Zdeněk Piškula: Během vysílání Lajny jsem se bál, že dostanu od nějakého hokejisty pěstí

Zdeněk Piškula je mladý český herec, který se proslavil rolí Honzy Dvořáka v seriálu Vyprávěj. S Milošem Pokorným si v Ranním klubu povídali nejen o tom, jak se do seriálu dostal, ale také o pohádce Tři bratři, seriálu Lajna, taneční show StarDance nebo divadle. 

Zdeněk Piškula se narodil 25. června 1998. První roli získal v roce 2009, zahrál si postavu Honzy Dvořáka v seriálu Vyprávěj. Následovaly pak role v seriálech Nevinné lži nebo Doktoři z Počátků, pohádce Tři bratři, sportovním dramatu Zlatý podraz nebo komedii Poslední aristokratka. V seriálu Lajna si zahrál hokejistu Patrika Hrouzka, kterého jeho otec, ztvárněný Jiřím Langmajerem, unese do Havířova. Hostoval v divadlech U hasičů, Minor a Broadway, v současnosti dohrává v Městských divadlech pražských. 

Já tě znám hlavně ze tří projektů: Pohádka Tři bratři, seriál Lajna a taneční show StarDance. Co si myslíš, že ti zatím přineslo největší slávu? 
Myslím si, že to byly tyhle tři věci. Ale těžko říct. Všechno bylo v životních etapách. Tři bratry jsem točil, když mi bylo 14, v 18 přišlo StarDance a v 21 přišla Lajna, takže to bylo takhle rozsázený. Na Třech bratrech jsem se zapsal do povědomí mladšího publika, u StarDance to je tak různě, to jsou starší, mladší. A potom Lajna, ta je spíš pro mladší, puberťáky a tatínky.

Když jsme u začátků, tvoje babička tě přihlásila na konkurz?
Ano. Tak jsem začínal v České televizi, v seriálu Vyprávěj. Já jsem před tím chodil do dramaťáku a babi viděla v televizi konkurz právě na seriál Vyprávěj, že hledají modrookého a blonďatého kluka. Tak jsem tam šel a vyšlo to. 

Kdyby tě babička nepřihlásila, měl jsi chuť zkoušet herectví?
Já jsem před tím chodil do toho dramaťáku. Ale do jedenácti jsem chtěl být fotbalista, pak mě to přestalo bavit. Potom jsem se dal na breakdance na rok na dva. A vlastně vůbec nevím, jak se to přelilo do toho dramaťáku. Já si jenom pamatuji, že když jsem byl v druhé třídě, tam jsme dělali Princeznu Ze mlejna v rámci nějakého kroužku a paní třídní učitelka říkala rodičům, ať mě dají určitě na nějaký dramaťák. Z toho to pak asi vzešlo. 

Co ti nejvíc dala soutěž StarDance? Jakou s tím máš zkušenost? 
Pro mě to je zkušenost sama o sobě. Šest měsíců se věnovat jen jedné věci, která není ani můj obor. Do toho je to ještě medializované a kouká na to celá republika, to je šílený tlak i psychicky. Ve spoustě věcí mě to docela obrnilo. 

Co ti tam dělalo největší problém? Režim tréninku, nebo tanec samotný?
Mě tanec baví, takže to bylo v pohodě. Ale ze začátku, než to celé začalo, jsem měl strach, že mě dají k nějakému člověku, se kterým budu muset tančit, konkrétně k Veronice Lálové, a já s tím člověkem budu muset strávit šest měsíců v kuse v podstatě v takovém manželství. Byl jsem z toho nervózní, ale naštěstí jsme si s Verčou sedli, ale když už jsme byli u nějakého šestého sedmého dílu, tak jsme se už taky měli chvílemi dost, úplně přirozeně. V tomhle to byla taky taková zkouška, jak se dá vydržet s člověkem, kterého člověk z ničeho nic pozná, a teď na sebe sahejte a tančete spolu bok na bok a buďte si co nejblíže. 

Co ten fyzický trénink? 
Spíš dlouho trvalo, než jsem se do toho dostal. Jakmile se do toho člověk dostane a zvykne si na to, že jede a maká každý den, už to není takový problém. Ale pro mě to opravdu byl spíš psychicky nápor. V sobotu bylo vysílání a já jsem pak celou neděli odpoledne chodil po lese a nechal to ze sebe všechno vyvanout, protože jsem toho měl dost. 

Sledoval jsi reakce lidí na sebe? 
Když přijde pochvala, tak to udělá dobře. Ale myslím si, že jsem se to spíš snažil nečíst, jak pochvaly, tak negace, aby mě to nějak neovlivnilo a snažil jsem se věřit sám sobě a Veronice, která zas věřila mně. V tom to pouto bylo taky krásný. 

Vraťme se ke Třem bratrům. Jaké to bylo dostat nabídku od renomovaného tandemu Svěráků? Byl jsi z toho nervózní? 
Já myslím, že jsem ji dostal ve třinácti a tenkrát jsem vůbec nevěděl, o koho jde. Neměl jsem přehled, pak jsem se to dozvěděl, ale tím, jak jsem byl takhle mladý, bylo mi to trochu jedno, což vlastně bylo moc dobře. 

Film měl úspěch. Pocítil jsi takovou tu první velkou popularitu?
Určitě. Jezdili jsme na premiéry ve velkých městech. A pro mě to byla taková velká věc, že jsem se začal trochu cítit jako filmová hvězda, což nebylo úplně dobře. Do toho sledovanost, kterou to mělo, mediální pozornost, určitě bylo pro mě náročné to unést. 

Teď tady máme Lajnu. Jak jsi se dostal do hokejového laufu, aby to bylo uvěřitelné? Měl jsi k tomu blízko? 
Ne. Jediné, kdy jsem hrál hokej, bylo na rybníku, když jsem byl malý. Přišel mi telefonát, že za dva měsíce se točí tenhle seriál a já mám být hokejista. Chodil jsem na led, jak jsem mohl a zbytek toho se řešil nějakým dublem, který měl na zádech moje jméno. 

Jaký byly první reakce, když ses objevil v Lajně? 
Reakce na  Lajnu byly celkem pozitivní. Měl jsem zezačátku pocit, že dostanu přes hubu od nějakých hokejistů. Zrovna když to nějak vycházelo, jel jsem trénovat do Nymburka, kde je obrovský sportovní centrum. Tam jsem jel trénovat basket do filmu Zlatý podraz a byla tam spousta hokejistů, tak jsem byl podělaný, že mě někdo vyřve. Ale naopak, ti kluci to brali tak, že je to sranda a že to tak opravdu je.  

Máš problém s hokejovým slovníkem?
Tím, že mám za sebou pár let fotbalu a dodnes sportuju, jak to jen jde, to pro mě nebylo nějak překvapivé. 

Všechny tři řady seriálu Lajna najdete na Stream.cz

Strávil jsi nějakou dobu v Městských divadlech pražských, kde teď dohráváš. Jaké budou tvoje další herecké kroky?
Z Městských divadel pražských sice odcházím z angažmá, ale budu tam pořad dohrávat. Rád bych vás pozval na hru Roberto Zucco, kterou hrajeme v Komedii nebo na Romea a Julii, kterou hrajeme v ABC, pak jsou nějaké věci ještě v Rokoku. No a pak v únoru začínám zkoušet ve Stavovském divadle Nebezpečné známosti, kde bude premiéra v květnu.

Foto: Expres FM / Vašek Mašinda