Přežil dvě války, lágry i sovětské čistky: Josip Broz Tito před 70 lety přinesl relativní klid na krvavý Balkán

Josip Broz zvaný Tito stanul v čele Jugoslávie před sedmdesáti lety. Jeho vláda je považována za období relativního klidu na Balkáně, který je historicky místem krvavých střetů. Jaká byla cesta zámečníka a přesvědčeného komunisty až na vrchol?

Josip Broz se narodil jako sedmé z patnácti dětí 7. května 1892 v chorvatském Kumrovci, který byl tehdy součástí Rakouska-Uherska. Po otci měl chorvatské kořeny, po matce slovinské. V roce 1907 odešel do učení do nedalekého města Sisak, kde se vyučil zámečníkem. Po vyučení odešel do Záhřebu a začal pracovat v zámečnické dílně. Nedlouho poté vstoupil do Sociálně demokratické strany. Poté co skončil v zámečnické dílně, měl problémy sehnat práci. Tu na krátko sehnal v Lublani a poté v Terstu. Následně se nechal najmout na práci v hutích ve Slovinsku a krátce poté odjel za prací do Čech, kde pracoval například v plzeňských Škodových závodech.

Uprchlík

Po vypuknutí první světové války byl odveden do rakousko-uherské armády, kde sloužil jako dělostřelec. V boji prokázal své schopnosti, po šesti měsících se dočkal povýšení na četaře. V dubnu roku 1915 byl však těžce zraněn a padl do ruského zajetí. Při více jak rok trvající rekonvalescenci se naučil rusky a po uzdravení byl poslán tisíce kilometrů na východ do zajateckého tábora v Kunguru v Permském kraji. Tam se stal velitelem tábora, se svými spoluzajatci pracoval na budování železnice. Pravděpodobně během tohoto období se z něj stal bolševik. Z tábora se mu podařilo uprchnout do Petrohradu, kde se připojil k bolševickým demonstracím. Po jejich neúspěchu se pokusil prchnout do Finska, byl ale zadržen. Z tábora v Kunguru, kam byl poslán, se mu opět podařilo uprchnout, připojil se k rudým gardám v Omsku, kde se na straně rudých gard střetl s československými legionáři, kteří Omsk získali pod svou kontrolu. Broz se v Omsku seznámil následně také oženil s Pelagejou Belousovou. S těhotnou manželkou se vrátil do vlasti v září 1920. Do té doby se dá také datovat jeho vstup do Komunistické strany Jugoslávie.

Komunistický revolucionář

Dvacátá léta strávil Broz jako dělník a odborář, kvůli zákazu komunistické strany na konci roku 1920 musel svoji politickou činnost provozovat v ilegalitě. V soukromém životě se musel vyrovnávat se smrtí čtyř dětí. Dospělosti se dožil pouze syn Žarko. V roce 1925 se přestěhoval do Kraljevice, kde se stal dělníkem v docích, zde byl následně zvolen zástupcem odborů a v létě 1926 zde organizoval stávku. Tato akce ho pravděpodobně stála místo. Odešel tak do Bělehradu, kde pracoval v továrně na výrobu kolejových vozidel, v roce 1927 byl ale opět propuštěn. Po návratu do Záhřebu se stal tajemníkem odborového svazu. Tou dobou byl ale už v hledáčku policie, která ho pro jeho angažmá v komunistické straně obvinila, soud ho následně poslal na čtyři měsíce do vězení. Tam skončil zanedlouho znovu. Na podzim roku 1928 byl pro svou činnost pro komunistickou stranu odsouzen na pět let nepodmíněně.

V roce 1934 byl propuštěn na svobodu a celá 30. léta se výrazně angažoval v Komunistické straně Jugoslávie. Po návratu z vězení přidal ke svému jménu přezdívku Tito. A jeho hvězda prudce stoupala. V roce 1935 stal se členem politbyra kominterny. Následujícího roku se podílel se na přípravě vzniku Komunistické strany Chorvatska. Podařilo se mu bez úhony přežít brutální, Sověty inscenované, čistky uvnitř KSJ.

Z hrdiny odboje prezidentem

V roce 1941 vytvořil Tito v Záhřebu vojenskou skupinu, která měla čelit invazi Němců a jejich spojenců, po zahájení se postavil do čela partyzánské války proti okupačním silám Osy. Pod jeho vedením způsobili partyzáni silám Osy těžké ztráty a osvobodili velkou část země. Na Teheránské konferenci uznali spojenci Titovi partyzány za oficiální odboj, díky čemuž se jim dostalo podpory spojeneckých vojsk a následně i Rudé armády.

Po porážce sil Osy se nejprve Tito dělil o vládu s exilovou vládou krále Petra II., tu ale po vyhlášení republiky ze dne 29. listopadu 1945 odstavil od moci. Ve volbách vyhrála jeho komunistická strana a započaly čistky ne nepodobné těm sovětským ze Stalinovy éry. Tito vyvíjel značnou snahu vytvořit jednotný komunistický blok na Balkáně, což vedlo k roztržce se Sovětským svazem, který si chtěl nad Titovým režimem udržet kontrolu.

Titovo výsadní postavení bylo potvrzeno vítězstvím v prezidentských volbách nad jeho spolubojovníkem z odboje Ivanem Ribarem a 14. ledna 1953 se tak stal prvním prezidentem Jugoslávie. Ve funkci setrval až do své smrti v roce 1980. Během svého působení v čele státu budoval kult osobnosti, nejprve po vzoru východních despocií, posléze přívětivější, kdy byl kladen důraz na jeho lidskou stránku a inovativní přístupy jeho politické praxe. Jeho odkaz je v některých zemích bývalé Jugoslávie stále živý, jsou připomínány jeho úspěchy na poli domácí i zahraniční politiky. Zároveň je mu ale také připisována odpovědnost za krizi, do které se Jugoslávie v 80. letech propadla a vedla k jejímu rozpadu a krvavé etnické válce na počátku 90. let.

Zdroje: BARNETT, Neil. Tito. Updated and expanded edition. London, England: Haus Publishing, 2022, 1 online resource (107 pages): illustrations, map. ISBN 9781913368425, Wikipedia 
Zdroj fotografií: Profimedia