s názvem Boomer Talk. Vychází dvakrát měsíčně. Termín boomer slouží jako urážlivá satira zahořklých, starých internetových uživatelů, kteří mají potřebu kritizovat mladší uživatele za jejich věk a zájmy. Princip podcastu Boomer Talk je ve srovnávání věcí nových a starých, Miloš Pokorný na toto téma vyzpovídá zajímavé hosty nejrůznějších profesí.

Úvodní foto: Martin Horký – MAFRA – Profimedia