70 let od Stalinovy smrti: Diktátor, který má na rukou krev milionů obětí, skončil zalitý betonem u kremelské zdi

Připomínáme si 70 let od smrti Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, který do historie vešel jako Stalin. Tento vůdce Sovětského svazu má na svědomí až 27 milionů životů. V Rusku, které je nástupnickým státem Sovětského svazu, kterému Stalin vládl tři desetiletí, kult jeho osobnosti přetrvává dodnes. 

Josif Vissarionovič Džugašvili se narodil v gruzínské Gori 18. prosince 1878. Jeho otec, který byl těžkým alkoholikem s násilnou povahou, pracoval jako rolník. Svou ženu a syna krutě bil. Matka Jekatěrina byla silně věřící a přála si, aby se její syn stal knězem. Josif dokončil základní církevní školu s vyznamenáním a dostal doporučení ke studiu na teologickém semináři v gruzínském hlavním městě Tbilisi, kam v roce 1894 nastoupil. Tvrdá disciplína panující v semináři se ale Džugašvilimu zajídala. Zákaz četby světské literatury tu byl tvrdě vynucován. Přesto zde vydával ilegální ručně psané noviny a koketoval s myšlenkou, že by se stal revolucionářem.  Zde také vstoupil do první organizace sociálních demokratů na Kavkaze nazvanou Mesame dasi. Pravděpodobně se tady také seznámil s marxistickou ideologií. Vedl studijní skupinu, se spolupracovníky se však pro své popudlivé chování a sympatie k bolševikům dostával do neustálých sporů.

Z revolucionáře diktátorem

Po vyloučení ze semináře se Džugašvili stáhl do ilegality. Připravoval demonstrace a stávky.  Poté, co se rozpadla Sociálně demokratická strana na menševiky a bolševiky, přidal se na stranu bolševiků. V roce 1905 se seznámil s Leninem, který nad ním poté držel ochranou ruku. Mezi lety 1902–1913 byl sedmkrát zatčen. Nikdy však ve vězení nepobyl dlouho. V této době se začalo proslýchat, že se Džugašvili neštítil teroru a pramálo mu záleželo na lidském životě. V roce 1907 byl zapleten do přepadení transportu peněž do tbiliské banky. Při této akci bylo zabito 40 lidí, většinu tvořili Džugašviliho soudruzi. Peníze pak byly vloženy do stranické pokladny. I přes protesty spolustraníků, kteří volali po Džugašviliho vyloučení, jeho postavení v rámci bolševických struktur neoslabilo, ba právě naopak. V roce 1917 se stal po boku Lenina, Zinověva a Kameněva členem čtyřčlenného politbyra ústředního výboru KSS. V té době již byl znám pod přezdívkou Stalin. V následujících letech probíhal ve straně tvrdý boj o nástupnictví. Lenin byl postupně odstavován od moci a v roce 1924 zemřel.  V roce 1922 se Stalin stal 1. generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu. Do vypuknutí druhé světové války si Stalin upevňoval pozici neomezeného diktátora, došlo k násilné kolektivizaci zemědělství, ekonomika začala být plánována v pětiletých blocích a také docházelo k brutálním čistkám v armádě i mezi spolustraníky. Při inscenovaných procesech byly popravováni i jeho blízcí spolupracovníci. Odhaduje se, že tyto čistky si vyžádaly až milion životů. Stalinův kult osobnosti se však stále upevňoval. 

Mrtvice za zavřenými dveřmi

Po skončení války se Stalinův zdravotní stav začal postupně zhoršovat. Již v roce 1944 utrpěl infarkt. Navíc vedl nezdravý životní styl. Nadměrně kouřil a pil. Rozvíjela se tak arterioskleróza mozku. Na sklonku jeho života se k tomu přidávala stále větší paranoia ústící v primitivní antisemitismus. Nechal uvěznit své lékaře židovského původu. Podezříval je ze spiknutí a dával jim za vinu svůj zhoršující se zdravotní stav. V únoru 1953 odjel na svou daču v Kuncevu nedaleko Moskvy.  V noci na 1. března probíhala na dače zábava, které se účastnili i Stalinovi spolupracovníci Berija, Chruščov, Malenkov a Molotov. Stalin se pak odebral do soukromého pokoje a nařídil, aby ho nikdo nevyrušoval. I přes ránu, která se z pokoje ozvala, se do něj nikdo neodvážil. Stalina za zavřenými dveřmi ranila mrtvice. Zůstal ležet na zemi bez pomoci, služebná ho našla až následující den v pozdních večerních hodinách. Následkům mrtvice diktátor podlehl o několik dní později, 5. března 1953. 

Povinný smutek 

V Sovětském svazu byl vyhlášen celostátní smutek, podobně tomu bylo i v Československu. Vyjádření soustrasti bylo v Československu povinné i pro školáky. Nepodepsání kondolenčního archu znamenalo závažné problémy. Kdo nepodepsal, byl obviněn z rozvracení armády. Státní smutek tu byl vyhlášen od 6. do 14. března 1953. Následovalo další pětidenní období státního smutku tentokrát za zesnulého Klementa Gottwalda, který zemřel právě 14. března 1953 (po návratu ze Stalinova pohřbu). Stalinovy ostatky byly 6. března slavnostně vystaveny ve Sloupové síni v domě odborů v Moskvě. Po třech dnech byly přesunuty na Rudé náměstí a následně do Leninova mauzolea, kde zůstaly až do roku 1961. Rakev s jeho ostatky poté byla pohřbena u kremelské zdi a zalita betonem. Tomu předcházel pád Stalinova kultu osobnosti, když jej v roce 1956 v rámci neveřejného projevu na XX. sjezdu KSSS Nikita Chruščov odsoudil. Současná ruská garnitura, 70 let po Stalinově smrti, dělá vše pro to, aby byl kult Stalinovy osobnosti opět oživen, bez ohledu na miliony obětí teroru, který ve vlastní zemi rozpoutal. 

Zdroje: britannica.com, georgiaabout.com, pametnaroda.cz, totalita.cz, Wikipedia, Kuromiya, Hiroaki: Stalin. Taylor & Francis, 1 online resource (246 p.), ISBN 1-317-86780-7
Zdroje fotografií: Profimedia a Shutterstock