Tereza Maxová: Řídím se vlastním instinktem a pocitem, tak vznikla i moje nadace

Jedna z našich nejúspěšnějších modelek Tereza Maxová byla hostem Ranního klubu. S Milošem Pokorným si povídala nejen o akci Teribear hýbe Prahou, která probíhá na pražské Letenské pláni do 18. září, ale také o nedávno zesnulé královně Alžbětě II. nebo začátcích své nadace. 

Tereza Maxová je česká modelka a filantropka. Narodila se v Pardubicích, její profesionální kariéra začala v roce 1989, kdy odjela do Paříže. Na své modelingové cestě spolupracovala s řadou známých fotografů. V roce 1997 založila Nadaci Terezy Maxové, která pomáhá převážně dětem v dětských domovech, kojeneckých ústavech a dětských centrech, ale i matkám samoživitelkám. Tereza je matkou tří dětí a žije střídavě v Praze, Monaku a tureckém rezortu, který spravuje její manžel.

Začneme událostí, která nás nikoho neminula, úmrtím královny. Ty máš mezi modrou krví také přátele. Měla jsi někdy možnost být blízko zesnulé královně? 
Já jsem měla to štěstí jí potkat, i když to bylo trochu z dálky. Na svatbě prince Harryho jsme ji potkali, viděli. Ona se vždycky tak příjemně usmívala, obdivovala jsem ji hlavně jako ženu. Měla práci a povinnosti na prvním místě před vším ostatním, taková integrita, to se málokdy vidí. Ona si pořád udržovala svoje tradiční hodnoty těch 70 let, co byla na trůnu, ač pokrok šel nějakým směrem. Nikdy neuhýbala. To je obrovská inspirace. 

Jak ty vidíš v dnešním světě fungování knížecích a královských rodin? Má to ještě smysl? Já si myslím, že spoustu lidí překvapilo, jak se Anglie s královnou loučí…
Já si myslím, že speciálně pro Anglii představovala nějakou stabilitu. Ona tam vždycky byla, 70 let, držela se stejných hodnot, ta země pro ni byla všechno a myslím si, že to lidi cítili, ta stabilita je hrozně důležitá. Měla jsem možnost žít i v Dánsku, kde je taky královská rodina, ale ta je hrozně moderní. Stejně jako norská královská rodina, kterou jsem měla možnost potkat. Ale to je jiná dynamika, tu potkáte v hospůdce nebo na ulici bez ochranky. Kdežto britská královská rodina měla spoustu pravidel, bylo úžasné, že se nevyjadřovala v médiích. Když se někde napíše nějaká nepravda, člověk má tendenci se hned obhajovat, ale vlastně je chytré k tomu opravdu nic neříkat.

Královna se vyjadřovala náznaky: Když začala válka na Ukrajině, měla na sobě kombinaci barev žlutá a modrá, ale oficiálně nic nepadlo.
To ano. A musím říct, že její vánoční projevy byly takové lidské. Ona dokázala sejít z toho piedestalu k lidem. A když se bavíme o té její módě, někde jsem četla článek, že své barevné kostýmky, kterými proslula, používala, aby v davu lidí byla vždycky vidět, protože byla malinká. Na druhou stranu třeba Harry chodí v oblecích, které jsou pořád stejně barevné, aby ho bylo více slyšet než vidět. Aby lidé neřešili to, co má na sobě, ale spíš to, co chce říct. 

Když teď fotíš, ať je to pro Teribear, nebo něco jiného, baví tě to ještě po těch letech?
Určitě mě to baví. Baví mě hlavně ta kreativní část, ať už je to spojené přímo s tou fotografií nebo s přípravou. Chci vědět, jak by měl vypadat výsledek, takže do toho strkám nos. Je ale pravda, že dneska spíš fotím fotky k rozhovorům, které jsou spojené s činností nadace, přeci jen 25 let je 25 let.  

Sleduješ, jak tvé bývalé slavné kolegyně, jako třeba Pavlína Pořízková, fotí obnažené snímky, byť i velmi vkusné? A co na to říkáš? 
Myslím, že je fajn, když někdo vypadá takhle dobře v 57 letech a stará se o sebe a své tělo. Já si myslím, že sociální sítě dávají prostor k vyjadřování, člověk je sám svým agentem, sám sebe prezentuje. Každý jsme jiný, je fajn, že ten prostor tam je. Co se týká nějakých faktů a názorů, myslím, že ten prostor by měl být omezenější a kontrolovanější. Ale, co se týká vizuální stránky, když to nikoho nepobuřuje, není to vulgární a nikomu to neubližuje, tak to může i inspirovat. Myslím si, že zrovna Pavlína Pořízková inspiruje spoustu lidí. Měla jsem možnost ji vidět v Čechách a také v Americe, jsme dlouhodobé kamarádky, protože ona mě oslovila už v 90. letech, našla si mě, že jsem česká holka, která pomáhá českým dětem, a přišla s tím, že chce pomoct. Ona je přirozená, vždycky si jela svou linii, byla autentická, řekla, jak věci jsou bez nějakých obalů. Také mi vyprávěla, že když jí zemřel manžel, tak jako žena ve středním věku má problém najít partnera nebo i práci, že je v 57 letech téměř odepsaná. Takže může inspirovat spoustu žen, které jsou v tomto věku, že mohou mít mladé tělo, zažít lásku, najít si partnera a práci. Inspiruje určitě spoustu lidí. 

Kolik je vlastně medvědovi Teribearovi?
Medvědovi už je více než 10 let, akce Teribear hýbe Prahou letos probíhá osmým rokem. Dva ročníky jsme měli virtuálně kvůli covidu. 

A nadaci je kolik? 
Nadaci je 25 let.  

Jak tě to vůbec napadlo s tím začít? Pamatuješ si ten první impuls, inspiraci? 
Člověk si musí představit 90. léta, rok 1996. Žila jsem jako modelka v New Yorku, žila jsem si ten svůj glamour svět. Když jsem teď dávala do kupy svou knihu, otevřela jsem svoje deníky, které jsem si psala deset let, a vrátily se mi vzpomínky, když jsem byla nemocná, vrátila jsem se do Čech a maminka mi tady vyvařovala vývary. Pamatuju si, jak jsem si tenkrát říkala, že kdyby se se mnou něco stalo, tak tady po mně zůstanou jen titulní stránky časopisů a jinak nic. Měla jsem takový moment, kdy jsem si říkala, že musím někomu pomoc, tenkrát jsem chtěla pomáhat postiženým dětem. Mamka žila na Praze 4, kde byl kojeňáček, já ho šla navštívit jako 25letá holka a byl to pro mě šok, ani jsem nevěděla, že tyhle věci existují. Neměla jsem možnost to prožít, potkat ty děti a slyšet jejich příběhy. To bylo něco, co mě hluboce zasáhlo, nadace přišla až rok poté. Bylo to takové spontánní rozhodnutí, řídila jsem se svým vlastním instinktem a pocitem, spousta lidí mě odrazovala. Ale já jsem se nenechala. 

To je ten rozdíl, třeba v Americe, když je někdo úspěšný a má peníze, tak se zapojuje automaticky do charity a snaží se pomáhat…
Přesně tak, už tenkrát to v Americe bylo součástí každodenního života. Že si koupíte nějaký výrobek a část půjde na pomoc třeba lidem postiženým HIV. Kdežto tady bylo těch charitativních organizacích velmi málo, takže jsem se neměla moc kde inspirovat. Vyrazila jsem do Anglie podívat se na Save The Children, což byl obří kolos. Říkala jsem si, že to bych nezvládla. A začala jsem tak, že jsem úplnou náhodou potkala Terezku, Terezii Sverdlinovou, která je dodneška ředitelkou nadace. Byla studentka a se svojí kamarádkou chtěly pomoci. Tak jsme začaly na dobrovolnické bázi, ale s velkým nadšením. Myslím, že to nadšení nám zůstává i po těch 25 letech, pořád máme jen čtyři zaměstnance. Pečlivě a pomalu, ale jistě, si nadace získala svou důvěryhodnost. Chtěli jsme pomoci konkrétně, i kdyby to mělo být jedno děcko. Začali jsme pomalu kojeneckými ústavy a potom jsme se jako organizace rozšiřovali. 

Foto: Expres FM / Vašek Mašinda