Dánsko ve znamení betonu, americká hřiště jako ze Super Maria a parkouristi z Gazy mezi ruinami: Nejlepší světová místa na parkour

Cestovat, objevovat nová místa a zároveň při tom posílit tělo i mysl může dnes už opravdu každý. Stačí mu k tomu ovládat například disciplínu zvanou parkour, o které jste si toho u nás na webu mohli už mnoho přečíst.

Pokud ale stále nevíte, o co se jedná, přiblížit vám to můžeme takto: Stalo se vám někdy, že jste šli po ulici a najednou kolem vás někdo proběhl, udělal salto, vyskočil na zídku, přeskočil na schody a běžel dál? V tom případě jste právě nejspíš potkali parkouristu neboli traceura. V této moderní a oblíbené pohybové disciplíně jde o to dostat se z bodu A do bodu B co nejkratší trasou a s využitím například salt, kopů s rotací nebo parakotoulů. Praktikovat ji může téměř každý – od dětí po seniory, a to doma, v tělocvičně, v přírodě nebo jen tak při cestě do školy i do práce.

Santorini je pro parkouristy ráj

Mezi nejlepší místa pro parkour patří ale zejména přirozené urbanistické zástavby a parkourová hřiště. V Česku takové lokace najdeme od severu na jih i od západu po východ, mezi unikát patří například pražské hřiště bez hran vytvořené z betonu metodou 3D tisku. Spoty si ale můžeme užít i jinde v Evropě. „Ikonický je IMAX v Londýně – betonové schodiště se zídkami, a určitě bych zmínil také Manpower Gap v Paříži, který můžete vidět ve filmu Okrsek 13. Nejde ale o klasický spot – je to jeden skok a jeden drop, prostě sakra velká výška. Parkourový ráj je pak na Santorini. Bílé terasovité střechy domů, které jsou postavené na svazích ostrova, sem tam nějaký bazén,“ říká instruktor parkouru Michal Filipin.

Traceuři z Gazy mezi ruinami

V evropských zemích je ale i řada parkourových hřišť, která tvoří zejména beton a lešení. Oproti těm českým se liší poměrem použitého betonu, v tvrdosti (respektive měkkosti, obsahují měkčené dopadové plochy) a v maximální výšce překážek. „Například dánská hřiště se více přibližují realitě městského prostředí a oproti těm našim je na nich více betonu a simulují rozestavěné budovy. Nedají se ale postavit všude. Úžasná jsou hřiště u BGI Akademiet v Hornsyldu nebo u Gerlev Idrætshøjskole,“ doporučuje Filipin. 
Za zmínku stojí i parkourové haly. V Česku se používá často lakovaná překližka v přírodní barvě, kdežto Američani z Tempest Parkour si potrpí na barvy ve stylu Super Maria. A v Sydney v hale APPES najdete i postavené zídky z cihliček. „Když chcete trénovat parkour venku, půjdete spíše na klasický zděný spot. Pak už je to o nastavení a geografické poloze, kde se zrovna nacházíte, a samozřejmě věku. Děti jsou spíše v halách. Traceuři z Gazy se pohybují hlavně mezi ruinami,“ uzavírá Filipin.

Úvodní foto: Archiv Michala Filipina