Robert Jašków: Střízlivý opilého zahraje, ale opilý střízlivého ne

Herec Robert Jašków přišel do odpoledního vysílání Expres FM představit novou inscenaci pražského Švandova divadla Chlast, která je adaptací dánského oscarového filmu. S Veronikou probrali i silný filmový koktejl Sazerac, ale i na netradiční sportovní disciplínu, v níž Robert dosáhl na několik mistrovských titulů.

Divadlo má pořád smysl

Po premiéře Chlastu vás diváci odměnili ovacemi ve stoje. To se v divadle neděje každý den. Je to výraz respektu, odměna za hluboký zážitek. Co se ve vás odehrává, když se diváci po konci představení zvednou ze židlí?
Především je to pocit ze snad dobře odvedené práce, a také důkaz, že divadlo má ještě pořád smysl, že nebudou stačit 2D projekce, 3D filmy, 4D kina a tak dále. Že živý člověk má divákovi co dát. To je nesmírně důležité, protože dnes například ve všech tištěných médiích už o divadle nenajdete téměř ani řádku, kromě specializovaných divadelních novin. Divadelní rubriky, a vůbec kultura v tištěných médiích, jde úplně do háje, a je to velká škoda, prostor by na to být měl. Takže po takovémto představení a po takovém potlesku člověk cítí endorfiny, nadšení a energii. Je to prostě báječné a jsem za to rád moc.

Na Instagramu jsem viděla záznam z děkovačky a někdo vám na jeviště donesl čerstvě načepované pivo. To bylo místo květin?
Ano, místo květin. Tu čerstvě načepovanou plzeňskou dvanáctku mi tam přinesl můj druhorozený syn Jakub. Byl to takový fór. Když za mnou přijde na představení nějaký kamarád, tak říkám. „Prosím vás, hlavně mi netahejte kytky. Je to fajn, donesu je domů, ale když radši poprosíte na baru, aby mi na děkovačku někdo přinesl čerstvé pivo, je to ta největší odměna, protože se můžu po výkonu hned napít.

Vrtulník dělám pro radost

Vyrostl jste v Peci pod Sněžkou, kde na Jeleních loukách závodíte ve vaření guláše. Co je to za akci?
To je taková speciální soutěž, která se odehrává v září na parkovišti nad přehradou, těsně pod lanovkou na Sněžku. Mým velkým kamarádem je Vráťa Říha a jeho žena Romanka, kteří jsou majitelé chalupy Jelení louky, kam léta letoucí jezdíme s partou kolegů. Je tam pódium, kde hrají kapely, a my v sedm ráno zatopíme dřevem pod obrovským kotlem, dostaneme všichni hovězí a vaří se guláše pod patronací hospod, hotelů a rekreačních objektů v Peci. Snažíme se uvařit co nejlepší guláš, který se potom v malých porcích dává turistům, kteří nám udělují body. Odborná porota pak dostane anonymní misky s gulášem a vyhodnotí to. Jednou už jsme slavně zvítězili a vloni jsme se umístili na třetím místě.

Pojďme se přesunout do vaší garáže, kde máte kutilskou dílnu. Jste truhlář – samouk a vaše dílna je úctyhodně vybavená!
Všechno, co bych si přál, tam ještě nemám, ale mám tam spoustu nářadí a vychytávek. Včera jsem zrovna začal vyrábět takové rustikální skříňky. Zároveň je to i místo na auto, ale hlavně je to místo setkávání. Třeba během covidu jsme se tam občas sešli s pár lidmi. Mám tam ledničku s pitím a víno, je tam příjemná atmosféra. Posedíme tam, je to báječný azyl.

Vynikáte ještě v další dovednosti, a tou je česká hra woodkopf, ke které stačí jen hlava a dvoumetrová prkna. Mohl byste vysvětlit pravidla?
Stačí si na hlavu nasadit prkno. Základní rozměry jsou 200 x 16 x 2 cm, ale když najdete jiné, nevadí. Prkno si dáte na hlavu, najdete si na ní místo, tzv. head – flek, kde prkno drží..

Placatá hlava je zřejmě výhodou…
To ano, ale jak vidíte, v mém případě to není nutnost, já mám hlavu do špičky a prkno mi drží na straně hlavy. No a pak se snažíte svým prknem sundat soupeřovi jeho prkno z hlavy. Hraje se na dva vítězné, semifinále na tři, finále na čtyři. Zásadní pravidlo je, že se prknem nesmí útočit na obličej, aby nedošlo ke zranění. Kontakt může být jen prkno na prkno. Vymezíte si nějaký prostor, takzvané kolbiště, my to děláme na 8×8 metrů, ze kterého nesmíte vystoupit. To je ztráta bodu. Neexistují žádné kategorie – ženská, mužská, dětská, každý může hrát s každým. Když máte desetiletého prcka a k němu Dana Hůlku, tak se prostě musí sklonit k tomu malému.

Machři se umí pod tím prknem protočit o 180 stupňů, když se chtějí obrátit. A někdo dokáže prkno na hlavě dokonce roztočit a udělat takzvaný vrtulník…
Ano, ten někdo tady sedí, to jsem já. Vrtulník dělám pro radost, když třeba vyhraju. Stojím na místě a prkno se mi točí  hlavě, nebo si zatočím i tělem a prkno se mi točí na hlavě jako vrtule, což vypadá hrozně legračně. To zmiňované protočení je moje taktika. Spočívá v tom, že si soupeře obejdu, podtočím se pod prknem a prkno mu zezadu sundám, což umí málokdo. Všichni se s tím prknem otáčejí celí. To je základ mého úspěchu a mých několikanásobných mistrovských titulů.

Když se protáčíte, nehrozí pak třísky v hlavě?
To je zhoblované. Nesmíte ukrást na stavbě nějaké neohoblované fošny, to byste byli sedření jak blbci.

Kde se vám dá fandit?
Každý rok v říjnu pořádáme mistrovství v pražském parku na Klamovce. Dáváme o tom vědět na sociálních sítích. Je to skvělá příležitost vidět se s bývalými hereckými kolegy, pokecat si, dát si v parku pivko mezi šustícím listím, zahrát si tuhle kravinu a dát vítězi ten obrovský, těžký, debilní putovní pohár.

Nepřemýšleli jsme o chlastu

A nyní k Chlastu ve Švandově divadle. Můžete ve zkratce říci, o čem je jeho příběh?
Jde o příběh čtyř středoškolských učitelů, kteří jsou jak v osobním, tak v pracovním životě vyhořelí. Mají problémy s manželkami, partnerkami, kolegy, někteří mají problémy učit, nebaví je to. No a pak jeden z nich, který učí psychologii, přijde s teorií, kterou vyčetl od norského vědce, že se člověk rodí s deficitem půl promile alkoholu. Rozhodnou se tedy, že vyzkoušejí, jestli budou s tím půl promile kreativnější, odvážnější a zábavnější. Začne jim to fungovat, ale potom se to trošičku zvrtne, vymkne se jim to z rukou. Víc už prozrazovat nebudu, ale skončí to celkem pěkně.

Učitele dějepisu, kterého ve filmu ztvárnil Mads Mikkelsen, hraje pohostinsky Petr Stach, učitele psychologiie Jacob Erftemeijer, učitele hudby Tomáš Petřík a vám připadla smutná postava tělocvikáře Tommyho.
Je to postava nejsmutnější, nejpolitováníhodnější, nejdojemnější. Mám ho rád.

Všichni čtyři pijete alkohol?
Až na Petra Stacha, který už pět nebo šest let abstinuje, budiž mu to ke cti. Ale jinak si všichni dáme zdravě dvě pivka po představení nebo na narozeninách. Když jsme tu inscenaci o chlastu zkoušeli, tak jsme si říkali „Pojďme si při zkoušení jednou dát třeba to šampaňské, které tam rozléváme.“ Ale neudělali jsme to, protože střízlivý opilého zahraje, ale opilý střízlivého prostě ne.

Celou dobu zkoušení jste přemýšlel o alkoholu. Co to s vámi dělalo?
Pokud jsme přemýšleli o alkoholu, tak o tom, jak zahrát co nejvěrohodněji stav opilosti. Od té nejmenší, kdy je dobrá nálada, až po tu devastační část, kdy se i z mírných a slušných beránků stávají monstra. My jsme nepřemýšleli o chlastu, ale o tom, jak to s tím chlastem na jevišti udělat technicky: Jak nalévat panáky, do toho mluvit, do toho hrát spolu. Spíš jsme mysleli na to, abychom tam nebyli každý sám, aby tam byla partneřina. Zatímco ve filmu je spousta dalších postav, my jsme na jevišti jen čtyři chlapi a studenty suplují diváci.

Vaše inscenace končí, stejně jako film, taneční scénou, při níž zní píseň What A Life dánské kapely Scarlet Pleasure. Uslyšíme ji i ve Švanďáku?
Máme ji jako takový leitmotiv celé inscenace a v tom tanečním finále zazní celá.

Alkohol vskutku nepijeme

Říkáte, že to bylo jedno z vašich nejzábavnějších zkoušení. Čím to? Obsazením, tématem nebo skvělým režisérem v osobě Thomase Zielinskeho?
Vším dohromady. S kluky se znám, kromě Petra Stacha, se kterým jsem se seznámil až na prvních čtených zkouškách. Ale je to takový kumpán, že zapadl okamžitě, ať už smyslem pro humor nebo tím, jaký je to člověk. Není to žádný zpruzený nafoukánek, ale pašák. S režisérem Zelinskim jsem spolupracoval podruhé a je to výjimečné v tom, že vychází z herce, do ničeho vás netlačí, vidíte na něm obrovskou zkušenost od nás i z Německa, kde jako profesor vyučuje režii a divadlo. Není to člověk, který má potřebu, že se z toho divadla mají všichni podělat, že divadlo je nejdůležitější věc na světě. A bylo to i samotnou hrou, protože příběh těch čtyř chlapů je tak hezký a dojemný, jakkoliv se třeba v půlce děje zdá, že to je něco příšerného. „Proč tady děláte inscenaci o tom, jak se čtyři chlapi ožírají?“ Ale ono to není jen o tom. Jak jsem už několikrát říkal, po představení budou mít někteří diváci obrovskou chuť na panáka a druhá polovina s chlastem okamžitě sekne.

Na filmu se mi líbilo, že není jednostrannou kritikou nadměrného pití. Že ukazuje i „pozitivní“ aspekty, které alkohol přináší, zábrany mizí a lidé dělají blbiny, které by jinak nedělali… 
Ona ne náhodou naše inscenace začíná tím, že Nikolaj v podání Jakoba Erftemeijera přijde před diváky a ptá se jich, kolik je tu manželských párů. Přihlásí se spousta lidí. A druhá otázka zní: „A kolik z vás, když jste se seznamovali, bylo střízlivých?“ A už se nezvedne v podstatě ani jedna ruka. Takže tak..

Co máte na jevišti ve skleničkách?
Koňak je naředěná kola s vodou, aby to nemělo bublinky. Když si mícháme koktejl Sazerac a pokoušíme se o takzvaný zážeh, jsou tam různé obarvené vody, šampaňské je pochopitelně nějaká Vinea. Alkohol vskutku nepijeme.

Zážeh je moment, kdy se hodně opilý člověk ocitne v jiné dimenzi. Ochutnali jste skutečný Sazerac?
Ano, pod vedením Thomase Zielinskeho, který nekoupil všechny ingredience. Po premiéře jsme si ho namíchali přesně podle návodu tak, jak to vymysleli neworleanští muzikanti. Je to velmi hořký nápoj: Dva druhy biitteru, pak se tam dá troška rozpuštěného cukru, potom buď koňak, nebo bourbon, případně obojí v menším množství, zalije se to absinthem, led, trošku citronové kůry a z ní vymačkané šťávy na kraj sklenky. Jeden jsem ochutnal a dál už jsem nepokračoval.

Zážeh přišel brzy?
V mém případě naštěstí nepřišel. Myslím, že u některých zúčastněných v té naší šatně možná přišel. Každopádně, druhý den byly všechny flašky prázdné. Je to opravdu velice silné a kdo je slabší povahy, tak opatrně. Je to zrádné, protože to má pomalý nástup.

Co vás v divadle čeká v příští sezóně?
Ve Švandově divadle bychom měli dělat Višňový sad, kde obsazený nejsem, ale po Silvestru bychom s naším ředitelem Danielem Hrbkem měli začít zkoušet Klec bláznů, které bych se účastnit měl.

Foto: Švandovo divadlo / © A. Hrbková, Expres FM / Vašek Mašinda