Příběh americké zpěvačky, která je označovaná za vůbec první černošskou rockovou zpěvačku vůbec, se na filmová plátna nedostal poprvé. Už v roce 1993, kdy bylo Tině Turner teprve padesát čtyři let a byla na vrcholu sil a slávy, o ní vznikl hraný film, kde její postavu ztvárnila Angela Basset a role jejího tyranského manžela, objevitele a dlouholetého hudebního spolupracovníka Ikea Turnera se zhostil Laurence Fishburn.
Pokud jste jej viděli, pak můžete mít pocit, že se z aktuálního dokumentu režisérů a scénáristů Daniela Lindsaye a T.J. Martina nedozvíte zásadně nic nového. Což je ale pravda jenom zčásti. Ano, většina příběhu se točí kolem jejího vztahu s mužem, jemuž kromě jména (vlastním jménem se zpěvačka jmenuje Anna Mae Bullock) vděčila i za to, že se jako holka z farmy na bavlnu dostala do velkého showbyznysu. Osudová láska se však brzy proměnila v peklo poté, co se z Ikea vyklubal násilník, psychopat a tyran. A je přece jenom velký rozdíl vidět některé vypjaté scény hollywoodsky přibarvené a nakašírovéné a slyšet samotnou slavnou zpěvačku, když do kamery vypráví, jak ji Ike, často zcela bezdůvodně, fyzicky napadal, mlátil a škrtil i před dětmi, z nichž některé s ním pak až do jeho smrti nepromluvily ani slovo.
Současně se ale dokument pozastavuje nad tím, jak těžké bylo pro zpěvačku se zejména v USA vymanit z jeho vlivu. A jak často i několik let po jejich dramatickém rozvodu byla první otázka mnoha novinářů na ni, kdy začne znovu vystupovat se svým bývalým manželem. Zásluhou svého britského manažera (a zejména britských fanoušků) se nakonec ale Tina stala tím, čím se stát přála, první velkou ženskou rockovou hvězdou, na jejíž koncert v Brazílii přišlo přes sto padesát tisíc lidí. Současně se jí nakonec podařilo najít i životní lásku, kterou celý život hledala. Zaručujeme, že už jste fanoušky Tiny Turner či nikoliv, u tohoto dokumentu se nudit nebudete.
Dalším dokumentem, který byl letos k vidění na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, byl snímek o irské hudební ikoně, někdejším frontmanovi pub punkových ikon The Pogues, básníkovi, alkoholikovi a celoživotním rebelovi Shawnu MacGowanovi. Dobrou reklamu ve Varech filmu udělalo i to, že jej osobně uváděl Johnny Depp, který je dlouholetým přítelem titulního hrdiny a coby koproducent se na vzniku filmu sám podílel.
Příběh je však zajímavý sám o sobě. Jeho linka se nese od začátků třináctiletého irského kluka, kterého sice vyhodili ze školy, ale vyhrával jednu básnickou soutěž za druhou, načež se vydal do Londýna. Pokračuje přes jeho první kontakt s punkem, založení The Pogues a jejich postupné se vypracování na jednu z nejvyhledávanějších koncertních kapel v celé Velké Británii.
"Líp jsme hráli střízliví, ale s chlastem to byla větší zábava," pronáší Shane ve filmu větu, která vlastně všechno definuje. MacGowan je jedním z nejvíce odstrašující případů toho, jak moc člověka dokáže alkohol, prášky a drogy zdevastovat. Ale přestože mu doktoři několikrát dávali pár měsíců života, je kupodivu stále mezi námi. Dokument natočil zkušený Julien Temple, který za sebou má už snímky o Sex Pistols, The Clash či Depeche Mode. Slova chvály na MacGowana coby svého hrdinu a vizionáře pějí Nick Cave, Bono, Bobby Gillespie z Primal Scream, Joe Strummer z The Clash či už zmíněný Johnny Depp.
A do třetice karlovarský filmový festival roku 2021. Pro všechny fanoušky elektronické taneční hudby je doslova povinností tento film, který je podle vyjádření některých doslova "milostým dopisem pro house music". Jeho ústřední postavou je legendární francouzský producent a dj, který je jedním z otců taneční hudby, jak ji dnes známe a bez jehož vlivu by EDM (tedy Electronic Dance Music) neexistovala tak, jak ji známe dnes. Laurent Garnier ve filmu vypráví příběh taneční hudby, který se začal psát začátkem 80. let v Chicagu a Detroitu, přičemž obě místa v dokumentu navštíví.
Vzpomíná na své první rave party, djské začátky, divák jej doprovází na vystoupení do Barcelony či Tbilisi a dozví se i něco o tzv. "bass dropu", který je v taneční hudbě čímsi jako kamenem mudrců. Kromě Garniera v dokumentu hovoří i jeho současníci a kolegové jako Quentin Dupieux alias Mr. Oizo, zakladatel labelu Ed Banger a objevitel Justice Pedro Winter či další hvězdy jako Carl Cox či Jeff Mills, který v dokumentu Garniera nazve "djem djů".
Laurent Garnier ve Varech dokonce improvizovaně vystoupil, o čemž v rozhovoru na Expres FM mluvil i umělecký ředitel MFFKV Karel Och (viz níže, čas 26:45).
I fanoušci zmíněného se Karla Gotta dočkali rok po jeho úmrtí dokumentu o svém hrdinovi a jedné z nejvýraznějších postav české kultury. Jeho autorkou je režisérka Olga Malířová Špátová, kterou si Gott údajně záměrně vybral a oslovil s tím, aby o něm natočila dokument, které bude pomyslným zamáváním fanouškům a světu vůbec. To – a možná i vědomí blížícího se konce – však snímku sebralo výraznější ostří. Nepouští se do žádných příkře kontroverzních témat a že ji v případě Gotta bylo více než dost (ať už je to anticharta, pobyt Gotta a společníků v Las Vegas, cvičná emigrace) o to více se však pouští do Gottova současného soukromí.
Film je nicméně i tak poměrně zajímavou kronikou českých a československých dějin od šedesátých let až po současnost. A je v něm řada zajímavých archivních záběrů, ale i intimních scén z posledního období Gottova života, ve kterých zpěvák s lékaři probírá léčbu svého onemocnění, ačkoliv si je vědom, že vyléčit se z něj již nepůjde.
Miroslav Žbirka, který je už bezmála padesát let veřejnosti známý coby Meky, je jednou z největších postav československé scény. A mezi jeho úspěchy se počítá i to, že byl v roce 1982 prvním hudebníkem, který dokázal narušit sérii čtrnácti za sebou jdoucích vítězství Karla Gotta v tehdy ostře sledované hudební anketě Zlatý slavík. Dokument, který o něm v loňském roce natočil režisér Šimon Šafránek, jinak též autor úspěšného dokumentu King Skate či jeden z tvůrců hudebně-dokumentární série Kombo pro ČT art, se ale na jeho příběh snažil podívat trochu jinou optikou.
Film Meky, který aktuálně získal cenu Žebřík za nejlepší hudební film roku 2020, je vlastně příběhem rozporů, které navenek slavnou a úspěšnou kariéru Žbirky provázela. Ať už je to jeho vztah ke geniálnímu kolegovi Lacovi Lučeničovi, který v podmínkách československé pop music naprosto předběhl dobu, ale vždycky zůstal ve Žbirkově stínu, nebo hudebníkův vztah ke svým nejbližším a také k milované skupině The Beatles, která je mu coby vzor neustále předhazována. Ostatně to, že jméno The Beatles ve filmu nezazní, ačkoliv je často jasné, že právě jich se celá věc týká, je jedním ze Šafránkových režijních záměrů. V současné době navíc Šafránek dokončuje půlhodinový dokument, který se vztahuje ke dvaceti letům od vydání Žbirkova velmi úspěšného alba Modrý album, s nímž Žbirka vstoupil do nového milénia.
Aniž by si toho řada lidí stačila všimnout, z mladičké původně country zpěvačky Taylor Swift se v posledních minimálně deseti letech stala patrně největší současná hvězda světové populární hudby. A přestože její jméno bylo v začátcích kariéry pro hudební fanoušky spíše synonymem nevkusného a kýčovitého středního proudu, sama Taylor Swift se během let vlastní pílí a talentem vypracovala do pozice všemi respektované umělkyně, která spolupracuje i s uznávanými hudebníky z nezávislé scény jako jsou Justin Vernon ze skupiny Bon Iver či rapper Kendrick Lamar.
Dokument, který o ní natočila režisérka Lana Wilson a aktuálně je k vidění na streamovací službě Netflix, se pak zaměřuje na všechny podstatné aspekty úspěchu a kariéry zpěvačky. Středobodem je však postavení a role ženy ve stále velmi dominantně mužském hudebním průmyslu, jejím boj o to, aby její názor jako ženy byl akceptován a respektován a aby nebyla jenom tou hezkou holkou, která se má jenom usmívat, všechno odkývat a na všechny mávat, jak si to stále řada lidí v jejím blízkém pracovním okolí přála. A současně že za vším tím make-upem, drahými kostýmy a pozlátkem je normální mladá žena, která se taky někdy cítí sama, přestože ji lásku dennodenně prokazují miliony fanoušků po celém světě.
Foto: Jan Zátorský / MAFRA / Profimedia