Dominik Hašek: Je úžasné, že když se řekne Nagano, každý si pamatuje, co přesně dělal

Hostem Večerní show byl bývalý český hokejový brankář Dominik Hašek. S Vladem a Radkem zavzpomínal na olympijský turnaj století v Naganu, ze kterého si český nároďák přivezl zlatou medaili. Právě dnes je to 25 let.

Pardubický rodák Dominik Hašek je jedním z nejúspěšnějších českých hokejistů. Kromě zlata z Nagana se může pyšnit i bronzem s olympiády v Turíně, dvěma Stanley Cupy, které získal v dresu Detroitu Red Wings a třemi domácími tituly s Pardubicemi. Je mimo jiné držitelem rekordních šesti Vezina Trophy pro nejlepšího brankáře NHL a dvou Hart Memorial Trophy, kterou v zámoří udělují nejužitečnějšímu hráči ligy. V Česku obdržel pětkrát ocenění Zlatá hokejka. V současnosti se Dominik Hašek ostře vymezuje proti možnosti startu ruských a běloruských sportovců v NHL i na mezinárodních akcích. 

Vy jste byl v médiích vyzdvihovaný jako jeden z hlavních strůjců olympijského zlata. Vnímal jste se sám jako tahoun týmu?
Nejkrásnější na brankářském řemesle je, že můžete být tahoun, že jste ten, na koho se spoluhráči a diváci spoléhají, že mužstvo potáhnete svými výkony a že jim dáte možnost dát jeden, dva, tři góly. Prostě o jeden víc než to druhé mužstvo. Těch lidí, kteří se o to zasloužili, tam bylo víc a bylo tam víc takových tahounů, kteří na tom měli podíl. Bez nich bychom to zlato tenkrát nepřivezli.

Jedním z nich je trenér Ivan Hlinka, který dal dohromady speciální sestavu. Bylo tam 11 hráčů z NHL, 12 z Evropy, z toho osm z domácí extraligy. Jak jste se na to dívali?
Neměl jsem s tím žádný zásadní problém. Věděl jsem, že Ivan Hlinka, tenkrát s ním jezdil Franta Černík a měl tam ještě Slávu Lenera a Vláďu Martince, sleduje naše výkony nejenom v Americe, ale i v Evropě, že určitě udělají dobré rozhodnutí. Navíc někteří z těch kluků, které tam vzali, byli mistři světa z roku 1996. Potom propadli na Kanadském poháru, myslím, že to bylo v roce 1997. To byla taková dobrá vzpruha, že být mistr světa neznamená úspěch na olympiádě. Ale pamatuji si jedno jméno, které mě zarazilo a trochu jsem se bál, a to byl Vláďa Růžička. On už odešel z NHL, pak se vrátil sem do ligy, v nároďáku nehrál. Hned na prvním tréninku v Naganu mě ale přesvědčil, že trenér Hlinka vybral správně. Vláďa byl jedním z těch tahounů, bez kterých bychom to určitě nevyhráli.

Byl kapitánem…
Ano, Ivan Hlinka ho údajně vybral záměrně, aby nemusel vybírat mezi Reichlem a Jágrem.

Jak k tomu došlo, že vybral Ivan Hlinka Růžičku jako kapitána?
Já jsem nevěděl o žádném problému mezi Reichlem a Jágrem a myslím si, že ani nebyl, že tyhle věci byly jen zveličovány. Ivan Hlinka tam ale chtěl mít někoho zkušeného, který tam patří hokejově, ale zkrátka někoho zkušeného do kabiny, který už třeba není ani v NHL, ale má přirozený respekt a to Láďa Růžička bezpochyby za to, co dokázal pro náš naroďák v 80. letech, ale i potom v lize a celkově, tak bylo jasný, že ho má a myslím si, že od Ivana Hlinky to byl jeden z jeho prozíravých nápadů.

Panují legendy, co bylo řečeno v šatně, když jsme prohrávali s Amerikou. Dokážete to odprezentovat, co tam Vladimír Růžička vykřikoval?
Budu se snažit. Samozřejmě za tu dobu tyhle story nabývají a bobtnají. Vláďa byl ale v první řadě náš kapitán. Když jsme všichni přišli do kabiny s hlavami svěšenými, co se to na ledě děje. Věděli jsme, že takhle nemůžeme hrát nebo bude po zápase a pojedeme domů. Vláďa byl první, který dal čtyři, pět dohromady. Nebyla to žádná motivační řeč. On řekl něco jako „Hergot, co tam děláme na tom ledě. Vždyť jsme přece hokejisti a umíme hrát hokej, tak začneme bruslit a budeme hrát náš hokej a takhle je porazíme“. My jsme to potřebovali od někoho, ke komu cítíme respekt. Vláďa si to možná ani neuvědomil, že řekl něco, co jsme potřebovali slyšet. My jsme šli na led a všechno se změnilo. Já jsem dodnes přesvědčený, že to bylo něco, co jsme od kapitána potřebovali slyšet. A od druhé třetiny už jsme byli nejlepší mužstvo na světě.

Přelívali se ti lídři nějakým způsobem, nebo bylo od začátku turnaje daný, že tady je pár respektovaných hráčů, které budeme následovat?
Bylo to dané. Samozřejmě Jarda Jágr byl už v tu chvíli největší světová hvězda. Už vyhrál nejednu trofej a patřil mezi tři nejlepší hráče na světě. Když Jarda řekl, že se bude nahrávat jemu nebo že puk chce tady, přizpůsobil se tomu nejen Martin Straka, ale i Vláďa Růžička. Navíc trenér ho využíval ve dvou pětkách, takže na Jardu jsme spoléhali. Zmínil bych ale určitě Roberta Reichla, takovou tu jeho zarputilost a nadšení. V kabině byl už tři, čtyři hodiny před zápasem a už si tam tejpoval hokejku a byl už připravený. Kdybych měl označit jednotlivé lídry, určitě Robert Reichl a Jarda Jágr. Vždycky zmiňuji Ríšu Šmehlíka, protože to byl takový ten opomíjený hráč, který si tou svou hrou zasloužil nesmírný respekt.

Kdo tam pro vás byl největším překvapením?
Z těch mladších určitě Milan Hejduk. Hráli jsme proti Kanadě, trenéři Milana Hejduka nevyužívali první tři zápasy ve skupině, ale pak se rozhodli udělat změnu a místo Čalouna šel Hejduk k Procházkovi a Paterovi. Čaloun hrál dobře, ale asi od něj trenéři čekali něco jiného, že bude dávat góly, tak udělali tuhle tu změnu. A Milan byl nesmírně důležitý, měl podíl i na tom rozhodujícím gólu ve finále. 

Semifinále s Kanadou jsme vyhráli díky nájezdům. Kanadský hokejista Fleury si v dokumentu Pásky z Nagana stěžuje na systém nájezdů, že hráči z NHL na nájezdy nejsou zvyklí. Jak se na to díváte?
Taková byla pravidla. Samozřejmě všichni jsme chtěli rozhodnout v normálním čase, my jsme tomu byli velmi velmi blízko, nakonec se šlo do prodloužení, kde jsme neuměli dát góly, oni taky ne. Když dnes koukáte na samostatné nájezdy, vyjede rolba, dělá se led, což je určité plus pro hráče. Tenkrát se led nedělal. Každý zůstal ve své brance a rozdali jsme si to na penalty. Dopadlo to, jak to dopadlo. Já jsem žádný puk nepustil.

Američani po prohře s námi dokonce rozmlátili šatnu…
Američani byli nesmírně zklamaní. To byl zápas, kdy jsem si opravdu zachytal. Byl to zápas, kdy to cítíte a jste v tom od začátku do konce. Poslední dva zápasy s Kanadou a Ruskem byly jiné. Víc opatrné a defenzivní. Američani vyznávali takový agresivnější hokej. Kdybyste to srovnali s dnešním hokejem, byl by každou minutu někdo vyloučený.

Kdo byl nejvíc opilý cestou nazpátek do Prahy?
Nejvíc to odnesl náš asistent trenéra Sláva Lener, který se bohužel na oslavy nedostal a museli ho dostávat z letadla, aby se dostal co nejrychleji do nemocnice. Ale všechno to dopadlo dobře. Bohužel nemohl s námi oslavovat cestou autobusem a na Staroměstském náměstí, což bylo fantastické.

Ani se neúčastnil té legendární tiskovky, kde je vidět, že jste po oslavách.
Někteří se bohužel zúčastnili. Vždycky, když se na to dívám po letech, odvracím zrak nebo vypínám televizi. Ale takové to bylo a všechno to k tomu patří. Dodnes si pamatuji, že když jsme oslavovali v salónku v letadle, tak se neoslavovalo celou dobu, ale když jsme byli blíž Praze, tak se to tak nějak strhlo. Pamatuji si, že když jsme si mysleli, že zábava končí, Jarda Špaček vždycky odněkud něco přinesl. Odkud to tahal, nevím, ale vždycky se tam ještě něco objevilo.

Jedna z těch zajímavostí se týká Richarda Šmehlíka: Vy jste mu po finále s Ruskem tak trochu hokejkou upravil obličej. Co na to říkal? 
Především mu to bylo jedno v tu chvíli. Měl radost jako my všichni a vyhodili jsme hokejky do vzduchu. Normálně bych vyhodil obě rukavice, ale nemohl jsem, protože lapačku mám na takovém řemínku pevně k ruce, ale vyrážečku mám celkem volně na ruce, tak letěla nahoru za tou hokejku. A jak jsem ji vyhodil, trefila hokejku ve vzduchu, hokejka změnila směr a trefila Ríšu přímo pod oko. Doktor mu tam nedělal stehy, dostal asi dvě nebo tři mašličky. Myslím, že rok, dva tam jizvička byla ještě vidět, ale teď už není vidět vůbec.

Když se řekne Nagano, co tam na první dobrou máte? 
Jednoznačně nejemotivnější a největší zážitek mé hokejové kariéry. Pro mě je to nejvíc, co jsem dokázal v hokeji. Dělal jsem to pro zemi, kde jsem se narodil. Když to popisuji, jsou v tom emoce a pamatuju si ty věci, protože je tam ten zážitek a budu na to vždycky hrdý.

Koukal jsem na přímý přenos a přesně si pamatuji, kde jsem byl, co jsem měl na sobě, co jsem jedl a pil…
Je úžasné, že když se řekne Nagano, každý si i po těch letech pamatuje, co v tu dobu přesně dělal, přesně ví, v které lavici tenkrát ve škole seděl, jakou hodinu měl, ve které hospodě seděl. To je na tom to nejkrásnější, že si přesně pamatují, jak to prožívali a jak to potom oslavovali.

Jste patronem nového filmu Děti Nagana. Byl jste osloven při psaní scénáře? Pomáhal jste jako specialista?
Jsem patronem toho filmu. Přijal jsem to, protože ten film není o nás, co jsme přivezli zlatou medaili. Je o dětech, kterým tenkrát bylo 10 až 13 let, a my pro ně byli ta inspirace. Je to příběh dětí, které nás obdivují. A právě proto jsem to přijal. Režisér a scenárista Dan Pánek za mnou přišel a ptal se mě, co si o tom myslím, tak jsem mu řekl, že se mi ta idea líbí. Kdyby to bylo o nás, nechtěl bych být patronem, ale tím, že to je o mladé generaci, o vztazích a o výchově ke sportu, ten film podporuji. Dokonce tam mám malou roličku, která má své opodstatnění, protože hlavní hrdina je taky brankář. Ten film má něco do sebe. Pokud děti mají možnost dělat sport, ať se do toho pustí.

Foto: Profimedia, Expres FM / Filip Žemlička, Expres FM / Petr Novák