50 nejlepších českých alb: V pokojíčku Bratrů Orffů vznikla osobitá koncepční deska

Debut do té doby zcela neznámé kapely z Krnova přistál na českou hudební scénu jako nečekaná kometa z vesmíru. Do všech detailů propracovaná nahrávka, stylově vycházející z tehdy populární folktroniky, ale přitom naprosto svébytná. Bratři Orffové si vytvořili svůj vlastní svět, v textech používali dokonce vlastní originální slova jako telesfaces nebo glór. Je to vlastně koncepční deska o chlapíkovi, co se jmenuje Serža Vantóš a žije ve fiktivním futuristickém městě Bingriwingri. Celá nahrávka je velice intimní, vtahující a jedním slovem kouzelná.

Všechno začalo v polovině devadesátých let v severomoravském pohraničí. Krnov není zase tak velké město, aby o sebe dva tamní muzikanti nezakopli. Lukáš Novotný se s Ivanem Gajdošem znali, potkávali, snad i vzájemně respektovali, ale nápad oprášit a nově zpracovat Ivanovy osobité, poetické písničky se zrodil na přelomu nového tisíciletí. „Ivan měl vždycky smůlu, že nešel zařadit. Když objížděl folkové festivaly, tak byl moc rockový a když měl vystoupit někde v klubu, tak byl naopak rockový málo“, vzpomíná Lukáš, který nad těžko uchopitelným materiálem snil o jakémsi folku 21. století.

Minimální zkušenosti, o to větší nadšení

Pro ideu zapojit do celé věci i technologie se Lukášovi nakonec podařilo strhnout zprvu nedůvěřivého autora repertoáru a oba se „s minimálními zkušenostmi, avšak s o to větším nadšením“ odvážně pustili v létě 2002 do práce. Výsledek v Praze dostal k posouzení Matouš Godík aka ZKA4T, respektovaný producent, operující na pomezí nu jazzu a experimentální elektroniky. Ten se nechal „krnovskou věcí“ rychle okouzlit a do projektu se aktivně zapojil. Tvůrčí jádro se tak ustálilo na trojici.

Správní folkaři jsou bratři

A proč Bratři Orffové? Nechme opět promluvit Lukáše: „Ivan je učitel hudby a v hudební výuce existuje takzvaná Orffova škola, což je didaktická metoda Carla Orffa, podle které se děti učí postupně od jednoduchého rytmizování hrát složitější věci a zkoušejí v sobě spíš najít cit pro hudbu než notový drill. Využívají se k tomu různé Orffovy nástroje jako ozvučná dřívka, metalofony, vibrafony a podobně, které my vlastně taky používáme. Takže odsud ten Orff. A správní folkaři jsou vždycky bratři, takže to byla trochu nadsázka. Celkově nám pak Bratři Orffové evokovalo Bratry Ormovy, což byli první tuzemští synthproducenti. Hodně jsme se u toho nasmáli.“

Osobitý a suverénní debut

Vojta Kostelecký v recenzi na album pro hudební server Musicserver.cz napsal: Dokonale vyvážený mix autorského písničkářství a lahůdkové elektro omáčky činí z alba Bingriwingri jednu z nejvýraznějších událostí letošní roku na domácí klubové scéně! Ne nadarmo se o uskupení Bratři Orffové nahlas hovoří jako o letošním největším tuzemském objevu. A nejsou to jen plané řeči, jež si zoufalí žurnalisté cucají odkudsi z prstu, podobně osobitý a suverénní debut, jakým je deska Bingriwingri, se v našich krajích opravdu urodí jednou za uherák. Bohužel. Novináři se jejich společnou tvorbu snaží oštemplovat různě. Pro někoho je to post-folk, pro jiného space-folk, emo-folk, elektro-folk, pop-folk nebo folktronika. I já si přisadím: Dle mého názoru by právě nějak podobně mohli znít takoví Kings Of Convenience, kdyby vyrůstali společně se Zero 7 kdesi pod Jezevčí skálou. Sami tvůrci si však s definováním svého stylu hlavu nelámou: „Je to prostě folk. Přízviska jsou zbytečná, protože je to folk natočený na začátku jednadvacátého století a ne v polovině století dvacátého.“ A mají recht, proč se v tom pitvat? Podstatná je hudba samotná. A ta vás okouzlí, omámí, uhrane a donutí alespoň na těch čtyřicet minut zpomalit, vydechnout, spočinout. Donutí vás k tomu, co už dnes většina běžné produkce nedokáže, totiž pozorně naslouchat. Pěkně v klidu, se sluchátky naraženými na uších a hlavou zakloněnou dozadu zasněně proplouvat hudebním prostorem.
I díky mnoha hostům „z dobré společnosti“ se Orffovic bráškům podařilo natočit soudržnou, přitom pestrou a originální desku. Tihle tři mladíci jsou natolik talentovaní a tvůrčí, že se nepotřebují řadit k žádné vlně, nesnaží se křečovitě o to, aby zněli za každou cenu takzvaně nečesky, tedy světově, nebojí se zpívat rodným jazykem nebo klidně a vychází jim to. Prostě netrpí mindráky. Jednoduše si hrají. A právě takové hudebníky bychom si měli hýčkat, rozmazlovat a podporovat je. Aspoň tím, že si jejich desku skutečně koupíme.

Datum vydání: 2005
Celkový čas: 41:15 minut
Skladby: 1. Na hadím ocase, 2. Pátek, 3. Sova, 4. Vláček do Bingriwingri, 5. Vzduchem,
6. Bingriwingri, 7. Nevypínám, 8. Krnovská, 9. Odcizení, 10. Moře, 11. Onyta Almyim

Lukáš Novotný: Neměnil bych nic 

Na otázky Vláda a Radka z Večerní show odpovídal Lukáš Novotný

Lukáši, co vás jako první napadne, když se řekne Bingriwingri?
Jako první mě napadne ta deska a potom mě napadne taky spousta dlouhých večerů v našem malém městě, v Krnově. Spíš dlouhých nocí, než večerů, protože ta deska vznikala tím způsobem, že jsme začínali natáčet někdy kolem deváté, desáté večer a končili jsme většinou kolem čtvrté, páté hodiny ranní, takže to bylo takové intenzivní a nezapomenutelné.

Album vyšlo v roce 2005, jak na tu dobu vzpomínáte?
Byla to taková doba, kdy jsme byli o něco mladší a já jsem ještě chodil do školy a mohl jsem si dovolit věnovat veškerý čas tvorbě a přemýšlení, přemýšlení o hudbě a nějakému zhmotňování svých snů, za což jsem hodně vděčný kamarádovi Ivánkovi, kteréhožto písničky na Bingriwingri jsou. Mohl jsem s ním být u toho a myslím, že to, co jsme udělali, se nám povedlo.

Co vás přivedlo zrovna k žánru, který by se dal pojmenovat jako folktronika?
Právě ta doba, my jsme začínali mnohem dřív a prakticky jsme si chtěli zkusit udělat folkové písničky tím způsobem, že si je nahrajeme po svém, v pokojíčku, což je dneska úplně běžné, ale tehdy ne. Vlastně jsme si museli koupit nějakou zvukovou kartu, nějaký mikrofon, který by to zvládnul, naučit se to nějak nahrát, s čímž nám potom pomohl ještě náš třetí Bratr Orff, Matouš Godík, který nám vše produkoval a posunul to zvukově ještě o několik levelů výše. Nicméně nahrávali jsme to vše na počítač doma v pokojíčku. To v té době v nebylo u téhle muziky běžné, protože všichni nahrávali ve studiích. Bylo to strašně drahé a prakticky si nemohli dovolit experimentovat nebo pokoušet se o věci, o které jsme se pokoušeli my. Propojovat to trošku s prvky elektronické hudby.

Jak nahrávku z dnešního pohledu vnímáte? Změnili byste něco? 
Neměnil bych vůbec nic. Se vším jsem spokojený a i před tímto rozhovorem jsem si tu desku chtěl asi trošku připomenout, takže jsem byl příjemně překvapený, že pro mě vlastně nějak extra ani nezestárla, pokud pominu tu technickou stránku, která by vždycky mohla být lepší. Ale i v té nedokonalosti je kouzlo a věci, které by někdo chtěl změnit, tam prostě patří a dávají tomu charakter.

Zdroj fotografií:  archiv skupiny Bratři Orffové