Selah Sue exkluzivně: Díky depresi vím, co je v životě důležité, koncert je důvod vstát ráno z postele

Belgická skladatelka a zpěvačka Selah Sue vydala v březnu třetí desku Persona, se kterou se 25. října měla už poněkolikáté vrátit za českými fanoušky. Koncert v klubu Roxy byl ale nakonec přeložen na 21. listopadu. Selah Sue v polovině srpna na sociálních sítích oznámila, že půl roku po vysazení antidepresiv se opět ozvala těžká deprese, se kterou léta bojuje.

Mluvili jsme s ní prostřednictvím videohovoru těsně před odložením koncertu. Selah seděla doma na posteli a otázky se samozřejmě točily i kolem života s depresí. Držme jí tedy palce, ať k nám v listopadu přijede už opět tak úžasně usměvavá a energická, jak ji známe.

V posledních týdnech jsi na sociálních sítích mluvila velmi otevřeně o relapsu deprese. Nejdřív jsem se obávala, že budeš své koncerty rušit, pak jsem ale viděla fotky z mnoha tvých  koncertů a festivalů a říkala si „Ta ženská je neuvěřitelně silná a statečná“.  Pomáhalo ti publikum, když ses necítíla dobře a musela hrát a zpívat?
Jasně, byl to pro mě důvod vstát ráno z postele. Byla to taková chvilková rušička deprese. Být na podiu, cítit lásku, pokusit se být přítomna tady a teď, nevězet tak ve své vlastní hlavě a cítit se milovaná. Bylo to velmi silné, ale zároveň velmi, velmi těžké. V podobných chvílích moc potřebuju, aby mě celý můj tým povzbudil, což bylo úžasné, protože se jim velmi daří nakopnout mě těsně před tím, než vejdu na pódium. Jsem ráda, že jsem do toho šla. Mám totiž velkou zodpovědnost i za lidi v mém týmu. Když zruším své vystoupení, nedostanou zaplaceno. Toho jsem se bála a dostávalo mě to do ještě větší deprese.

V písni Pills z nového alba zpíváš o tom, že s antidepresivy nic necítíš, že jsi emociálně plochá. Byly emoce, které jsi po vysazení prášků cítila během živého zpívání, silnější?
Ano, bylo to silnější. A také zvláštní. Na antidepresivech jsem byla čtrnáct let. Ty vlny štěstí bez nich byly silnější, ale silnější byly také propady a smutek.  Deprese se vrátila, jsem zpátky na práškách a už jsem v pohodě s tím, že muj život je plošší. Je to lepší než mít extrémní výkyvy nahoru a dolů, lepší než mít silný emociální vnitřní svět, ale propadat se do zoufalství. To nechci. Pokud bych si musela vybrat, jestli chci žít velmi kreativní, ale nešťastný život, nebo život trochu kreativně zploštělý, ale štastnější, stoprocentně bych zvolila druhou možnost.

Deprese je strašná věc, ale na druhou stranu může být  jakýmsi „požehnáním“, protože může být zdrojem inspirace, přestože sis takový zdroj inspirace nikdy nepřála…
Teď je to pro mě zatím těžké říct, protože stále bojuju a hrabu se ven z té nejhlubší temnoty. Stále to teď vidím jako něco, co je opravdu, opravdu těžké. Zároveň mi ale deprese dává čistý pohled na to, co je v životě důležité. Mění mi perspektivu: Důležitý není velký úspěch, ale láska, spojení a rodina, která je tu pro tebe v těch nejtemnějších chvílích. Vždy jsem psala songy o duševním zdraví a těžkých chvílích, ale to mohu dělat jedině tehdy, kdy jsem z deprese venku a dívám se na ni zpětně. Když jste v ní, je nemožné skládat hudbu, protože jste úplně dole. Ale samozřejmě se pak k ní s odstupem můžeš vrátit, zpracovat ji v muzice, zpívat o ní a třeba tím pomoci ostatním lidem. Neříkám, že deprese je pouze negativní, ale když jste v ní, tak ano.

Jsi součástí projektu, který pomáhá detabuizovat depresi mezi mladými lidmi. Máš nějaký vzkaz pro mladé lidi u nás, protože i zde je toto téma stále velkým tabu. Očekává se od nás, že se budeme neustale usmívat, a pokud ne, jsme za náladové nebo za podivíny…
Ano, totéž vidíme na sociálních sítích, kde prostě musíš být tou nejlepší verzí sebe sama. Dovedu si představit, že pro mladé je vnímání sociálních sítí čím dál náročnější. Kdysi, když mi bylo šestnáct, jsem si řekla: „Snaž se přijímat a prožívat i smutné chvíle, protože jsou stejně důležité, hodnotné, pravdivé a přirozené jako ty dobré. Čím víc s tím budeš bojovat, tím větší to bude.“ Je důležité najít prostor, kde máš šanci svůj smutek upřímně zpracovat a vyjevit. Je dobré o něm otevřeně mluvit s ostatními, aby ti mohli pomoci a ukázali ti, že v tom nejsi sám. Každý bojuje, každý hledá rovnováhu a štěstí. A není to vždy snadné. Takže je dobré, když se o sebe můžeme vzájemně opřít a nestydět se za to, protože všichni jsme na jedné lodi.

Tvé nové album vyšlo po sedmileté pauze, kterou jsi vyplnila péčí o své malé syny. Některým ženám se po porodu změní hlas. Jsi ten případ?
Myslím, že je trochu hlubší. Když jsem byla těhotná, tak jsem, zřejmě díky hormonům, zpívala opravdu šílené tóny, ale myslím, že ta změna je daná spíš tím, že jak stárnu, hledám si vlastní hlas. Když jsem byla mladá, tlačila jsem to tak, abych vyzpívala opravdu vysoké tóny. Teď jsem uvolněnější. Je to asi o duševním stavu – jsi starší, máš děti, jsi sama se sebou víc v pohodě, tak zpíváš tak, jak je to nejpřirozenější. To se mnou udělalo mateřství, ale fyzicky se na mém hlase mnoho  nezměnilo.

Jak těžké je vybalancovat mateřství a hudební kariéru? Přijdeš domů ze studia a musíš rázem přepnout na děti…
Snadné to není. Mám štěstí, že mám studio u sebe v domě, takže pracuji doma v přízemí a pak vyjdu nahoru a jsem máma. Mám úžasné zázemí, skvělou mámu, chůvu, spoustu lidí kolem, takže mí synové vyrůstají obklopení láskou, mají i nevlastní sestry, které se o ně starají, takže si po práci můžu vydechnout. Jsou to navíc velmi šťastné děti, které jsou v pohodě, což mi ulehčuje jet třeba na turné, protože vím, že se vždy cítí milované. Nová role muzikantky a matky v jednom mi vyhovuje, protože se jako matka cítím velmi dobře. První roky jsem s dětmi byla neustále, což byl dobrý krok,  protože se se mnou cítí spojené. Takže když někam vyrážím, řeknou „ahoj“ a vědí, že se zase vrátím.

Tvé album je založené na terapeutickém cvičení zvaném „hlasový dialog“. Každou píseň zpíváš z perspektivy jiné části své osobnosti. Jaké tváře Selah Sue na desce potkáme?
Na začátku sebevědomou Sue, což je fajn, protože dřív jsem se trochu styděla být hodně sebevědomá. Takže první píseň je takové „Bang! Jsem královna svého království!“. Ale pak tam je také melancholická Selah Sue, což je část mě, kterou poslední měsíce dobře znám. Další je matka, pak ta, co má strach z klimatických změn, aktivistka, ta, která vyžaduje pozornost, filozofka, nezávislačka, milenka… Všechny mé stránky, které jsem v sobe objevila v posledních letech, tam mají svou píseň.

Na desce odhaluješ i vlastní slabiny. Jsi na ní naštvaná nebo žárlivá. Je pro tebe těžké ukázat světu, že nejsi vždy milá a perfektní?
Ne, proto jsem otevřená i v otázkách deprese. Nemám problém odhalit své nejistoty. Nestydím se za ně. Silně si uvědomuji, že nikdo není dokonalý, a myslím, že s lidmi navážu lepší spojení, když budu upřímná, než když si budu držet fasádu, která říká: „Všechno jde skvěle!“.  Protože pak se lidé cítí sami, nenormální a mají pocit, že selhávají. A já chci ukázat, že nikdo z nás není dokonalý, ale že jsme všichni dokonalí ve svých nedokonalostech.

Brzy se vrátíš do klubu Roxy, kde jsi při své poslední návštěvě v roce 2016 dokonce oslavila své 27. narozeniny. Jak se k nám těšíš?
Je to skvělý klub, teším se tam. Taky na to, že si prohlédnu město, a na energii publika. Poslední roky jsem hrála jen ve Francii, takže se těším na úplně jiné vibrace.

Máš novou kapelu?
Ano. Je  plná úžasných jazzmanů. Šlape to nejvíc, co kdy šlapalo. Je to prostě oheň. Mám tři fantastické silné backvokalistky, což mi dává obrovskou sílu a působí úžasně na pódiu. Myslím, že publikum opravdu vnímá, jak se všichni v kapele milujeme.

Vinou covidu se dlouho nekoncertovalo. Jsi dojatá, když znovu vidíš své fanoušky?
Ano, hodně. A také jsem vděčná, že jsou stále se mnou. Že se po tolika letech na mě přijdou podívat. To přeci nemůže říct každý umělec! Cítím, že mám věrné publikum, které se mnou zůstane. Bez něj bych nemohla dělat to, co dělám – vidět svět a šířit hudbu. Takže jsem neskutečně vděčná a šťastná, že své lidi opět vidím.

Zdroj fotografií: Universal Music