Lou Fanánek Hagen: Dnes musí zpěváci být angažovaní, něčím významní a dostávat ceny

Textař, zpěvák a frontman skupiny Tři sestry Lou Fanánek Hagen přijal pozvání Miloše Pokorného do podcastu Boomer Talk. Probrali spolu kapelu, muzikály, práci v reklamě nebo image hudebníků.

Pamatuji si, že když jsme od tebe v dobách Těžkýho Pokondra potřebovali texty, odmítal jsi, že už nemáš nápady nebo kapacitu…
Došlo k souběhu, že všechny fórky i témata jsem drsnějším způsobem zpracoval v Sestrách a zároveň pro Pokondry zpracovával ta vekslácká témata, která jste vy znali z první ruky z diskoték. Osmdesátky, devadesátky, pamatujeme si to všichni. Zároveň došly písně, protože média se zrychlila. Doba, kdy hit vydržel několik týdnů až měsíců, znali ho tady všichni a tím se mu prodloužil život, skončila. Písně najednou získaly jepičí život, protože kdekdo točil v domácích studiích. Dnes musí zpěváci být angažování, něčím významní a dostávat ceny. Jsou to takové ikony, musí splňovat určitá kritéria. I obsahem, dotýkat se palčivých témat, jako genderová vyváženost, sociální problémy nebo příroda. V pořádku, to jsou všechno problémy, které je potřeba řešit, ale člověk, který je v podstatě veselý a chtěl dělat úplně jiné texty, musí mít chmurku.

Stále tedy platí, že se nejvíce věnuješ jen Třem sestrám? Co třeba nějaký muzikál? 
Vezmu to zeširoka. Covid, přestože mnou otřásl, mi i hodně pomohl. Nějak jsem dospěl k tomu, že nechci už nic takového dělat. Mluvili jsme o tom s Michalem Davidem, který to má podobně. Asi jsme udělali těch muzikálů dost. A před několika lety jsem říkal, že s nikým jiným muzikály dělat nechci.

Jednou jsi mi říkal něco v tom smyslu, že neděláš nic, na co nemáš talent.
Měl jsem to proti těm hodně průbojným lidem, kteří říkají hesla ve smyslu „Když něco chceme, tak to dokážeme“. Když jsem do těch reklamních agentur chodil jako externista, byl jsem z těchto lidí úplně zděšený. Oni se objevují ve všech prostředích, jsou ctižádostiví a tlačí a tlačí. Zformuloval jsem to jako „Nikdy nedělej nic, co ti nejde samo od sebe!“ 

Když jsi narazil na tu reklamku, v tomto oboru jsi strávil velkou část života. Pro někoho je to svět odpudivý, pro někoho přitažlivý. Co ti práce v reklamě dala a co pro tebe bylo už za čarou?
Měl jsem velké štěstí, že jsem se tam dostal přes Honzu Černého, se kterým jsme chodili na obědy. Dohodil mi první text a já za něj dostal honorář, který mě živil tři měsíce. To bylo v době, kdy jsme se se Třemi sestrami hráli za pětistovku, to byly těžké počátky. Honza mě seznámil s lidmi z České reklamní a já měl to štěstí, že jsem se jako externista dostal do kreativního oddělení, kde jsme vymýšleli slogany, koncepty, písničky a básničky, což mi šlo nejlépe. Doba byla taková, že spousta věcí, která by dnes zůstala v poznámkovém sešitě, se tenkrát realizovala. Nebyly nějaké etické komise, klienti byli odvážnější. Celá ta doba byla jiná a pravidla se posunula.  A ten posun se odehrává všude, v celé společnosti. Já s kolegy měl štěstí v tom, že jsme byli na začátku. A ty začátky jsou sice na jednu stranu těžké, ale na stranu druhou jsou neprobádané, neomezené a máš svobodu. Vzpomínám na to rád. Ale natrvalo bych tam asi pracovat nemohl.

Kdy jsi poprvé pochopil, že máš cit pro verš nebo slogan?
To nevím. Co se týče reklamního zacílení, to jsem mnohokrát viděl věci, které byly přesnější a ty moje byly částečně do toho poznámkového bloku. Je to o správném načasování. To nebylo najednou, že bych si řekl, že dělám dobré věci. Zkoušel jsem to, někdy se moje věci vybraly, někdy se vybraly jiné. Nejsem přesvědčen o tom, že jsem v reklamě fenomenální. Řada spisovatelů pracovala v reklamě, protože pracuješ se slovy a dokážeš je propojovat podle zadání. A když ti to není blízké, tak z toho nevypadne nic dobrého.

Když píšeš skladby, poznáš, že to bude hit?
Nepoznám. Pro mě je důležité, že se mi to líbí. Takhle se sejdou věci, které mají zasloužený úspěch. Což je v našem případě skladba Aleš, původně od Die Totten Hosen. Shodou okolností byl v naší oblíbené hospodě Na Bábě číšník, který se jmenoval Aleš. Tu hospodu po dlouhých letech zavřeli. Zůstala nedotčená a nám se v ní podařilo ještě v době covidu natočit klip za účasti všech kamarádů, kteří tam tenkrát chodili. Ten klip je o muži Alešovi, který tam s nechutí pracoval, protože jeho vedoucí hrála karty a on musel všechno odpracovat za ni, což je v podstatě pravdivý příběh. Píseň je to dobrá, příběh je dobrý, klip je dobrý, prostě se to sešlo, má to spoustu sledování, všichni na ni čekají, hrajeme ji na závěr. To je tak, když se to podaří. A když jsem ji psal, tak jen pro pobavení jako hymnu pro holky a kluky, co v osmdesátých letech chodili Na Bábu do Braníku.  

Řešili jste v kapele image?
To u nás vůbec nebylo. My jsme se náhodou proslavili a stále hrajeme. Vznik byl takový, že jsme v pátek hráli u Magorů a pak u Jírovců ve sklepě, abychom pak mohli jít spolu Na Kovárnu. Hráli jsme si pro radost hudbu, co nás bavila, s tím že asi nedostaneme žádné povolení a budeme hrát jednou za rok pro kamarády na nějaké zahradní slavnosti. Nikdo nepočítal s tím, že bychom se tím živili, nikdo ani neměl nějaké hráčské ambice. Magor s Jírovcem a Sahulou chodili na hodiny kytary ke Zdeňkovi Fišerovi, který je jazzman a na Zahradním Městě jim dával lekce. Naučili se to, ale ambice tam nebyly. Byli jsme na technických školách, harmonikář Sup byl na ekonomické škole, takže jsme byli trochu jinde. Byla to nějaká zajímavá výpověď, skamarádili jsme se s nějakými kapelami, první deska se chytla a postupně jsme začali hrát víc a víc. Ale image jsme neřešili, spíš tam byly náhody. V určitém období jsem měl holou hlavu, nosil jsem bombera, a tak jsem dostal pokutu sto korun, že takhle jako ne. Byl to výstřelek, ale že bychom se celá kapela rozhodli, že budeme kostýmovaní, to ne.

Kde je možné vidět Tři sestry v nejbližší době?
V květnu bude velký výroční koncert v Braníku, budou tam naši kamarádi, taková hezká dvoudenní akce. A jinak plus mínus šedesát, sedmdesát hraní máme po celé republice za celý rok. Máme Facebook, tam je vše. A pro boomery zase webové stránky. 

Jak se Fannánek popral s krizí středního věku? Jak využívá moderní technologie? Jak vzpomíná na život na horách? A jak vzpomíná na spolupráci s Karlem Svobodou? 
To se dozvíte, pokud si pustíte podcast na začátku článku, kompletní archiv Boomer Talk najdete i na webu podcasty.cz nebo ve vaší oblíbené podcastové službě. 

Lou Fanánek Hagen

Jako František Moravec se narodil 18. června 1966 Praha. Vystudoval gymnázium a poté stavební fakultu ČVUT, kde získal titul inženýra. Mezioborově studoval i žurnalistiku na Univerzitě Karlově. V roce 1985 se stal zpěvákem a frontmanem skupiny Tři sestry. Po sametové revoluci začal skládat písně pro Těžkej Pokondr a Šmouly. Řadu textů napsal pro české interprety, například pro Karla Gotta, Lucii Bílou, Hanu Zagorovou nebo Věru Špinarovou. V letech 2008 až 2014 hrál příležitostně s kapelou Synové výčepu. V roce 2001 se podílel na složení libreta pro muzikál Kleopatra, spolupracoval i na muzikálech Michala Davida Princezna Zmrzlina, Kat Mydlář, Tři mušketýři, Angelika, Mata Hari, Mona Lisa a Muž se železnou maskou a muzikálu Karla Svobody Golem. V roce 2009 byl uveden do Beatové síně slávy v kategorii osobnost. 

Foto: Expres FM / Vašek Mašinda