Designér uren a sochař: Nádoby na popel jdou na odbyt dobře, lidé je kupují i dlouho dopředu

Sochařina pro něj byla jasná volba. Ostatně vyrůstal v městě, kde kamenické řemeslo stále vzkvétá. Jeho díla zdobí nejrůznější exteriéry světa, vyvolávají emoce a střeží popel nebožtíků v českých domácnostech. Umělec Martin Chmelař (37) rád pracuje na několika projektech najednou, miluje cestování a našel se v roli designéra uren.

V dnešní virtuální době je sochař považován za netradiční profesi. Přesto se jí hořický rodák rozhodl věnovat. A jde mu to na výbornou. Kromě děl v nadživotní velikosti se specializuje i na minimalističtější výtvory. Kolik stojí ručně vyráběná urna a proč si ji někteří pořizují ještě před smrtí? 

Jak jste se vlastně dostal k sochařskému řemeslu? 
Už v předškolním věku jsem chodil na kroužek modelování. Díky tomu, že pocházím z Hořic, kde je všude kolem spousta kamene i soch, jsem byl po základce pevně rozhodnutý, že začnu studovat Střední umělecko-průmyslovou školu sochařskou a kamenickou. Na ni jsem navázal průmyslovým designem na Západočeské univerzitě a následně pak ještě vystudoval metalurgii kovů. Sochařina mě bavila odjakživa a já jí naprosto propadl. 

Co musí mít takový sochař ve výbavě? 
Začínal jsem ve sklepě, kde jsem měl jen sochařský stojan, hlínu a pár různých špachtlí. To je základ, který se používá k vymodelování nějakého tvaru, sochy. Později se formuje a převádí do dalších materiálů. Protože momentálně pracuji především s kamenem, musím mít ve výbavě různé majzlíky, dláta, kladiva, sbíječky, flexy, kompresory a podobně. 

To zní skoro až nebezpečně. Zranil jste se někdy během práce? 
Zatím naštěstí ne, jen jsem málem spadl z lešení. Ale jinak se ke své práci snažím přistupovat zodpovědně, předvídat všechny okolnosti a být opatrný. Ostatně nějaké zranění by mě vyřadilo z provozu a to nechci. 

Kde čerpáte inspiraci? 
Pradědeček mi vždycky radil, že se mám dívat kolem sebe, protože svět je studnice nápadů. Jeho radu jsem si vzal k srdci. Inspirují mě rostliny, lidé a celkově příroda, která je v každé zemi jiná. Toho si všímám hlavně během cestování. 

Soustředíte se vždy pouze na jednu zakázku, nebo jich máte rozpracovaných hned několik? 
Pro mě je vždycky lepší, když pracuji na více frontách. Ne snad kvůli tomu, že by mě jeden úkon nudil, ale rád si odskočím na chvilku k něčemu jinému, abych se k původnímu projektu vrátil s novým pohledem. Během práce na další zakázce si odpočinou mé oči a uvědomím si jiné podněty či tvary. Střídání projektů vnímám tedy jako přirozené a dokonce žádoucí. 

Kde všude můžeme vaše díla vidět? 
Všude možně. V Americe, Dubaji, Paříži a samozřejmě v Česku. Nejvíce mých soch najdete asi na Moravě a v Praze. Co se týče nějakých sakrálních děl, na ty můžete narazit například v Červeném Kostelci, kde jsem dělal hrob pro malíře Gustava Vacka a rovněž pětimetrový antický sloup s korintskou hlavicí a Ježíšem na kříži. To jsou věci pískovcového rázu, v pražských Dejvicích je zas odlitá bronzová pamětní cedule, kde se zpěváci scházeli u Houtyšů… 

A na který projekt jste nejvíce pyšný? 
V současné chvíli pracuji na soše obětem první i druhé světové války. Váží padesát tun, skládá se z pěti kusů a troufám si říct, že až ji dokončím, bude to projekt na který budu nejvíce pyšný. Na přelomu března a dubna by socha měla být hotova. Následně se z Prahy převeze do Orlové na hřbitov, kde proběhne slavnostní odhalení při příležitosti 800. výročí města. No a hodně mě baví i má sochařská edice designových uren. 

Ta je opravdu unikátní. Proč jste do své tvorby zařadil takové téma? 
Jedním z důvodů bylo úmrtí dědečka. Nechtěl jsem, abychom jej dávali do schránky v podobě vystřelené patrony, jak klasickým urnám říkám. Nápad vyrábět je jinak mi však vnuknul už profesor na škole, kde jsem studoval metalurgii kovů. Zeptal jsem se ho totiž, jaké má vlastně bronzařský obor uplatnění a on s úsměvem odvětil, že žádné. Z legrace pak dodal: „Leda, že byste vyráběl designové urny.” Možná tím myslel nějaké tepané plechové schránky dost podobného rázu, které jsou běžně k sehnání, ale mně se to nějak rozleželo v hlavě. Chtěl jsem zúročit to, co celý život dělám a zároveň urnám vdechnout novou podobu. Ve výsledku připomínají spíše sochy, než schránky k uchování popela zemřelého. 

Takže jsou určeny k tomu, aby zůstaly v interiéru? 
Zákazníci je mohou samozřejmě uložit běžným způsobem do země, protože jsou vyrobeny z nejrůznějších druhů materiálů. Ale dost lidí si je chce ponechat v obýváku nebo je doma dokonce nějakou chvíli mít musí. Designové urny z mé edice interiér nijak nenaruší, ba naopak. Většina k nim přistupuje zkrátka jako k sochařskému dílu. 

O jaké urny je největší zájem? 
Zprvu nabízím ty, které mám v repertoáru. Jde o sedmikusovou edici, s klienty dolaďuji hlavně materiál či barevnost. Pak jsou i tací, kteří touží po urně na zakázku. Vždy je nechám mluvit a oni se rozpovídají o zemřelém, co měl rád, jaké byly jeho koníčky, kolik mu bylo let a proč už není mezi námi. Následně vymyslíme nějaký prvek, který by schránce neměl chybět, nebo to, jak by měla celkově vypadat. 

Určitě nepůjde o levnou záležitost. S jakou částkou musí člověk počítat, pokud si od vás chce urnu objednat? 
Urna z edice, kterou nabízím, vyjde zhruba na dvacet tisíc korun. Pokud se však klient rozhodne použít dražší materiály jako například plátkové zlato, nebo touží po schránce na zakázku, cena stoupá. Vždy vycházím z náročnosti samotné zakázky i zákazníka. 

Jak dlouho trvá, než urnu vyrobíte? 
Doba výroby se opět odvíjí od náročnosti, ale většinou je to od jednoho měsíce do půl roku. Některé zájemce to může odradit, protože když prožívají pietní akt nebo truchlí, chtějí mít celou tuhle situaci a vyřizování co nejdříve za sebou. Je pro ně tedy nejpřirozenější sáhnout po obalu, který jim nabídnou rovnou v pohřebním ústavu. Ke mně si zákazníci hledají cestu, ale málo jich nechodí. Existují i klienti, kteří si u mě objednají urnu ještě během života, buď pro sebe nebo pro partnera. Prostě se jim líbí a chtějí si ji vybrat sami. 

Mohl byste uvést nějaké příklady uren, které jste vyráběl? 
V nabídce mám například tu s názvem Slza. Připomíná torzo člověka a je to vymodelovaná kapka vody, která v momentě, kdy se spojí s vodní hladinou a vytryskne opět nahoru, vytvoří takový kráter. Schránka Čára života zas připomíná loď. Na její ploše se nachází otisk ruky, ten zároveň odráží právě čáru života. Vyráběl jsem ji pro člověka, který rád cestoval. Další klient, co si ji vybral, k ní chtěl vytvořit ještě dva svícny, aby mohl za pozůstalého každý večer zapálit svíčku. Celý set má vystavený doma ve vitríně. 

Plánujete v tomto směru nějaké novinky? 
Tomuto tématu se chci rozhodně víc věnovat. Plánuji schránky z porcelánu, které budou cenově dostupnější pro širší veřejnost a možná se v budoucnosti zaměřím i na urny pro domácí mazlíčky. 

Zdroj fotografií: archiv Martina Chmelaře