Sólo pro Freddieho
Redakce
Love Kills (1983)
Freddie Mercury byl na konci 70. let velmi fascinován nástupem disko hudby a stále více prosazoval, aby její prvky přejímala i jeho domovská kapela Queen. Částečně se mu to podařilo zejména na albu Hot Space z roku 1982, které je ovšem zpětným pohledem vnímáno jako jeden z největších přešlapů skupiny (je zde sice ikonická Under Pressure s Davidem Bowiem, ale ta vznikla už dříve před samotným natáčením alba), a funky prvky najdeme i mezi pozdějšími největšími hity skupiny jako třeba Another One Bites The Dust. Přímo do syntezátorového srdce diska se to však jeho spoluhráčům (hlavně Brianu Mayovi) namířit nechtělo, kvůli čemuž se skupina skoro rozpadla.
A tak se začátkem 80. let Freddie rozhodl, že bude vydávat alba i sólově. První sólovou desku Mr. Bad Guy sice vydal až v roce 1985, ale singly začal vypouštět do světa už o pár let dříve. A hned jeden z jeho prvních sólových hitů je disko par excelence, ostatně skladbu s ním napsal sám král syntezátorového diska, skladatel a producent Giorgio Moroder. Píseň byla určená pro soundtrack k restaurované verzi filmové klasiky Metrpolis Fritze Langa z roku 1927 (záběry z něj jsme pak viděli i v klipu Radio Ga Ga), ta vyšla v roce 1984 a v následujícím roce tato píseň dostala anticenu Zlatá malina za nejhorší hudbu k filmu. Hudební fanoušci však byli trochu jiného názoru a skladba docela slušně bodovala v hitparádách, například v britské Top Ten se dostala na desáté místo. Zajímavé je, že Queen tuto skladbu za Mercuryho života nikdy nehráli živě, z pódia v provedení Queen poprvé zazněla až v roce 2014, kdy s kapelou koncertoval zpěvák Adam Lambert.
Čtěte také: Smrt jim sype. Kolik vydělaly největší hvězdy po svém skonu?
Living On My Own (1985)
Tahle písnička se v době svého vydání a v originální verzi nestala příliš velkým hitem, spíše pomalu upadala v zapomnění. To se však změnilo dva roky po Mercuryho smrti, tedy v roce 1993, kdy ji do oběhu v eurodisco verzi vrátil remix od trojice, která si říkala No More Brothers. Tu tvořili dva britští producenti Carl Ward a Colin Peter a jejich belgický kolega Serge Ramaerks. Ale pěkně od začátku. Living On My Own byl pilotní singl zmíněného Mercuryho alba Mr. Bad Guy z roku 1985, které frontman Queen natáčel v Mnichově. A jeho nahrávání se věnuje i film Bohemian Rhapsody, kde je to vykresleno jako období naprostého zmaru a Mercuryho největšího pochybení, hudebního i lidského. Tak jednoznačné to však nebude, Mercury byl v Mnichově, kde žil několik let, podle všeho docela spokojený.
Psali jsme: Pravda kazí příběh. V čem nám lhaly hudební filmy?
Tato píseň pak byla pro Mercuryho jeho oslavou nocí v gay clubech, ale současně se chtěl stylově přiblížit tomu, s čím v hitparádách v té době bodovali jeho kolegové David Bowie, Rod Stewart a především stále populárnější Michael Jackson. Tedy přímočarý, čistokrevný pop s velkým vlivem tehdy doznívajícího diska. V textu písně se pak Mercury klaní švédsko-americké herečce Gretě Garbo, kterou celoživotně obdivoval a v této písni zhudebnil několik jejich slavných výroků. Nicméně, jak bylo řečeno, skladba se s velkým úspěchem nesetkala, v Británii se dostala dokonce nejvýš na 50. příčku hitparády, což byl pro hvězdu Mercuryho formátu skutečný políček. Opačná situace pak byla se zmíněným remixem. Přestože kritici ze spojení Mercuryho vokálu se zvukem dusajícího eurodiska doslova zvraceli, skladba se stala velkým hitem a první byla v hitparádách v Anglii, Irsku, Francii, Dánsku, Itálli, Španělsku a několika dalších zemí. A stala se vůbec prvním Mercuryho sólovým číslem jedna.
The Great Pretender (1987)
Dokonce i Freddie Mercury zpíval cover verze písní jiných hudebníků, v tomto případě se jedná o rhythm and bluesovou klasiku, kterou v roce 1955 vydala skupina The Platters, proslavila se však zejména ve verzi Gene Pitneyho o čtrnáct let později. Mercury tuto píseň natočil v roce 1987, tedy v roce, kdy mu bylo diagnistikováno AIDS. A sám poznamenal, že tato píseň jej vždy oslovovala především tím, že z jeho pohledu tak trochu sumarizovala jeho celoživotní kariéru zpěváka v rockové skupině, tedy někoho, kdo se zabývá předstíráním a vytvářením iluzí (doslovný překlad zní Velký předstírač, což je ale v češtině nesmysl, čili volně bychom to mohli přeložit jako iluzionista). Ale byla v tom i osobní rovina. Mercury na jedné straně zosobňoval sebevědomého, silného frontmana jedné z největších kapel všech dob, v soukromí byl však spíš samotář předurčený k tomu, že nikdy nenajde tu jedinou pravou lásku, se kterou by se mohl podělit o své vzestupy a pády. V textu je však také narážka na Mercuryho homosexuální orientaci, Mercury zde zpívá, že je "gay like a clown". Původní význam slova gay je však veselý, rozesmátý a takto byla ta slova v textu z padesátých let míněna. O třicet let později se však význam posunul k označení pro homosexuály a je jasné, že právě i kvůli tomuto dvojsmyslu si Mercury píseň zvolil.
Za velkou pozornost však v případě této skladby stojí i video, jehož rozpočet přesáhl tedy poměrně vysokých sto tisíc liber. Mercury se v něm totiž v duchu výše řečeného vrací k největším milníkům svojí dosavadní kariéry a v klipu přímo vizuálně cituje svá slavná koncertní vystoupení, některé své kostýmy, ale také videoklipy k písním Queen jako I Want To Break Free nebo Radio Ga Ga, do jejichž kulis se při natáčení tohoto klipu znovu vrátil. Tehdy to věděl jenom nejbližší kruh zasvěcených, ale Mercury, který si byl vědom, že jeho konec se nenávratně blíží a že může přijít spíše dříve než později (ačkoliv žil ještě další čtyři roky, což bylo tehdy s touto diagnózou poměrně dlouho), se takhle vlastně se svojí kariérou loučil. S Queen sice stihl natočit ještě další dvě skvělá (The Miracle a Innuendo), ale The Great Pretender je vlastně první Mercuryho zmínka o blížící se smrti.
Barcelona (1987)
O tom, že byl Freddie fascinován operou, není nutné se dlouze rozvádět. Prvky opery prošpikovával prakticky celou svoji kariéru a výmluvný je i název patrně nejslavnějšího alba The Queen z roku 1975, jmenovalo se A Night At The Opera. Mercuryho oblíbený zpěvák byl Pavarotti, a když v londýnské opeře v Covent Garden Pavarotti zpíval Verdiho operu Un Ballo In Maschera, Mercury byl pochopitelně v publiku. A když pak byli Queen s Magic Tour na zastávce v Španělsku, Mercury dával rozhovor do rádia, kde se jej ptali na oblíbeného zpěváka. "Pokud jde o mě, Montserrat Caballé má nejlepší hlas ze všech, co existují," vynesl tehdy Freddie překvapivou odpověď.
Nejen Freddie se inspiroval v klasice: Dejte si Bacha. Když pop opisoval od klasiků
Netušil však, že v té době slavná španělská sopranistka hledala píseň, kterou by mohla zpívat v roce 1992 na zahájení olympijských her ve svém domovském městě, v Barceloně. Krátce poté se s Freddiem setkali a stali se z nich přátelé. A dohodli se, že natočí rovnou celé společné album. Vzhledem k mimořádné vytíženosti zpěvačky, která měla program vybookovaný na několik let dopředu, se musel organizace projektu ujmout sám Mercury. Posílal jí kazety s nahrávkami, kde jí falzetem předzpívával party, které později měl nahradit její soprán. Těžištěm alba je samozřejmě titulní píseň, která byla určena přímo pro zmíněnou olympijskou událost (jíž se však Mercury bohužel nedožil). Píseň se stala v Británii hitparádovým číslem 8 a byla to vůbec jedinkrát, kdy španělská diva vstoupila do britské Top 10 nejprodávanějších singlů. Společně si pak Mercury a Montserrat Caballé píseň zazpívali (byť na playback) na festivalu Le Nit, který se v Barceloně konal v roce 1988, tedy v roce, kdy olympijská pochodeň dorazila do Španělska.
I Can Hear The Music (1972)
A tohle je trochu raritka mimo soutěž. Slyšeli jste někdy o zpěvákovi jménem Larry Lurex? Nejspíš ne, nicméně pod tímto jménem Mercury vydal první píseň ještě rok před vydáním debutového alba Queen. Bylo to v době, kdy Queen už existovali, ale stále neměli hotovou smlouvu s vydavatelem. A v roce 1972 se skupina dostala i k nahrávání do slavných Trident Studios, kde začal vznikat materiál pro jejich debutové album, vydaný o rok později. Během nahrávání ve studiu si jich všiml zde přítomný producent Robin Cable, který zrovna hledal zpěváka, který by nazpíval cover verze písně I Can Hear The Music z roku 1966, kterou pro dívčí vokální skupinu The Ronettes napsal legendární Phil Spector.
Píseň měla být poctou Spectorově nahrávací metodě "zvukové stěny", která se zásluhou glam rocku opět dostávala do centra pozornosti. A Cable poprosil Queen, zda by mu s coverem nepomohli, s čímž souhlasili. Freddie se postavil pochopitelně za mikrofon a Brian May a Roger Taylor mu vypomohli v harmoniích s doprovodnými vokály. Mercuryho vysoký hlas se do písně velmi dobře hodil a podstatně více připomínal původní zpěv zpěvačky Ronnie Spector, než ten v cover verzi z roku 1969, kterou natočili The Beach Boys. V písni však zazní také kytarové sólo, z nějž všichni fanoušci Queen po pár vteřinách jasně poznají, že jej nahrál Brian May. Skladba vyšla v roce 1973 pod zmíněným pseudonymem Larry Lurex, který byl přímou narážkou na jméno tehdy nesmírně populárního glam rockového hudebníka Garryho Glittera. Do hitparád se nedostala a na dlouhá léta upadla v zapomnění. Dnes je však mezi fanoušky Queen vyhledávanou a ceněnou raritou.
Kam dál? Tušila to delší dobu: Freddieho Mercuryho a Mary Austin pojilo silné pouto
Foto: Profimedia
