Když jednoho Brouka hraje Ind a Boba Dylana 6 různých lidí: Neprávem opomíjené filmy o muzikantech, které nabízejí neskutečnou zábavu či podívanou

V posledních letech se vyrojilo hned několik zajímavých hudebních biografických filmů jako Bohemian Rhapsody, Rocketman nebo letošní Elvis. Existuje ale celá řada o něco starších a podstatně méně slavných filmů na téma skutečného příběhu slavného hudebníka nebo skupiny, o jejichž existenci byste rozhodně měli vědět.

Tady jsou některé z našich tipů. Pokud i vy znáte film, který stojí trochu ve stínu výše zmíněných komerčních trháků, napište nám do diskuze. Protože tipů na dobré filmy se snižujícími se teplotami a dřívějším stmíváním není nikdy dost.   

Sametová extáze (The Velvet Goldmine, 1998)

Americký režisér Todd Haynes v roce 1998 natočil film, který je ultimátní poctou glamrockové vlně. Ta se přelila Velkou Británií v 70. letech a stvořila ikony, jako jsou David Bowie či skupina T-Rex. Jeho film, u nás uváděný jako Sametová extáze, je pak velmi volnou parafrází příběhu Davida Bowieho, který se tu však jmenuje Brian Slade. Tento výstřední hudebník (hraje ho fantasticky Jonathan Rhys Meyers) si pro pódium vytvoří své alter ago Maxwell Demon (jasná inspirace Ziggy Stardustem), avšak během londýnského koncertu je na pódiu zastřelen. Brzy však vyjde najevo, že vše bylo součást plánu a že na pódiu zemřel pouze Maxwell Demon, ale ne Brian Slade. Po tom se však slehla zem a zmizel z veřejného života. Po dvaceti letech od této události je pak novinář (Cristian Bale) pověřen svým šéfem, aby vypátral, co se vlastně s Brianem Sladem stalo a kde je dnes. Velkou roli ve vizuálně krásném filmu plném slavných písní v novém provedení (ovšem ani jedné od Bowieho) pak hraje Ewan McGregor, jehož postava Curt Wilde je mixem Iggyho Popa a Lou Reeda.

The Ruttles: All You Need Is Cash (1978)

Jste fanoušky The Beatles a máte rádi také komediální skupinu Monty Python Flying Circus? Pak musíte vidět tento film, který je vcelku neuvěřitelnou parodií na příběh slavné liverpoolské čtveřice. Nápad na ni dostal Eric Idle během své dovolené ve Francii a kolegu Neila Innese, hudebníka, který s Pythony dlouho spolupracoval, požádal, aby složil písně, které budou připomínat konkrétní slavné skladby The Beatles. V roce 1976 pak jednu z těchto písní předvedli v komediální show Saturday Night Live a kladný ohlas publika je přesvědčil, aby natočili celý film, k němuž Idle napsal scénář a podílel se na režii. Sám si pak zahrál postavu inspirovanou McCartneym, Innes hrál falešného Lennona a pozor – Harrisona hrál Ind. Ve filmu se ale objeví celá řada slavných hudebníků jako Mick Jagger a jeho žena Bianca či Paul Simon nebo komik John Belushi, ale také Harrison osobně, který v jedné scéně hraje televizního reportéra. McCartney prý nebyl filmem nejdřív nadšen, ale názor změnil poté, co jeho žena Linda řekla, že jí připadá vtipný. Zato Lennon se do něj zamiloval hned. Kazetu, na níž mu byl film poslán ke schválení, odmítl vrátit a dokonce varoval Innese, že píseň Get Up And Go z něj je příliš podobná Get Back, což jemu osobně nevadí, ale aby si dal pozor, aby Innese nežalovala společnost ATV Music, která na skladbu vlastnila práva. A pokud aspoň trochu znáte příběh Johna, Paula, Ringa a George, budete se královsky bavit.

Nonstop Párty (24 Hour Party People, 1999)

Anglické průmyslové a šedivé město Manchester se na přelomu 70. a 80. let minulého století proměnilo v renesanční Florencii. Alespoň si to myslí ústřední postava filmu anglického režiséra Michaela Winterbottoma, jíž je legendární novinář a zakladatel slavného hudebního vydavatelství Factory Records Tony Wilson (mimořádně vtipně ho hraje Steve Coogan). Film je skvělou a nesmírně zábavnou sondou do vzniku skupin jako Joy Division, New Order a Happy Mondays, které Wilson objevil, podepsal je pro svůj label, a přestože se z nich staly světové hvězdy, dosahující kultovního statusu, vzhledem ke svému punkovému přístupu na nich skoro nic nevydělal. Stejně jako na slavném klubu Hacienda, který v Manchesteru provozoval a stal se jedním z anglických epicenter tehdy se rodící rave kultury. Film se ale vlastně skupinám a hudbě věnuje spíše okrajově, vše se točí kolem postavy Wilsona, který byl hybatelem dění, ačkoliv ho často vůbec neměl pod kontrolou. A vůbec se zamýšlí nad tím, jak se rodí a zanikají popkulturní kulty.

Creation Stories (2021)

Vlastně z dost podobné kategorie jako předešlý film je loňský snímek anglického režiséra Nicka Morana. Ten se rozhodl pro změnu zaměřit na mimořádně zajímavý a strhující příběh hudebního fanouška Alana McGee, který v 80. letech založil svůj label Creation Records, u nějž později vydávaly tak zásadní kapely jako Jesus And Mary Chain, My Bloody Valentine, Primal Scream a především Oasis. Film, ve kterém hlavní roli hraje skotský herec Ewan Brenner (známý také jako Spud z Trainspottingu), je orámován McGeeho drogovým výletem do Los Angeles v polovině 90. let minulého století, kde sedí u bazénu a vzpomíná s reportérkou (Suki Waterhouse) na svou minulost, mapuje producentovu bouřlivou životní cestu od chudého školáka z Glasgow s vytříbeným hudebním sluchem a podnikatelskými sklony až po jednoho z největších a nejvlivnějších hudebních magnátů v Británii. Za klíčovou scénu je pak možné považovat to, když McGee již coby starší muž nachytá svého ovdovělého otce, jak si se sluchátky na uších z plných plic zpívá Wonderwall od Oasis, ačkoliv prakticky po celý život svého syna považoval za flákače a hudbu, kterou vydával, za odpad. Jako doporučení můžete brát i to, že film produkoval Danny Boyle.

Beze mě: Šest tváří Boba Dylana (I’m Not There, 2007)

A ještě jednou americký režisér Todd Haynes, který se v první dekádě nového milénia pro změnu rozhodl velmi originálně zpracovat život žijícího klasika a jediného hudebníka v historii, který získal Nobelovu cenu za poezii. A tím je Robert Zimmerman, známý jako Bob Dylan. Velmi netradiční je tento film už v tom, že v něm Dylana hraje celkem pět herců (a navíc jedna herečka). Jsou jimi  Christian Bale, Marcus Carl Franklin, Richard Gere, Heath Ledger (pro kterého to byl poslední film uvedený za jeho života), Ben Whishaw a  Cate Blanchett. Spíše než reálné příběhy z Dylanova života však film kompiluje různé situace, mísí fikci se skutečností, odhaluje hudebníkovy inspirační zdroje a vůbec je velmi osobitým pokusem o pohled na boj, který Dylan od svého mládí svádí se svým vlastním mediálním obrazem. Vysoce ceněný pak byl výkon Cate Blanchett, která byla dokonce za tento film nominována na Oscara za herečku ve vedlejší roli. Za pozornost pak stojí, že Richard Gere pak nehraje přímo Dylana, ale roli Billyho The Kida, kteroužto roli ztvárnil Dylan ve slavném westernu Pat Garret And The Billy The Kid od Sama Peckinpaha. Z něj pochází i Dylanova slavná píseň Knockin’ On Heaven’s Door.

Control (2007)

Ještě jednou Manchester a ikona jménem Joy Division. Ovšem na rozdíl od filmu Nonstop party, pozornost filmu Control je soustředěna na ztrápenou duši frontmana Iana Curtise, mimo jiné trpícího epileptickými záchvaty a komplikovanou láskou ke dvěma ženám. Svoje problémy se pak Curtis rozhodl „vyřešit“ 18. května 1980, když se v bytě, který obýval se svojí ženou a dcerkou, oběsil. Černobílý film byl celovečerním debutem fotografa Antona Corbijna, který se proslavil klipy pro skupiny Depeche Mode či U2 a s Joy Division se na začátku svojí i jejich kariéry pracovně krátce setkal a vyfotografoval je pro hudební časopis. Za předlohu ke scénáři posloužila kniha, kterou o svém životě s Curtisem napsala jeho žena Deborah Curtis. Představitelé všech rolí hudebníků se pak naučili na své nástroje hrát a písně od Joy Division ve filmu sami hráli.

 Úvodní foto: © 2002 United Artists / Profimedia