David Černý: Zahraniční novináři vnímají Prahu jako Kafku a Davida Černého, prý jsem z ní udělal centrum umění ve veřejném prostoru

Výtvarník David Černý byl hostem Večerní show. Mimo jiné povídal o své nové soše Lilith, která vyvolala mnoho debat. Zabředli také do politiky nebo se zaměřili na plány do budoucna.

David Černý je český umělec, který je znám především jako tvůrce různých kontroverzních a provokativních plastik. V letech 1988–1996 vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze a je laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, grantu Nadace Pollocka a Krasnerové a ceny na bienále v Kortrijku. Mezi jeho nejznámější díla patří například kráčející trabant, svatý Václav sedící na chcíplém koni, Miminka Babies  na Žižkovském vysílači, postavy močící na obrysy ČR na dvoře Hergetovy cihelny, desetimetrový vztyčený prostředníček na Vltavě namířený na Pražský hrad, pohyblivá hlava Franze Kafky před pražským Quadriem nebo v rozhovoru zmíněný klikující autobus. O mezinárodní skandál se pak v roce 2009 postarala plastika Entropa vystavená v Bruselu. 

Po 25 letech ses postavil před kameru. Co se filmů týče, začal jsi snímkem Knoflíkáři a teď máš aktuálně roli ve filmu Banger. Jak se stane, že výtvarného umělce osloví do filmu?
Já mám pravděpodobně nějaký debilní ksicht. V důsledku toho si spousta kamarádů režisérů myslí, že to bude takové jiné. A že odtáhnou pozornost od špatných hereckých výkonů ostatních nebo mizerného scénáře a stáhnou to na ten můj debilní ksicht. Důsledkem tady toho se stává, že jsem v řadě těch filmů hrál kliku od dveří, záchodové prkénko, padající panel a podobně. Většinou končím v rolích tohoto typu, než že bych hrál nějakou zajímavou charakterní roli. 

Ve spojitosti s tvým aktuálním dílem Lilith jsi zmínil, že máš v plánu pokračovat na nějakých dodělávkách, jakých?
Ten dům není vůbec hotový. Bude tam ještě jedna pohyblivá socha, mimo ty tři, které už tam jsou. Je tam 18metrová noha a 10metrová ruka, Lilith je na konci. Ještě tam bude takový menší tunový detail. Celý dům je v podstatě jako socha. Vymýšlel jsem ho s Jirkou Řezákem, Davidem Vitáskem a Marcelem Souralem, je to v podstatě stylizovaná ležící postava, kterou podpírají různé části jejího těla a jedna stojící postava. Je to jeden komplexní objekt, není to dům, který něco podpírá. Je to opravdu jedna komplexní kompozice a není možné to brát, že ten dům je samostatný. Dům a sochy jsou od úplného základu vystavěné a navrhované souběžně. Ta idea je opravdu o tom, že je to ležící postava, která je podpíraná, vedle sebe má nějaké fragmenty jiných lidských těl a je to vlastně reminiscence na vedle stojící Invalidovnu. Je to odkaz na dům, který byl určený pro ubytování válečných veteránů. 

Ta stavba vzniká pod patronátem společnosti Trigema. Jak vlastně vypadají spolupráce tohoto druhu?
Celá spolupráce s Trigemou vznikla tak, že jsem před lety byl oslovený dvěma pány, kteří chtěli, abych udělal sochu v Nových Butovicích. Tak jsem chvíli koukal a říkal si „Nové Butovice, kde to sakra je?“ a asi rok jsme se dohadovali. A pak se z jednoho z těch dvou pánů vyklubal majitel společnosti Trigema.  A během naší spolupráce jsme se skamarádili, Marcel Soural je úžasná postava. 

Mě zajímá, jak vypadá komunikace s těmi společnostmi, dávají ti volnou ruku nebo ti třeba dají nějaké linie, ve kterých se musíš pohybovat?
Žádné linie neakceptuji. Když mě někdo osloví, tak mi řekne tady je místo, na které bychom něco chtěli, musí to být hotové do tehdy a máme na to tolik peněz. To jsou jediná kritéria, která mě zajímají, ničím jiným se nezabývám. Samozřejmě, když se o tom začneme bavit, povídáme si o tom, jaký mám nápad, inspiraci nebo naopak ten nápad hledám na základě nějaké komunikace. Takže Trifot, který je v Butovicích, je socha, která je o fotoaparátech, které mám rád, protože jsem se kdysi dávno jako fotograf živil v New Yorku.  A to že to stojí před galerií Czech Press Foto, najednou dalo smysl. Jinak spolupráce s Trigemou je něco jiného, jsme velmi dobří přátelé a založili jsme spolu studio Black N‘Arch.  

Žádná retrospektivní výstava Davida Černého se nechystá, ale v Lihovaru budeš mít svoje muzeum…
Tam bude otevřená taková stálá asi šesti- nebo sedmipatrová expozice, bude tam pár sošek. Mělo by se to otevírat v dubnu příštího roku, všichni, co to nesnášejí, se tam můžou podívat a pozvracet se před dveřmi. 

Máš nějaký oblíbený hudební žánr, případně interpreta?
Nepochybně. Zpíval jsem dokonce v několika kapelách, ale protože jsem nechodil dostatečně často na zkoušky, tak mě vyhodili. Naposledy jsem zpíval s Kollerbandem. 

Mění se u nás poptávka po umění ve veřejném prostoru, nebo jsou to většinou nárazové věci?
Teď se nechci vytahovat, ale nedávno jsem dělal nějaké rozhovory se zahraničními novináři a většina z nich říká, že Prahu vnímají jako Kafku a Davida Černého, což je absurdní. A z venku slyším, že jestli jsem něco udělal pro Prahu, tak jsem z ní udělal centrum umění ve veřejném prostoru, což je kuriózní. Slyšet to od někoho ze zahraničí je příjemné, ale možná, že jsem jen změnil to vnímání. Vrátím se na úplný začátek, a sice k tomu článku Pavla Karouse. Cítím hrozně nepříjemnou situaci ze strany normalizátorů, kteří by hrozně chtěli pod sebe vzít kontrolu, co bude v tom veřejném prostoru. Protože jedna z těch největších výčitek je, aby na všechny věci byly komise. A ta komise, která rozděluje peníze daňových poplatníků, je ideální způsob, aby se do ní někdo najmenoval, pak najmenuje své kámoše a pak se vystřídají. 

Když ale děláš pro soukromý sektor, tak ti může být jedno, jestli nějaká komise je, nebo není.
Právě. Ta tendence je o tom, že by se mělo zamezit, aby si soukromý sektor mohl dělat jen tak něco ve veřejném prostoru, protože si to zaplatí. Ale měl by podléhat veřejné komisi a komise budou rozdělovat a rozhodovat hlavně o tom, co se smí. Tady ta tendence je podle mě zhoubná a odkazuje na to, co se dělo za bolševika, kdy se peníze rozdělovaly tímhle způsobem. 

Jaký je osud klikujícího autobusu? Podle čeho si David Černý vybírá projekty a jaké jsou jeho plány do budoucna?
Poslechněte si v našem podcastu nebo se podívejte na rozhovor ve videu.

Úvodní foto: Petr Klempa