Matčina dieta i hloupá poznámka přítele: Kde se bere nebezpečná anorexie a bulimie

Nezáleží na tom, že je kost a kůže – osoba trpící anorexií či bulimií si při pohledu do zrcadla říká stále totéž: „Jsem tlustá. Musím zhubnout.“ Tyto poruchy příjmu potravy neničí jen tělo, ale především psychiku, se kterou pak nemocní mohou bojovat po zbytek života. Co je anorexie a bulimie a proč tyto poruchy vznikají? 

Mezi nejznámější a nejvýraznější poruchy příjmu potravy se řadí mentální anorexie a bulimie. „Většina lidí si pod poruchou příjmu potravy asi představí vyhublou anorektičku. To je ale jen jedna z podob, často nám jen pohled na člověka nemusí nic napovědět,“ říká Andrea Jakešová, nutriční terapeutka z poradny Ne hladu. Proč tomu tak je? „Definice poruch příjmu potravy není snadná, jednotlivé typy se mohou navzájem prolínat a podle nemocného různě lišit,“ vysvětluje odbornice. Obecně se ale dá říct, že se jedná o patologický vztah k jídlu a vlastnímu tělu, doprovázený nestandardním jídelním chováním. „Kromě anorexie a bulimie sem patří i psychogenní přejídání a syndrom nočního přejídání vedoucí často k obezitě,“ doplňuje svou kolegyni Eva Chocenská, nutriční terapeutka z fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze. Podle ní se mohou také měnit podoby obou poruch. „Nemocný začne například jíst, ale zároveň extrémně sportuje, nebo se patologicky soustředí jen na zdravé potraviny,“ dodává odbornice na výživu. Nejvíc ohroženou skupinou jsou mladí lidé v pubertálním věku. „Problémy se mohou objevit již okolo desátého roku, pak kolem 13.-15. roku,“ říká Chocenská. 

Řekl mi, že jsem tlustá

„Určit přesně příčinu vzniku těchto poruch také není vůbec jednoduché,“ předesílá Andrea Jakšová. „Náchylnější jsou lidé s dalšími psychiatrickými diagnózami  – osoby s hraniční poruchou osobnosti, s obsedantně kompulzivní poruchou, depresivní poruchou, s úzkostmi, posttraumatickou stresovou poruchou,“ říká terapeutka. Vliv má podle ní ale i prostředí, ve kterém člověk vyrůstá a destruktivní účinky mohou mít i nevybíravé komentáře na vzhled od rodiny a blízkého okolí. Spousta dívek tak začíná s extrémním hubnutím například proto, že jim jejich přítel řekne, že jsou tlusté. „Problematické bývá i to, pokud někdo vyrůstá s matkou, která je neustále ,na dietě‘ a před dospívajícím mluví negativně jak o svém těle, tak o jídle,“ upozorňuje Andrea Jakšová. S tím souhlasí i druhá odbornice. „Velmi často přijde do ambulance dítě s rodičem a nutriční terapeut vidí, že mnohem větší problém je formující rodič. Tím pádem je řešení pro dítě složitější. Rozhodně ale není žádoucí, aby nutriční terapeut suploval péči psychoterapeuta, což někteří rodiče nebo pacienti nechtějí chápat,“ přibližuje své zkušenosti Eva Chocenská.

Anorexie či bulimie může vzniknout i ve sportovním prostředí, typicky tam, kde je vyžadována nízká hmotnost, jako je tanec nebo gymnastika. „Byla by chyba si myslet, že se tyto poruchy týkají jen slabších jedinců, kteří se rozhodli, že chtějí být hubení. Často se jedná o daleko komplikovanější problém,“ zdůrazňuje expertka.

Když se splaší geny

Můžou být poruchy příjmu potravy dědičné? „Pro rozvoj anorexie či bulimie zřejmě existuje i určitá genetická dispozice, nicméně pak hraje roli i spousta dalších faktorů,“ říká Andrea Jakšová a její kolegyně s ní souhlasí. „Tyto nemoci mohou být dědičné, geny samotné však neodhalí, kdo poruchou příjmu potravy onemocní. Velmi podstatný je vliv výchovy a prostředí,“ doplňuje Eva Chocenská. 

A dá se nemoc „odkoukat“ nebo „chytit“ od okolí? „Pokud máte psychicky zdravou dceru, která má zdravě vybudovanou sebehodnotu a máte dobře nastavenou komunikaci v rodině, rizikem nemusí být ani to, když bulimií nebo anorexií onemocní její kamarádka,“ zamýšlí se Chocenská. „Pokud jde o hodně dobrou kamarádku, tak si asi i dcera bude chtít vyzkoušet, co kamarádka prožívá a popisuje. Zde půjde o míru, s jakou se do experimentu ponoří, a právě otevřená férová komunikace v rodině a zdravý pud sebezáchovy samotné vaší dcery může snížit riziko rozvoje choroby. Kamarádky by ale neměly nahrazovat terapeuta. Jsou ovšem důležitým vzorem, mohou po dohodě s rodiči vypomoci přiměřeným dohledem, podporou a přiměřenou zpětnou vazbou,“ uzavírá expertka.

Zdroj fotografií: Profimedia