Nejlepší alba roku 2022: Skvělou desku letos nahrála Královna popu Beyoncé, fenomenální The Weeknd i dublinští pankáči

Je tu konec roku. A s ním tradiční ohlédnutí za tím nejlepším, co se v něm z hlediska hudby odehrálo. V tomto článku najdete deset zahraničních alb (bez pořadí), která jsou podle našeho názoru těmi, co nejvíce obohatily globální hudební scénu. Znáte je všechny?

Rosalía – Motomami

Pokud jste stále nevzali na vědomí existenci této španělské zpěvačky, je rozhodně čas to změnit. Rosalía už dávno není jen doménou španělsky hovořícího trhu (který je navíc opravdu početný, když vezmeme v potaz velkou část latinské Ameriky i skutečnost, že hispánský původ má v současné době největší podíl mezi všemi skupinami obyvatel USA). Tahle třicetiletá rodačka z Barcelony žijící v Los Angeles dokázala svojí fúzí flamenca, hiphopu, soulu a R’n’B pobláznit USA a nenajdete v podstatě žádný významnější výčet nejlepších nahrávek za uplynulý rok, ve kterém by její třetí deska Motomami chyběla. Sám za sebe hovoří už výčet spolupracovníků, mezi nimiž jsou Pharrell Williams, Frank Ocean nebo James Blake. Do svých písní tentokrát přidala jazz, reggaeton a pop. O jejím potenciálu vědí dost všichni, kteří ji před třemi lety viděli během vystoupení na festivalu Colours Of Ostrava.

Beyoncé – Renaissance

Je pozoruhodné, jak se Beyoncé stále více vzdaluje tradiční pop music s předvídatelnými melodiemi a refrény, přesto si dokáže udržet obrovský zájem posluchačů. Její poslední album Renaissance není klasickou popovou, R’n’B a soulovou deskou v podobě, jaké si pamatujeme třeba od Whitney Houston nebo Mariah Carey. Beaty tu znějí velmi moderně a mají otisk v klubové scéně, je tu docela málo vokálního předvádění, které máme s tímto žánrem spojenou především. Jsou tu sice skladby jako Cuff It, která odráží aktuální zájem o disco zvuk, či Break My Soul, odkazující na newyorskou taneční scénu počátku 90. let a hity jako Show Me Love od Robin S, jehož sampl obsahuje. Pro Beyoncé jsou však vždy tyto žánrové škatulky spíše prostředkem ke sdělení v textech a ne snaha o co největší komerční záběr. Současně její hudba velmi zřetelně posouvá hranice populární hudby do nových oblastí. Lze tak říci, že na současné popové scéně je Beyoncé tahounem, který mezi zpěvačkami udává trendy, které ostatní kolegyně hůře či lépe následují.

Kendrick Lamar – Mr. Morale & The Big Steppers

Mezi rappery momentálně není uznávanějšího jména. Kendrick Lamar je jediným člověkem z branže, který za svoje texty získal Pulitzerovu cenu. Po pěti letech se nyní tento rapový mogul vrátil konečně do hry a celkem hravě obešel všechny s  spasitele, do níž je často svými fanoušky pasován, současně se mu však daří pojmenovávat současný svět se všemi jeho bolestmi jako málokomu jinému. Mezi hosty alba jsou pak i rozmanití kolegové jako Sampha, Ghostface Killah a dokonce i zpěvačka anglické skupiny Portishead Beth Gibbons hostující v nádherné skladbě Mother I Sober. Album je dokonce pojaté jako dvojalbum a je především zajímavou úvahou autora o rodičovství, otcovství a rodině jako takové. V každém případě na něm Kendrick Lamar vyrostl do postavy velikosti, jakou doposud rapová scéna dost možná nikdy neměla. A to v ní o velikány rozhodně není nouze.

The Weeknd – Dawn FM

Abel Makkonen Tesfaye je posledních pár let patrně nejzářivější hvězdou současné popové a soulové scény, přičemž se to mezi jeho fanoušky doslova hemží přirovnávání k ikonám, jakými byli Michael Jackson, Marvin Gaye či Prince. The Weeknd, jak si říká, je tak trochu od všeho kousek, ale především stále dokáže být originálem, který trendy určuje, místo aby je následoval. Produkci svého posledního alba The Weeknd opět svěřil hvězdnému týmu, ve kterém je například švédský hitparádový mogul Max Martin či Weekndův dvorní producent Daniel Lopatin, známý i pod pseudonymem Oneohtrix Point Never. Mezi jeho hosty jsou pak producent Quincy Jones, Josh Safdie (polovina režisérského dua Safdie Brothers, které natočilo film Uncut Gems s Adamem Sandlerem, v němž The Weeknd hrál sám sebe) nebo herec Jim Carrey. Je tu EDM, disco, funk, synth wave i R’n’B a přitom všem to dokáže znít melancholicky i roztančeně, odtažitě i přitažlivě současně nebo být povrchní a jít do hloubky, a to klidně na ploše jedné písně. Oproti předchozí desce After Hours je z novinky patrná inspirace britským synthpopem a americkým funkem 80. let. The Weeknd sahá do minulosti, bere si prvky z žánrů poledního půl století a snaží se je posunout do budoucnosti. Jeho instinkt ho však vede zcela neomylně.

Charli XCX – Crash

Letos třicetiletá Charlotte Emma Aitchison, která si říká Charli XCX (což byl kdysi v mládí její nick na chatovací platformě), je dost možná největší ženskou popovou hvězdou evropského kontinentu. A její nesmírně zábavné, chytré a bravurně provedené letošní album Crash to jen potvrzuje. Mezi producenty jsou taková esa jako Daniel Lopatin (The Weeknd) nebo Ian Kirkpatrick (tomu za své největší hity vděčí Dua Lipa). Ačkoliv se to na první poslech může zdát jako až příliš pestrá směsice žánrů a vlivů, deska skvěle odráží fakt, že Charli XCX dokáže i takovou nahrávku vybalancovat a utáhnout svým šarmem a ryzím talentem. K vrcholům desky pak patří skladba New Shapes, do které si pozvala dvě kolegyně, Američanku s českými kořeny Caroline Polachek a francouzskou hvězdu Christine And The Queens. Stvrzením toho, že je album v našem výběru právem, je hravé zdolání vrcholu anglické nebo i australské hitparády.

Fontaines D.C. – Skinty Fia

Dlouho se na ostrovní indierockové scéně neobjevila kapela, která by tak významně zarezonovala napříč generacemi i hudebními styly, jako irští Fontaines D.C. Jistě, můžete namítnout, že jejich hudba je vlastně odvarem toho, co jsme slyšeli u jiných kytarových kapel posledních tří dekád od Joy Division přes Stone Roses a Oasis po The Libertines. Fontaines D.C. jsou skutečně velmi svébytní, na čemž má velkou zásluhu především frontman Grian Chatten se svými básnickými texty, které jsou u kritiků přirovnávány k dílům Shanea McGowana, Shauna Rydera nebo Petea Dohertyho. Jejich letošní debut Skinty Fia předcházela po skvělých singlech ta největší očekávání a skupina je svými sevřenými a mistrně zahranými skladbami dokázala stejně předčít.

Tears For Fears – The Tipping Point

Je to devatenáct let, co se dvojice Roland Orzabal a Carl Smith naposled sešla k nahrávání desky Everybody Loves The Happy Ending. Pak se jedna z nejslavnějších skupin 80. let odmlčela a vypadalo to, že to bude navždycky. Přesto spolu začali před pár lety oba hlavní protagonisté opět spolupracovat a dali se do nahrávání nového materiálu. To však málem skončilo neúspěchem, protože zejména Smith nebyl spokojen s tím, kam to směřuje. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo a deska s názvem The Tipping Point skutečně vznikla. A ukazuje, že i po neuvěřitelných čtyřiceti letech od singlu Everybody Wants To Rule The World jsou Smith a Orzabal schopní napsat lehce znějící melodie, které však nepůsobí banálně a mají rockový nápřah i popovou přístupnost. Rozhodně jeden z comebacků roku 2022.

Wet Leg

Asi na žádný debut se letos nečekalo tak netrpělivě, jako na ten od anglické dívčí dvojice Wet Leg. A to zejména poté, co se jejich hitovka Chaise Lounge stala jedním ze soundtracků roku 2021. Dobře víme, že velká očekávaní často končí velkým zklamáním, toto však nebyl ten případ. Eponymní deska dvojice, kterou tvoří Rhian Teasdale a Hester Chambers, je nesmírně svěží, zábavná, chytlavá, přímočará a najdete na ní vlivy grunge, wonky popu, new wave a dokonce i country. Je docela příznačné, že Wet Leg svůj debut, který je rozhodně jedním z debutů roku, vydaly u vydavatelství Domino Records, kde vydávají také Franz Ferdinand či Arctic Monkeys. Protože přesně na nejlepší tradici anglických kytarovek, kterou zmíněné skupiny pomáhaly budovat, Wet Leg navazují a posouvají ji do nové dekády.

The 1975 – Being Funny In A Foreign Language

Osmdesátky jsou v současné populární hudbě všudypřítomné, a to mimo jiné také zásluhou této britské indiepopové kapely. Jejich nahrávky totiž znějí jako mix toho nejlepšího od INXS, Prince a dalších ikon tehdejší světové pop music. Svoji pátou desku The 1975 nahráli s Jackem Antonoffem, spolupracovníkem Taylor Swift, Lany Del Rey či Adele, který jim na této nahrávce pomohl  zvuk ještě více sevřít a více přiblížit tomu, jak zní v třetí dekádě nového milénia panatlantický rádiový pop. Album sklidilo velmi nadšené kritiky, současně se ale výborně prodávalo. V albových hitparádách bylo první ve Anglii, Skotsku nebo Irsku, na druhé místo však skupina dosáhla i v americké Billboard Chart. A to pro anglické skupiny vůbec není až tak obvyklé.

Yeah Yeah Yeahs – Cool It Down

Skoro deset let trvalo newyorské kytarové trojici, než se po albu Mosquito z roku 2013 vrátila s novou nahrávkou. Čekání se ovšem vyloženě vyplatilo. Zatímco předešlé album budilo pochybnosti, zda bude mít tato skupina v nové dekádě co říci (snad vyjma vynikajícího singlu Sacrilege), nová deska veškeré pochyby jednoznačně rozptýlila. Jejím producentem byl osvědčený Dave Sitek z TV On The Radio, přestože deska obsahuje pouze osm nových věcí (včetně skladby Spitting Off The Edge Of The World, kde hostuje Perfume Genius), působí jako jednoznačný návrat do formy i na výsluní. Je skvělé, že Karen O a její dva parťáci přišli na to, kam a jak chtějí hudebně směřovat i v době, kdy kytarovky nevládnou světu jako na začátku milénia. Protože mu pořád rozhodně mají co říci.

Autor je hudební publicista 
Úvodní foto: Profimedia