Začneme legendární větou “Nechte zpívat Mišíka”. Když si na to vzpomeneš, nepřipadá ti trochu bizarní, že dnes už můžeš natočit co chceš, jak chceš a kdy chceš?
Vzpomínky jsou fajn věc a život v minulém systému, když jsme byli mladí, byl jakž takž v šedesátých letech, v sedmdesátých propukla normalizace a v osmdesátých už to bylo drsný, protože tam už byl zákaz. A musím říct, že ty nápisy, které se objevovaly na Viktorce nebo u nás na Letné, mne povzbuzovaly a já jsem si říkal, že je to je príma, že ty lidičky nebo spřízněný duše, psali tyto nápisy. Oni je pak někteří smazali a jiní je zase přepsali, takže bylo to lehce absurdně úsměvný, ale ta doba toho zákazu nic moc.
Pro muzikanty tvého ražení to byla doba velmi špatná, teď se bavíme o sedmdesátkách nebo osmdesátkách. Je tam něco z té doby, co tě při zpětným pohledu bavilo a přes ten všechen marasmus si řekneš, ale tohle bylo dobrý?
Zákaz už jsem zmínil, ale pak se prolomily ledy, mráz nepřicházel z Moskvy příliš, mohli jsme hrát a posléze i natáčet. Mně samozřejmě živilo a bavilo muzicírování, koncerty, to ježdění po různých klubech, divadlech. Muzika byla osvěžující a publikum vstřícný, takže to byla radost. Na svůj život si nestěžuji ani v tom průseru kolem – ty různý rekvalifikace, které jsme museli dělat a podobný peripetie toho bolševickýho tlaku. Jinak mezi kamarády to bylo fajn.
Nestýská se ti po starých letenských hospodách?
V podstatě nestýká, protože v současnosti je Letná plná hospod.
Co tam zůstalo z těch starých hospod?
Pár hospod zůstalo, Prašivka v Ovenecké ulici, na Mělníku… jak bych to řekl, mně změna nevadí – že se něco vyvíjí nebo se něco změní, s tím nemám problém. Takže my máme u nás na rohu, kam já dojdu, takovou jednu fajn hospodu, navíc nikam nejezdím, tak si to tam užívám v takovém společenství sousedů, je to různě sociálně rozvrstvená záležitost, zároveň zábava a nestrádám.
A bereš to tak, že ke kultuře patří, zajít si do hospody?
To je specifikum – když může sedět architekt a intelektuál vedle dělníka, zedníka nebo elektrikáře, tak to je fenomen a myslím si, že je to pohoda. A patří to ke kultuře, povídáme si a dneska už je to takové srandovní, protože jak jsme dědci, tak nám občas vypadnou nějaká data z hlavy a všichni máme ten telefon a hledáme na internetu, takže je to i takové vzdělávací. Prostě do hospody chodím diskutovat a trochu se poučit i vzdělávat.
Právě ti vychází ti novinka, a jestli dobře počítám, po dvou letech je to druhé album, které si dal dohromady s Blue Shadows a Petrem Ostrouchovem. Proč tahle parta a ne tví kmenoví Etc…?
My jsme s Etc.., před tím než jsem oslovil Petra Sotrouchova, asi 10 let přemýšleli, že bychom měli natočit novou desku, ale zatím se tak nestalo. Koncerty dobrý, výborný, absolutně dobrý, ale já už jsem ty koncerty moc nezvládal a tak jsem přerušil koncertní činnost. My jsme si s Petrem na tom předešlém albu docela sedli a on měl podmínku, že to chce točit se svými muzikanty, takže jsem na to přistoupil. A k té druhé desce, jak bych to řekl, jak se říká ve sportovním prostředí, vítězná sestava se nemění, navíc jsme si opravdu sedli. A je tu i ten důvod, že já už nemám takovou kapacitu na skládání písní. Takže spolupráce s Petrem je opravdu úžasná a on je producent z říše snů.
Takže pro příznivce Etc… – není to kvůli tomu, že by to v kapele přestalo fungovat, ale prostě nový vítr?
Přesně tak, my jsme s kluky z Etc… přátelé, takže tam žádný problém nebyl.
Přeci jenom nebál ses, jak tu tvojí novou desku a trochu i nový styl muziky, přijmou tvoji skalní fanoušci, kteří si řeknou, že tohle není ten starý dobrý Mišík, jako kdysi s Etc…?
Trochu jsem tak samozřejmě uvažoval, protože Petr mi dal desku Blue Shadows a mně se to líbilo, ale pro ten fanouškovský klub spřátelených duší to bylo trochu překvapení. Vzhledem k ohlasům na album si myslím, že jsem udělal dobře. Vstoupil jsem trochu do jiných vod, ale mám pocit, že i ku stáru by se měl člověk odvážit nějakého takového úkroku, nicméně já zpívám více méně stejně.
A cítil jsi podvědomě, třeba už dříve, že by to chtělo nějakou změnu a jenom nebyl materiál, a nebo to byla náhoda, že jste si Petrem padli do noty a řekli si pojďme to zkusit, pojďme udělat novou desku?
Jak jsem říkal, koncerty s Etc… byly skvělý, já jsem teda dva roky už víceméně byl v takovým krizovým módu a zvládal jsem to se zbytkem své vůle i fyzična, ale do toho studia to nějak nešlo. Já jsem pak zavolal Petrovi, protože jsem ho znal, dokonce jsme spáchali Variaci na renesanční téma u příležitosti předávání Českých lvů, takže jsem mu zavolal a on mi říkal: “Hele, teď jsem ti chtěl zavolat, že bych ti to rád nabídnul.” Takže takhle jsme se sešli i myšlenkově.
Z vašeho předešlého alba Jednou tě potkám nakonec bylo šest cen Anděl, což asi nečekal asi ani největší optimista.
Já také ne, nebo my také ne, protože já jsem v roce 1993 vstoupil rovnou do Síně slávy, což mi přišlo srandovní. Předtím jsem dostal nějaké ceny, ale tohle jsem neočekával.
Petr Ostrouchov říkal, že není jednoduchý ti něco nabízet, jinými slovy, že to není na první dobrou, že vždy vybíráš to, co se ti opravdu líbí a co chceš točit?
To je přeci normální ne? My spolupracujeme a je to príma. Petr je velmi vstřícný a ta spolupráce je úžasná v tom, že není konfliktní. A když něco řeknu, on to akceptuje. A přitom on když má něco na mysli, tak to řekne i třeba rázně, a má většinou pravdu, tak já jen kývám hlavou, a dobře, že kývám, protože většinou to pak dobře dopadne. Mám třeba na mysli, že on jen tak mimochodem řekl: “Tady by byl dobrý sbor, třeba takový Blind Boys Of Alabama,” a já se v duchu usmíval. A on zvedne telefon, pošle mail, vyřídí to, oni to nazpívali, pak si to nechali zaplatit, ale prostě takhle to funguje.
Já bych se ještě rád vrátil k textům, protože ty jsi často sahal po básních od autorů jako Jan Skácel, Jiří Orten, Václav Hrabě, Josef Kainar nebo František Hrubín. Já se chci zeptat proč? Jestli to bylo tím, že jsi neměl dostatek z tvého pohledu kvalitních textů nebo textařů?
Já jsem začal v dobách, kdy jsem hrál bigbít a z několika kapel jsem byl vyhozený a Vláďa Merta mne přizval, že bychom mohli jezdit a hrát spolu a s Honzou Hrubým. A ještě předtím jsem chodil na Vinohrady do folkového sdružení Šafrán a začalo mne fascinovat, že ty folkaři měli spoustu vlastních poetických textů a oslovovali to publikum slovem. A tohle mě tak uhranulo, já tam chodil s vykulenýma očima, ta atmosféra byla úžasná. Začal jsem se rozhlížet a začal si zhudebňovat různé básníky. První byla Variace na renesanční téma, abych mohl s tím Vláďou hrát, takže za to vlastně může Vláďa Merta, že jsem začal více číst poezii. A pak jsem si začal skládat i písničky.
A když sám napíšeš text, jsi velký kritik toho svého textu?
Mě to napadá ráno, brzy ráno, někdy se vzbudím v pět nebo šest a najednou mi něco šrotí v hlavě, třeba i nějaký sen a já si to hned zaznamenám. Pak usnu, a když se proberu, a je to dobrý, tak to nějak lehce pozměňuju nebo tak. Teď jsem napsal textů více na to druhé album.
Když si ohlásil, že nechceš už veřejně koncertovat, uvolnily se ti tím i ruce a máš více času na muziku?
Já bych tě opravil, to nebylo, že bych nechtěl, ale bohužel už to nešlo. Těch zdravotních problémů mám x, ale tím nebudu tebe ani posluchače zatěžovat. Bohužel to prostě už nešlo a přemýšlel jsem o tom delší dobu a vlastně “díky” covidu, kdy nešlo hrát, jsem si uvědomil, že jsem se zklidnil, přestal se dusit a opustily mě deprese a tak dále. Tak jsem se rozloučil s koncertní činností, oznámil to kapele a kluci to chápali, protože věděli, že mi není dobře a že jsem to zvládal jakž takž. Už to nešlo.
Pro muzikanta tvého formátu, který je zvyklý vystupovat naživo před lidmi, to muselo být strašně těžký rozhodnutí.
To rozhodnutí bylo těžké, ale udělal jsem ho a musím říct, že jsem se zdravotně zklidnil. Taková ta moje zásadní choroba, astma, ustoupila. Desku jsme točili skoro rok a já jsem do studia jezdil jednou za 14 dní a nazpíval jsem, co jsem zvládnul. Pro mě to vlastně všechno je modus zklidnění. Jsem důchodce. Krok sun krok do hospody a zpátky, ale psychicky nestrádám.
Co řekl dětem na jejich záměry věnovat se hudbě, jak reagovala jeho nalezená americká rodina na Vladimírův koncert a další zajímavosti ohledně vzniku jeho aktuální desky si můžete poslechnout v našem podcastu.
Vladimír Mišík je český zpěvák, hudebník a zakládající člen kapel Blue Effect a Etc…
Hudbou se začal zabývat již během studia na učilišti, kde založil svou první hudební skupinu Uragán. Po dokončení studia se ale kapela rozpadla a v následujících letech se postupně angažoval v různých skupinách včetně The Matadors, kde se začal hudbě věnovat na profesionální úrovni. V roce 1968 založil kapelu Blue Effect, která mu přinesla první větší popularitu. S tímto uskupením natočil album Meditace, ovšem brzy po vydání alba i Blue Effect opustil. Poté opět prošel několik kapelami, načež v roce 1974 založil svou skupinu Etc…S touto kapelou vydal od roku 1976 přes deset studiových alb, několik kompilací a angažoval se v několika dalších projektech.
Nové album Noční obraz vzniklo opět ve spolupráci s producentem Petrem Ostrouchovem a jeho kapelou Blue Shadows. Předchozí Mišíkovo album Jednou tě potkám natočené ve stejné sestavě získalo šest sošek Anděla. Repertoár nového alba sestává z Mišíkových vlastních textů a ze zhudebněných básní Jana Skácela, Václava Hraběte, Jiřího Ortena, Františka Hrubína a Davida Stypky. Autory hudby jsou Petr Ostrouchov a Vladimír Mišík. Na albu účinkuje řada vzácných zahraničních hostů, jako jsou Blind Boys of Alabama, Jerry Douglas, irské hvězdy Davy Spillane a Dónal Lunny, perkusista z kapely Paula Simona Jamey Haddad nebo mandolinista Mike Marshall, z domácích hudebníků například varhaník Ondřej Pivec, klavírista Jan Steinsdörfer, saxofonista František Kop nebo světoznámý hornista Radek Baborák se svým souborem. V roli hostujících vokalistů s Mišíkem nahrávali Lenka Dusilová, Robert Křesťan, Lenka Nová, Markéta Foukalová a trio newyorských gospelových vokalistů.
Zdroj informací: VladimirMisik.cz, AnimalMusic.cz, Supraphon
Titulní foto: Animal Music / Zuzana Bönish