Náctiletí vrazi: Co má vliv na to, že se z dítěte stane tyran, jak poznáme riziko a je takové chování nakažlivé?

Novinové titulky vzbuzují dojem, že v České i Slovenské republice už přestává být bezpečno. Veřejností otřásl případ bratislavského teroristy, náctiletých zabijáků z Dřetovic i studenta z Vysokého Mýta, který zavraždil náhodného kolemjdoucího sekerou. Proč jsou nejčastějšími pachateli mladíci ve věku 19 let? A opravdu agresivita ve společnosti roste? 

Velký vliv na vývoj potenciálního zločince má samozřejmě rodina. Mnoho z nich je nefunkčních nebo se ocitá uprostřed krize. A momentální situace bezstarostnému období rozhodně nenahrává. Na děti či mladistvé doléhá napětí v domácnosti, což u nich může vybudit agresivní chování. S primářem Psychiatrické nemocnice Písek, MUDr. Marianem Korandou, jsme si povídali nejen o příčinách porouchané psychiky.  

Poslední dobou se v médiích rojí zprávy o násilných činech, které mají na svědomí mladiství. Bylo tomu tak vždy, nebo agresivita ve společnosti nezdravě stoupá? 
Trestná činnost mladistvých existovala vždy, protože k dospívání patří nevyzrálé emoce a impulzivita. A také touha někam patřit, být součástí party, i když se může jednat o partu závadovou, například s kriminální činností či užíváním drog. Děti jsou lehce zneužitelné, čehož využívají mnozí diktátoři, vraždící dětští vojáci byli postrachem mnoha konfliktů v Africe, Střední či Jižní Americe nebo v Asii. 

Může se vůbec u malých dětí projevit agresivita?
Agresivita u malých dětí je poměrně častá. Nemusí to ale zdaleka znamenat, že by predikovala agresivitu v dospělosti. Dítě tak vyjadřuje své bazální tužby, svou spokojenost, úzkost nebo obavu ze ztráty.

Jak dítěti vysvětlit, že mu podobné chování odmítáme tolerovat? 
Vždy je třeba hledat, která část potřeb je u dítěte nenaplněna. Pokud dítě ve školce zjistí, že díky agresi získá hračku, po které touží, je třeba reagovat tak, aby o získanou výhodu ihned přišlo.

V jakých případech bychom měli zpozornět, co už je takzvaně za hranou normálnosti? 
Pokud by agrese přetrvávala u dítěte školního věku (1. stupeň, cca 9 let), začala se orientovat na zvířata či jiné děti, i zde většinou stačí důrazný pohovor s rodičem, učitelem či jiným pro dítě důležitým člověkem, hledání důvodů pro agresi a odstranění příčiny. U staršího věku by již agresivita jistě zasloužila nejen pozornost, ale i vyšetření psychologem či pedopsychiatrem.

Pokud se budeme bavit o případech násilí u nás, nelze si nevšimnout, že v roli pachatele většinou stojí devatenáctiletý mladík. Představuje snad tento věk největší riziko?
Může se to tak jevit, že věk právě kolem 19 let je nejvíce rizikový, ale spíše se jedná obecně o rizikový věk adolescence, kdy jsou vysoké hladiny hormonů a velká fyzická síla. Jenže ještě nejsou náležitě propojena emoční centra v mozku s prefrontálními oblastmi, kde je sídlo osobnosti, tedy i rozhodování.

Kdo ale může za to, že z dítěte vyroste tyran nebo dokonce vrah? Je spouštěčem problémového chování teenagerů špatná výchova?
Výchova má zcela jistě rozhodující roli v tom, zda jedinec dokáže ovládnout své impulzy. Dříve měli mladí lidé mnohem více fyzického zatížení, fyzické práce. Pak už nezbylo tolik energie na agresi. Současná doba je skutečně obtížnější kvůli psychickému napětí v důsledku překonání covidových opatření, která již byla pro mnoho jedinců výrazně náročnější na psychiku, nyní nevyzpytatelná situace a válka na Ukrajině, nárůst cen, inflace… To vše se promítá i v rodině, kde tenze rodičů může vybudit agresi u kteréhokoli člena rodiny. 

Slovenskem nedávno otřásl homofobní útok devatenáctiletého Juraje K., který v Bratislavě zavraždil dva muže a následně spáchal sebevraždu. Neměla by být mladá generace vůči LGBTQ+ komunitě naopak více tolerantní?
Jak vyplývá z vyšetřování a manifestu vraha, šlo především o nenávist labilního, narcistního jedince vůči společnosti jako celku, nenávist vůči Židům, politikům, kdežto homosexuálové (či příslušníci LGBTQ+ komunity) byli pro vraha nejsnazším měkkým cílem, avšak až třetím v pořadí jeho zvrácené „významnosti“. Velký podíl na těchto excesech má, vedle zděděných rysů osobnosti, právě netolerantní výchova v rodině. Dalším faktorem ale může být i přílišné poukazování na práva menšin, což paradoxně může u určitých jedinců vybudit pocit, že se někomu dostává až nadměrné péče a výhod, a tím narůstá anticipace. Každý extrém je škodlivý. Obecně v naší zemi je tolerance vůči sexuálním menšinám nadprůměrná i v kontextu zemí EU.

Jak velkou roli hrají v podobných případech sociální sítě? Mohou agresora pobídnout k tomu spáchat nějaký hrůzný čin?
Ano, lze říci, že tyto činy jsou „nakažlivé“. Frustrovaný jedinec si v hlavě promítá agresivní plány, ale nedokázal by je uskutečnit. Po zhlédnutí realizovaného násilí může převládnout pocit, že „já to taky dokážu, a ještě intenzivněji…“. Spousta agresorů na školách a univerzitách se na činy svých předchůdců, hromadných vrahů, odkazuje.

A že tam toho násilí je opravdu spousta. Náctiletí se zde chlubí i týráním zvířat. Svým sledujícím popisují, co jim provedli, samotné týrání dokonce natáčí v přímém přenosu. Jedná se o psychickou poruchu, nebo zoufalou snahu přitáhnout pozornost?
Zde mohou platit současně obě možnosti. Pokud dítě dokáže rozpoznat, že jeho čin je nepřijatelný, což je zhruba od 8–9 let věku, vždy týrání zvířat ukazuje na problém, který by se měl zavčasu podchytit. Prezentace takové agrese na sociálních sítích dokumentuje touhu ohromit, přitáhnout pozornost, tedy paradoxně může jít o společensky menší problém než jedinec, který týrá zvířata pro své uspokojení a nepotřebuje se prezentovat. 

Můžeme jedince s agresivními sklony poznat na první pohled, nebo své plány umí dobře skrývat? 
Bohužel platí, že většinou inteligentního agresora nedokážeme včas rozlišit. Jejich agrese má vzestupnou tendenci, kdy se agresivní či perverzní fantazie postupně přeměňují v realitu. Agresivní psychopati se často stávají vůdčími jedinci v politice i byznysu, protože mají velmi dobrou schopnost ovládat a manipulovat lidmi. Naprostá většina je však následně uspokojená mocenskými výhodami, nepotřebují tak svou agresi prezentovat fyzicky. V každé etáži politiky takové jedince nacházíme. 

Zdroj fotografií: Shutterstock a archiv Mariana Korandy