Petr Zýma: Myslím, že český baseball má před sebou úžasný půlrok

Pozvání na rozhovor do Večerní show přijal kapitán české basebalové reprezentace Petr Zýma. S Vladem a Radkem probral úspěšnou účast české reprezentace na World Baseball Classic, japonské fanoušky, práci s mladými talenty, civilní zaměstnání i budoucnost českého baseballu.  

Chceme konečně urvat medaili

Český basebalový tým byl na nedávném World Baseball Classic specifický tím, že nejste profíci. Když jsme o tobě hledali informace, vyskočilo na nás video s hesly live trading, dolar, index a zlato. Jaké je tvé civilní povolání?
Je to tak, máme všichni povolání, až pak je baseball, myslím, že v týmu se jedná o 100 procent hráčů. Možná pár kluků je schopno mít třeba poloviční úvazek a pak dělá baseball, ale většina hráčů má svojí profesi. Já osobně pracuji pro finančního brokera, což je obchodník s cennými papíry. 

Když jsi člověk, který se pohybuje na finančních trzích a dokáže odhadnout úspěch společností nebo projektů, jak bys odhadl budoucnost českého baseballu po tom, co se nedávno povedlo české reprezentaci?
Jsem nadšený v jaké pozici se nacházíme. Fakt, že tady teď sedím, je důkazem toho, že zájem o hru je. Tohle je můj desátý rozhovor v tomto týdnu. Je to příjemné, snažím se dělat maximum. Všichni tuhle mediální hru hrajeme rádi, protože je to pozornost, po které jsme poslední léta toužili.  Myslím, že český baseball má před sebou úžasný půlrok, všecko bude gradovat v září, kdy
se v Česku uskuteční Mistrovství Evropy. Po deseti letech turnaj pořádáme a my, český nároďák, to máme na ramenou. Máme určité úkoly, protože český baseball ještě v rámci evropského prostoru nezískal medaili. Chceme teď ten rozjetý vlak přetavit v mediální zájem, ale hlavně to potvrdit na hřišti a konečně tu medaili urvat. 

A vsadil by sis na to?
Jednoznačně!

Z práce na hřiště 

Co by se stalo, kdybyste neměli své další zaměstnání, to byste v Japonsku všechny smázli?
Rád bych řekl, že ano. Na druhou stranu pořád je to sport, ve kterém můžete udělat všechno správně a stejně prohrát. Upřímně, mě baví, že žiji dva světy a jsem schopný vypnout, když se mi nedaří na hřišti. Zároveň vím, že mám práci, kde jsem schopný mít výkon. A obráceně, těším se, až z práce vypadnu a běžím na hřiště. Někdo, kdo se věnuje pouze tomu jednomu, pak možná začne být trošku líný, začne trošku otupovat mozek tím, že není pod neustálým tlakem. Podle mě se u nás nabízí spíš cesta poloprofesionálního přístupu, že bychom měli nějaký poloviční úvazek i více času na přípravu, na hru samotnou.

Jak moc ta hlavní zaměstnání šla do ústraní, když jste věděli, že se stanete součástí World Baseball Classic? Brali jste to jako poloprofesionalismus, nebo jste si v tu chvíli řekli „Hele hoši, ať si tam neutrhneme z ostudy kabát, dáme teď baseballu na nějaký čas 100 procent“?
Kéž bych mohl říct, že to tak jde. Všichni pracujeme s omezeným počtem dovolené, což je 4-5 týdnů. WBC spolklo 14 dnů, do toho počítejme, že Evropa spolkne 14 dnů a rázem jsme na celém fondu volných dnů, které máme. Teď mluvím primárně za sebe, ale co vím od starších kluků, mají to všichni stejně, prostě jsme v práci jeli pořád naplno. Co bych chtěl vyzdvihnout, je motivace. Ve chvíli, kdy jsme v září vyhráli kvalifikační skupinu v Regensburgu, bych nevěřil, jak ta hlava dokáže pracovat, když ví, že za půl roku v Tokiu nastoupíme proti Japoncům, proti nejlepšímu hráči světa. Najednou vlastně nic není problém. 

Na turnaji se stala neuvěřitelná věc: Jeden z Čechů byl japonským nadhazovačem trefen do kolena míčkem. Nadhazovač se mu po zápase šel omluvit a jako dárek mu přinesl igelitku plnou sladkostí. To je roztomilé a vtipné zároveň… 
Hraju baseball od svých sedmi let, nějakých 20, 25 let a tohle jsem nezažil. Je potřeba zmínit fakt, že to byl Willie Escala, náš nový hráč, který dostal do zadního kolene míčkem letícím nějakých 160 km/h.To mohlo dopadnout hodně špatně, mohlo to ukončit jeho kariéru nebo mu minimálně dát stopku na tři roky. A tohle všechno pak letělo japonským éterem, že to není úplně normální, že měl fakt štěstí v tom neštěstí. Pravda je, že druhý den za ním přišel Roki Sasaki, fenomén mezi nadhazovači na celém světě. Ve svých 22 letech už hází 102 mílí, což je ekvivalent 165 km/h. Reakční doba je v tomto případě rychlejší než mrknutí lidského oka.

Japonci jsou národ plný respektu 

Jak se vám po vyhrané kvalifikaci rozklepala kolena, když vám došlo, že v Mekce baseballu nastoupíte proti superhvězdám, o kterých jste do té doby jen četli v novinách a na internetu? Mělo to vliv na váš výkon?
Řekl bych, že vůbec. Víš, že nastoupíš někde, kde teoreticky nemáš co dělat, protože jsi jediný amatér na turnaji profesionálů. Jedeš někam, kde vlastně můžeš jenom překvapit. My jsme se extrémně těšili a dělali vše pro to, abychom tam na sobě nedali znát nějakou nervozitu. Jediné, co proti nervozitě znám, je trénink, opakování té dané situace. Navíc jsme si na trénincích pouštěli nahlas do reprobeden rámus ze stadionu Tokyo Dome. 

Takže jste si pouštěli řev 40 tisíc lidí?
Konzultovali jsme to s mentálním koučem. Na YouTube jsme si našli hesla Tokyo Dome a crazy fans. Japonští fanoušci mají unikátní styl fandění, je docela rytmické, ale dokola točí tři songy. Pustili jsme si to v malé hale naplno a čtyři hodiny do toho odpalovali. Po hodině jsme toho měli plné zuby. 

Něco jiného je si to pustit na tréninku a pak to zažít naživo na stadionu. To musí mít na psychiku přeci úplně jiný dopad… 
To se spíš projevilo v zápasech proti Číně, Austrálii, Koreji, na kterých byli i fanoušci těchto týmů. Brali nás jako naprosté rivaly. Ale Japonci ocenili každý dobrý počin. Líbilo se jim, s čím tam přicházíme, jak se prezentujeme na hřišti i mimo něj, že jsme k dispozici fanouškům i médiím. Při zápase s Japonskem byla příjemná atmosféra, kterou člověk cítil hned, jak na stadion vstoupil. Nezažil jsem na tak velkém stadionu, že by člověk neměl pocit, že je maličký. Tady to bylo příjemné, byli jsme hned uvolnění. Japonci jsou národ plný respektu. Bylo to velmi příjemné, myslím, že nám to pomohlo cítit se jako doma.

To je vlastně parádní tam i prohrávat…
Přáli jsme si hrát v Tokyo Dome, protože je to svatostánek. Nikde ve světě nenajdeme podobný stadion s takovou tradicí. Pravda je, že japonští fanoušci ocenili každý náš pozitivní krok, znali náš příběh, zajímali se o nás. Byli jsme v Mijazaki a novináři nechápali, že chodíme do práce na osm hodin, ťukali si na čelo. Také nechápali, že jsme po příjezdu museli nakoupit nějaké sportovní věci. A náš japonský průvodce pak v nějaké televizi asi hodinu mluvil o tom, že Češi si prostě potřebovali koupit nějaké věci v místním obchodě.

Byli na stadionu slyšet i nějací čeští fanoušci?
Čeští fanoušci byli fantastičtí, hrozně pomohli v zápase s Čínou a zasloužili si respekt. A to jak náš, tak i těch místních, protože Japonci jsou svým fanděním hodně mechaničtí. Je vidět, že mají rádi pravidla, protože měli roušky, ačkoliv nemuseli, zrovna jim tam totiž končily restrikce. A samozřejmě fandili stylem, že seděli a tleskali, když měli.

Budou čeští baseballisté i v budoucnu pouze amatéry? Jak se Petrovi hrál baseball v USA? A co mají dělat rodiče, pokud se chce jejich ratolest věnovat baseballu?
To si poslechněte v přehrávači na začátku článku, v aplikaci Expres FM, na webu podcasty.cz nebo ve své oblíbené podcastové službě. 

Petr Zýma 

33letý kapitán české baseballové reprezentace se narodil v Praze, vystudoval digitální komunikaci, šel za svým baseballovým snem do Ameriky díky sportovnímu stipendiu na univerzitě. Vystudoval finance a kvůli zranění nevstoupil do baseballového draftu. Petr je ženatý, radost mu kromě baseballu dělá dcera Mia. Civilním zaměstnáním je obchodník a account manager u nadnárodního brokerského domu, je aktivním hráčem klubu Eagles Praha a českého národního týmu. Pokud najde čas, snaží se truhlařit a hrát na ukulele. 

Foto: ČTK Photo / AFLO a Expres FM / Petr Novák