Jan Koller: Jsem rád, že můžu ještě vlézt na hřiště a zahrát si fotbal třeba i u nás na vesnici

Nejlepší český reprezentační střelec s celkovou bilancí 55 gólů, to je Jan Koller. Bývalý fotbalista, jehož kariéra připomíná zápletku hollywoodského trháku, navštívil Večerní show. Rozpovídal se nejen o své kariéře, ale také o novém dokumentu Jan Koller – Příběh obyčejného kluka.

S reprezentací se Jan Koller dočkal bronzu na Euru 2004, na klubové úrovni se stal mistrem české, německé a belgické ligy. S německou Borussií Dortmund si zahrál ve finále poháru UEFA. Kromě pozvánky do kina probrali s Vladem i jeho fotbalovou minulost, těžké začátky v kabině i na hřišti Sparty nebo lásku k Bohemce, kterou svým prvním ligovým gólem poslal pryč z nejvyšší soutěže. 

Jak velkou máš nohu?
Patnáctku, velikost 50, v začátcích kariéry byl velký problém najít kopačky, takže do svých 21 let jsem hrál ještě v gumotextilkách. 

Když se z tebe stal hvězdný fotbalista, tak jsi měl všechny boty na zakázku?
Přesně tak. Podepsal jsem smlouvu s Nike a začali mi dělat kopačky na zakázku. Taková rarita je to dodneška, v nějakém muzeu mají tu botu zasklenou, takhle velkou botu nikdy nedělali. 

Do českých kin jde dokument Jan Koller – Příběh obyčejného kluka. Kde vzniknul ten nápad natočit snímek o tvé kariéře?
Spousta lidí mi říkala, že můj fotbalový příběh je námět na film, ale nikdo nikdy nepřišel s konkrétní nabídkou. Až pak Petr Větrovský mě přes sociální sítě oslovil, že by o mě chtěl natočit film. Tak jsme si dali schůzku v hotelu. Protože byl totální lockdown, museli jsme si pronajmout pokoj a v hotelové restauraci jsme o tom šest hodin diskutovali a říkali jsme si, co a jak. I kvůli covidové situaci, kdy byl člověk zavřený jen doma, jsme si plácli a vrhli jsme se na to. 

Jaký to bylo stoupnout si před kameru a vzpomínat? To vzpomínání nebylo jen příjemné… 
Ze začátku jsem si musel zvyknout na všechny ty kamery. Štáb jsem si pustil do soukromí, do té doby jsem byl spíše takový uzavřenější typ člověka. Díky tomuto filmu se ze mě stal právě i víc otevřenější člověk, víc komunikativnější, takže si myslím, že mi to prospělo. 

A nevadilo ti vytahování negativních vzpomínek? 
Vůbec ne. To k tomu patří, bylo to součástí mé kariéry. S odstupem času to vnímám jinak, než jsem to vnímal tenkrát. S kluky, s nimiž jsem měl problém, jsme si to vyříkali a jsme zadobře. Tenkrát to pro mě bylo hodně nepříjemné. 

Tvoje velké specifikum je, že ty jsi k tomu velkému fotbalu přičichl už jako ve fotbalovém věku docela pozdě… 
Jsem za to rád, že to u mě bylo naopak. Dneska jsou fotbalové akademie, kde jsou kluci od 12 let a už jsou pod nějakým vedením a připravují se na dráhu profesionálního fotbalisty. Pak jsou asi zklamaní, když to nevyjde, protože do profesionálního fotbalu se dostane opravdu jen pár vyvolených. Takže jsem rád, že jsem zažil tu dobu, že jsem měl normální dětství a samozřejmě jsem měl obrovské štěstí, kdy jsem byl už připravený na normální život pracujícího, ale mohl jsem hrát profesionální fotbal a splnil se mi můj dětský sen. 

Pojďme k tvým prvním zápasům za Spartu: O tobě se ví, že fandíš Bohemce, ale tvůj první gól ji poslal do druhé ligy. Měl jsi kvůli tomu výčitky?
Ze začátku jsem byl nadšen, byl to můj první ligový gól. Když jsem postupem času vychladl, došlo mi, že jsem vlastně poslal svůj milovaný klub do druhé ligy. Takže ty pocity byli rozporuplné. Doufám, že mi to fanoušci odpustí. Moje srdce patří Bohemce a přeju jí, aby sezona dopadla lépe než ta minulá. 

Jak je možné, že jsi nikdy neskončil v zelenobílém dresu? Za Bohemku jsi hrál jen na konci kariéry plážový fotbal… 
Aspoň tam jsem mohl oblíknout ten krásný zelenobílý dres, ale jinak to nedopadlo. I když to vypadalo jednou nadějně. Za Pavla Hoftycha a nebožtíka Lukáše Přibyla, kteří mě do Bohemky chtěli. Ale tenkrát rozhodla rodina, která chtěla zůstat v cizině. Kdybychom se tenkrát vrátili do Čech, Bohemka by dostala šanci. Tenkrát mě lanařila i Sparta a Slavia, ale na závěr kariéry bych určitě šel do Bohemky. 

V prvních letech ve Spartě ti to mazáci v šatně dávali trošku sežrat…
Neměl jsem to jednoduché, protože jsem začal hrát místo Horsta Siegla. To se spoluhráčům nelíbilo a dostával jsem to tam tenkrát sežrat. I fanoušci na mě pískali. Nebylo to jednoduché. S postupem času to vnímám tak, že mě to posílilo do další kariéry a s kluky jsme si to už dávno vyříkali. Hrajeme spolu hokej a je to v pohodě. 

V té atmosféře nebylo lehké fungovat, přišel tedy odchod ze Sparty do belgického Lokerenu. V té době Belgie nebyla ještě taková fotbalová velmoc, ale cítil jsi nějaký rozdíl mezi českou a belgickou ligou?
Dá se říct, že jsem šel vlastně do horšího. Ze Sparty do Belgie, do týmu nováčka soutěže, který postoupil z druhé ligy. Ale pro mě to bylo zásadní. Bez toho přestupu bych nebyl tam, kde jsem. Začátky nebyly jednoduché, pískali na mě fanoušci, než jsem si na to zvyknul a adaptoval. Ale pak přišel trenér, který se mi věnoval, u něj jsem udělal neskutečný progres. Na Lokeren nedám dopustit, protože byl zásadní v mé další kariéře. 

Ještě do Lokerenu za tebou přišel Pepa Chovanec a přišlo povolání do fotbalové reprezentace… 
Přesně tak. V třetí sezoně v Lokerenu jsem začal dávat hodně branek a od začátku jsem se umisťoval v předních příčkách nejlepších belgických střelců. Tenkrát se na mě přišel podívat i Pepa Chovanec, ten zápas mi zrovna vyšel, jeden gól jsem dal a na dva nahrál. I shodou okolností, že se zrovna hrál přátelský zápas proti Belgii v Bruselu, usoudil, že to je asi nejlepší zápas, když jsem v belgické lize působil a tamní hráče znal. Takže mě povolal na tenhle zápas a mně to pomohlo. Rozhodl jsem ho jediným gólem a od té doby jsem nepřetržitě působil v národním týmu nějakých 9–10 let.

Co pro tebe reprezentace a národní znak na prsou znamenaly? 
Hodně. To asi pro každého hráče, když může reprezentovat svoji zemi a být úspěšný. Měl jsem navíc skvělé spoluhráče. Myslím si, že jsme společně zanechali nějakou stopu. Jediný moment, který mě opravdu mrzí, je Portugalsko v roce 2004, že jsme nevyhráli, protože jsme na to měli. 

Ty jsi měl několik velkých nabídek. Proč sis vybral zrovna německou Borussii Dortmund?
Protože v té finální fázi, když se řešily konkrétní nabídky, byly jen Borussia Dortmund a Fulham, které tenkrát hrály evropské poháry a hodně mě chtěly. Vždycky mě lákala anglická liga, ale tenkrát jsem to měl v hlavě nastavené tak, že když už bych přestoupil do Anglie, tak jenom do té velké pětky. Asi nejblíže tomu byl asi Tottenham, ten byl hodně skloňovaný, ani jsem se nedozvěděl, proč to nevyšlo. Asi to ztroskotalo na přestupní částce. Takže jsem se pak rozhodl pro Borussii Dortmund a udělal jsem dobře. Strávil jsem tam nejlepší roky své kariéry a dodneška s nimi spolupracuji a jsem součástí tohoto klubu. 

Nechybí ti fotbal? 
Krátce po konci kariéry možná ano, ale s odstupem času už ne. Jsem rád, že se pořád scházíme, že jsem součástí týmu legend a že nás zvou a jezdíme hrát do světa. Jsem rád, že můžu ještě vlézt na hřiště a zahrát si fotbal třeba i u nás na vesnici. 

Sleduješ aktuálně českou ligu? Víš, co se děje v českém fotbale? 
Samozřejmě, sleduji zahraniční soutěže i českou ligu, abych byl v obraze. 

Foto: Expres FM / Vladimír Pavlík