Hokejoví fandové si připomínají zlaté časy Nagana. Nám se teď v hokeji úplně nedaří. Proč si myslíš, že nastal hlad po úspěchu, který nepřichází?
Asi jsme museli něco zanedbat, něco jsme udělali špatně, už je to dlouhý půst, posouvá se to a pořád čekáme. Je to nepříjemné pro všechny – fanoušky, management, výkonný výbor nebo trenéry. Není to jednoduchá situace, kvalitní hráče máme, ale už ne tolik, což se potvrzuje v rámci draftu a účastí našich hráčů v NHL. Není tolik z čeho vybírat, ale to neznamená, že ty kluky budeme zatracovat. Když sleduji jakékoliv Mistrovství světa nebo olympiádu, klukům vždycky fandím, protože vždycky je tam to nejlepší, co máme. A to, že se předtím nedařilo, neznamená, že se to dané partě nemůže povést. Můžeme na to mít všichni nějaký názor, ale hodnotit můžeme, až to skončí.
Jak ty vidíš olympiádu v čínském Pekingu?
Jsou různé názorové proudy, žijeme v demokracii a každý má právo na svůj názor. Ten, kdo zažil komunistickou dobu, ví, jak to bylo nepříjemné, proto se možná objevují negativní ohlasy. Na druhou stranu by se politika do sportu plést neměla. Sportovec se na olympijské hry připravuje čtyři roky, aby podal co nejlepší výkon. Dnes je to problematické v tom, že máme Covid, se kterým nikdo nepočítal, nejsou diváci ani atraktivní atmosféra, která by sportovce povzbudila. Když vidím určitá sportovní klání, ve kterých sportovci vyhrávají, tak se neradují tak jako obvykle, protože se nemají s kým podělit. Je to specifická olympiáda, která v každém z nás něco zanechá, možná pocit nějaké hořkosti, že je to v komunistické zemi, navíc v covidové době. A ne všichni sportovci se mohou zúčastnit.
Jak vidíš srovnání současného chlapského a ženského hokeje?
Já jsem hlavně rád, že se tam ty naše holky dostaly a podstoupily velký kus cesty, aby se tam vůbec probojovaly, k tomu jim gratuluji. Ve srovnání s mužským hokejem je ten ženský samozřejmě někde jinde.
Velké téma je trenér Pešán. Fanoušci byli zvyklí na jiný model couchingu. Vadí ti, že je hodně uzavřený a komunikace ven je taková, jaká je?
Já to trochu otočím. Když si vzpomeneme na legendárního trenéra Bukače, který s námi byl na Světovém poháru, tak on to měl zmáklé po taktické i psychologické stránce, ale bohužel to také nedopadlo. Dá se říci, že jsme našemu národu udělali 100% ostudu. Nebyli jsme schopní vyhrát jediný zápas, od Němců jsme dostali 1:7 a nepostoupili jsme vůbec z kvalifikace. Trenér to má vždy hrozně složité, záleží, jaké mužstvo dostane do ruky a především jak dalece dokáže hráče přesvědčit, aby hráli jeden pro druhého. A pokud se mu to povede, tak ty šance jsou větší. Do Nagana přijelo mužstvo, které se hrozně bálo další ostudy, protože bylo hodně podobné tomu na Světovém poháru a v myslích nás všech bylo, že uděláme našemu národu radost a přivezeme medaili.
Když si zavzpomínáš, kde ti bylo celkově nejlépe, v jakém klubu a to třeba i z pohledu rodinného?
Asi Pittsburgh Penguins. Připomínal mi Litvínov, na ten já nedám dopustit. Pittsburgh má taky černožluté barvy, a když jsem tam přišel, tak jsem z managementu cítil, že to v tom klubu berou tak nějak rodinně, byla nás tam spousta Čechů, vyvrcholením pak bylo, že tam přišel Ivan Hlinka jako trenér. Vzpomínám na to strašně rád, narodila se mi tam dcera a Pittsburgh je klub, na který nedám dopustit, moc rád na něj vzpomínám, přestože se nám nepodařilo vyhrát Stanley Cup. To se mi povedlo až později s Detroitem.
Jako profesionální hráč jsi přišel do cizího města a v hlavě měl spoustu věcí, třeba rodinu, děti. Co pro tebe bylo v té době důležité?
Záleží, jestli je člověk svobodný, nebo ženatý, jestli děti má, nebo nemá, ale nejdříve si musí vytvořit to zázemí, kde bude bydlet, jak daleko to bude mít do tréninkové i zápasové haly, jak daleko je to na letiště. Tuhle logistiku si člověk musí vyřešit tak, aby to bylo co nejkomfortnější. A pak jako v každém zaměstnání se musí v té práci cítit dobře, to znamená, že si musí vyhodnotit, jakou má pozici v daném týmu a pokud dostane hodně prostoru na ledě, tak je mu samozřejmě jedno, jestli je to město ošklivé nebo jestli je tam zima.
Někteří hráči kalkulují s tím jaký tým má větší šanci na Stanley Cup. Jak jsi to měl ty v případě Detroitu, se kterým si tuto trofej v sezoně 2001/2002 získal?
Zajímavá otázka. Málokdo ví, že já v té sezoně hrál v Atlantě a jednoznačně jsme věděli, že play-off hrát nebudeme. Končila mi stará smlouva a vyjednávali jsme o nové. Dostal jsem tu nejlepší, kterou tam kdy komukoliv nabídli, dokonce s možností být kapitánem mužstva. O moje služby měli zájem v Coloradu a Detroitu, to byli aspiranti na Stanleyův pohár. Ve mně se to pralo, jestli přijmout lukrativní nabídku, kapitánskou pásku a začít budovat nový tým s tím, že by se to za pár let mohlo povést. Rozhodl jsem se jít do rizika, lukrativní smlouvu jsem odmítl a řekl si, že hokej hraju proto, abych vyhrál. Managementu v Atlantě jsem poděkoval za nabídku, samozřejmě jsem je naštval, ale šel jsem do týmu, který měl vysoké šance vyhrát, do Detroitu, který si mě vybral.
S legendárním trenérem Scotty Bowmanem jsme se potkali a on mi v první větě řekl: “Jenom jsem ti chtěl říct, že já jsem tě tu nechtěl, chtěl tě management, ale když už jsi tady, budeš hrát s Nickem Lidströmem, a když dostaneš puk, tak mu ho nahraješ a on bude řídit obranu a rozehrávat. A ty se postaráš o to, že když se ho někdo dotkne, ty mu dáš patřičně najevo, že takhle ne.” V Atlantě jsem měl jinou roli a tuhle novou jsem přijal, člověk se v týmovém sportu musí podrobit. Čtrnáct dní před zahájením sezony dostal Nick Lidström volno, jeli jsme do Kalifornie a já si bláhově myslel, že když Nick nejede, tak si zahraju svůj hokej. Zaútočil jsem, nevyšlo to, špatná nahrávka, dostali jsme gól a od té doby jsem si nezahrál. Trenér mně vyndal ze sestavy a vlastně až do posledního zápasu jsem nějaké tři měsíce nehrál. A byl jsem dost nervózní, protože jsem věděl, že je to moje jedinečná šance vyhrát Stanley Cup, byť díky jedinému zápasu. A ono se to povedlo. To jsou ty momenty, kdy se člověk musí rozhodnout jít tomu naproti. Samozřejmě jsem ty tři měsíce musel dřít jak kůň, kdybych náhodou dostal šanci. Trenér mi jí dal a posléze mi řekl, že jenom proto, že jsem to nevzdal a celou dobu na sobě pracoval.
Musíme zmínit, že jsi členem Triple Gold Clubu, tedy držitelem zlaté medaile z Mistrovství světa, zlaté medaile z olympiády a vítězství ve Stanley Cupu. Kolik vás v tomto klubu je?
Teď jsem to aktuálně nesledoval, ale myslím si, že na celém světě je nás 32, u nás pouze 2 – jen já a Jarda Jágr. Samozřejmě jsem na to pyšný, hrdý a děkuji všem, kteří mi pomohli se do téhle skupiny zařadit, protože bez spoluhráčů, trenérů nebo managementů by se to nikdy nepovedlo. Je to samozřejmě i obrovský kus štěstí a já jsem za to moc rád.
Je ještě něco, co ve své kariéře řadíš vysoko?
Logicky extraligový titul s Litvínovem. Ta litvínovská parta si vždycky přála vyhrát extraligový titul, dlouho jsme si říkali, že se vrátíme a nakonec se to povedlo až na sklonku naší kariéry. Já jsem se kvůli tomu vrátil po třech letech po ukončení kariéry a věřil jsem, že ten tým je silný a dokáže to. Nakonec se to povedlo a s Martinem Ručínským jsme zvedli ten pohár nad hlavu. Jenom mě mrzí, že jsme nepřesvědčili Roberta Reichla, který kdyby trochu potrénoval, byl by u toho taky a za to, co pro Litvínov udělal, by si to zasloužil.
Český hokejový trenér, bývalý obránce, člen prestižního spolku Triple Gold Clubu (vítězství na MS v ledním hokeji, OH a zisk Stanleyova poháru) a politik se narodil 30. května 1971 v Jihlavě. Od února 2010 do října 2011 byl členem ČSSD, od listopadu 2011 do června 2014 byl místopředsedou strany LEV 21 – Národní socialisté. Od roku 2010 byl poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, v polovině června 2013 se mandátu vzdal. Od roku 2014 působí ve vedení hokejového klubu HC Litvínov, kde také vykonává funkci vedoucího realizačního týmu. V roce 2019 byl uveden do Síně slávy českého hokeje. Od března 2020 je členem Rady České televize.
Zdroj: Wikipedie
Foto: Expres FM
Poznámka redakce: Rozhovor proběhl 14. 2. 2022