50 nejlepších českých alb: Dan Bárta s kapelou Illustratosphere stvořil výjimečně svobodnou nahrávku

V roce 2000 byl Dan Bárta už velkou hvězdou, měl za sebou úspěšnou rockovou a muzikálovou kariéru, zářil i v populárních J.A.R. Přesto jakoby teprve s debutem jeho projektu Illustratosphere opravdu dokázal, jak velkou osobností v rámci tuzemské scény je. Společně se svými spoluhráči z J.A.R. Miroslavem Chyškou, Filipem Jelínkem a Robertem Balzarem a jazzmany Stanislavem Máchou a Jiřím Slavíčkem natočil nečekanou nahrávku, která dala základ jeho následující kariéře. Naprosto přirozená kombinace jazzu a popu, bravurní pěvecké i muzikantské výkony, ale zároveň silné písničky, které si můžete broukat. K tomu všemu pak hravě poetické texty se specifickou atmosférou, v nichž se Dan Bárta představil i jako originální textař.

Nezaměnitelný hlas s vynikající technikou zpěvu, prvotřídní hudebníci a písně vzlétající nad tuzemský standard populární hudby. Uskupení Dan Bárta & Illustratosphere okouzluje posluchače napříč generacemi i hudebními žánry již dvacet let. V roce 1991 se Dan rozhodl pro uměleckou dráhu a po krátkém účinkování v kapele Tom Sawyer založil formaci Alice, se kterou v budoucnu vydal tři alba. V následujících letech stál u zrodu Die El. Eleffant a v roce 1994 pak přijal spolupráci ve skupině J.A.R. O rok dříve získal roli Ježíše a posléze Jidáše ve velmi úspěšném českém nastudování muzikálu Jesus Christ Superstar. V roce 1998 stál v čele formace Sexy Dancers, v roce 2000 pak dal základní impuls ke vzniku Illustratosphere. Za svou práci a přínos na české hudební scéně byl Dan Bárta Akademií populární hudby desetkrát oceněn Andělem pro Zpěváka roku, v roce 2015 navíc získal ocenění Zpěvák čtvrtstoletí. 

Melodie, které svou lehkostí doslova unášejí

Jiří V. Matýsek v recenzi na reedici alba pro Musicserver.cz mimo jiné napsal: Kolem roku 2000 byl hudební svět dost jiný. Ke streamovacím službám bylo daleko, rap byl na vzestupu, soupeřil s pop punkem i nu metalem a u nás končila první dekáda svobodné muziky. A Illustratosphere přišli s dílem, které nezná hranice a chytře propojuje sofistikovanost s uživatelskou přístupností. Rámcově můžeme desku strčit do šuplíku s jazzem, ostatně instrumentace s klavírem, basou, bicími i rozsáhlejším ansámblem k tomu tenduje. Jenže pak jsou to krásně vystavěné, takřka popové melodie, které svou lehkostí doslova unášejí. Specifickou disciplínou jsou pak texty – vlastně o ničem, ale zároveň o všem, jdoucí po pocitu, náladě, obrazu. Slovní hříčky, hrátky se zvukem a hláskami, dvojí významy ukryté v tom správném frázování, hlas jako hudební nástroj, krása. Bárta na tomhle albu kraluje, skupina výborných instrumentalistů se skromně drží v pozadí. Illustratosphere debutovali sofistikovaně lehkou deskou, která ví, co chce. Volnost. Tady je Dan Bárta poprvé za sebe, ale k tomuto daru nepřistupuje s vervou dítěte puštěného do hračkářství. Po svém si vyzobává vlivy, které ho baví, a přetváří je svou vlastní optikou. Na výsledku je ale znát, že se jedná o kolektivní dílo. A v tom už byla od začátku síla této nezařaditelné formace.

Datum vydání: 2000
Celkový čas: 45:07 minut
Skladby: 1. Na I V Ní, 2. Pánví, 3. Předpokládám, 4.Kontrabásník (Když se rozdělím), 5. Němá éra,
6. Dna a pan Touha, 7. Wo-ba-si-u, 8. In strumo, 9. Původně paví, 10. Divení
Producent: Miroslav Chyška a Filip Jelínek

Na otázky Večerní show odpovídal Dan Bárta

Dane, co vás jako první napadne, když se řekne Illustratosphere?
Zkušebna v Stroupežnického ulici, to byl takový ten úplně první začátek. Pak si představuju piano v bytu v Letňanech, pak si představuju studio v Dobřichovicích, první šňůru s nevyhovujícími repráky a tak dál, zkrátka takovou skrumáž věcí, které vlastně nějakým způsobem naznačují, že to nebylo úplně lehké.

Váš debut působil trochu jako z jiného světa, do té doby jste byl známý především jako rocker, popřípadě člen skupiny J.A.R. Jak nahrávku s odstupem času vnímáte?
Snažil jsem se najít nějaký hudební výraz ve spojitosti s Mírou Chyškou a Filipem Jelínkem, se kterými jsem v tu dobu pracoval a se kterými spolupracuji doteď. Vnímám to tak, že jsem nevzdělaný člověk, co se týče muziky. Celý můj vývoj znamená, že se muziku pořád vlastně ještě učím. Nějakým směrem se ubírám a mám dost odvahy nebo drzosti sdělovat ty dílčí výsledky. To znamená, že ten do jisté míry neotesaný bigbít souvisel s partou muzikantů, se kterými jsem hrál předtím – tedy s kluky z Alice, kteří byli kovaní rockeři a nic jiného vlastně nedělají a je to jejich vyjádření. To se změnilo tím, že jsem nabral spoustu jiné muziky a poslouchal jiné muzikanty a měl jsem potřebu nějakým způsobem vyjevit, co jsem se naučil. V podstatě to vnímám jako kontinuum. Desky, to jsou vždycky takové záseky, které to celé zlomí a jednou je ta střecha prostě špičatá, vysoká, podruhé je velmi nízká a tak dál. Ty desky v tom dělají takové patníky.

Co nám můžete říci o obalu alba?
Tenkrát jsem tvorbu moudře přenechal Petrovi Topolánkovi, který dělá všechny obaly desek Illustratosphere, protože nás nějakým způsobem zná a je to vlastně podobný typ člověka jako my. Úplně se nestydí fungovat na veřejnosti, ale do jisté míry je to introvert. Takže ten obal má evokovat nějaký osamělý pokoj, ze kterého může něco odletět dál do světa a nikdo neví, jestli do tmy, nebo do světla, tak nechť si to tam každý najde. Navíc grafika těch křídel sama o sobě se nám líbila – líbil se nám ten motiv osamělého pokoje. Myslím, že tu vážku tam Petr dokonce přidal sám od sebe, tak jsme to tak nechali, protože v dobách té mladosti a toho sebepřiznávání si člověk nikdy nepoložil otázku, jestli to je, nebo není pitomé. Dneska už bych to neudělal. 

Kdy jste slyšel tu desku naposled?
Tu desku jsem slyšel naposled několikrát vloni, protože jsme dělali její reedici a musel jsem si jí poslechnout kvůli tomu, abych slyšel, jak Míra Chyška udělal mix a digitalizaci plus nějaký můj mastering, který byl třeba. Ta deska také poprvé vyšla na vinylu, předtím byla jen na CD, takže jsem to album v poslední době slyšel poměrně dost.

Ptám se, protože mě zajímá, jestli je na té desce něco, co byste změnil…
Jsem rád, že ta deska má velmi dobrý zvuk. Na svoji dobu má velmi slušnou dramaturgii. Písničky jsou do jisté míry mnohem popovější než ty, které hrajeme v současnosti, což mě do jisté míry překvapilo. Je tam spousta tvůrčí svobody, fakt jsme se nežinýrovali a fakt se nenechali omezit žádnou poptávkou ani vydavatelem. Je to svobodná práce, takže já bych to v podstatě tak nechal i s tou výhradou, že když slyším sám sebe, tak si prostě říkám, že některé věci šly řemeslně dotáhnout, nebo že jsem tu mohl méně stydět a tady být zase méně ustrašený. Ale na rovinu, to si říkám u každé desky a znamená to, že sám sebe většinou podrobím přísnějším měřítkům, aby bylo možné se posouvat někam dále.

Nahrávka vznikla na přelomu tisíciletí, jak na tu dobu vzpomínáte?
Tehdy jsem přelézal z drogové závislosti do normálního fungování. Nebylo to úplně srandovní, protože jsem byl první z celé té party, v jistém smyslu, takže jsem neměl žádný předobraz, nevěděl jsem, jestli se to podaří. Odvahu jsem měl, snažil jsem se, celá deska vlastně v podstatě vznikala v nějakém oparu mého detoxu. Takže v tomto směru to byl opravdu výživný čas, což vlastně nemá být ani žádné doporučení, ale jenom přiznání, které v tuto chvíli, po těch letech, vnímám opravdu už jako polehčující okolnost. Upřímně si myslím, že jsme si s kluky v rámci hudby sáhli pro něco, co zarezonovalo dobře, že jsme se opravdu neohlíželi nalevo, napravo. Vlastně si myslím, že takhle by se mělo tvořit. Vyšlo nám z toho tohle a jsem tomu rád, i když to období nebylo lehké. Ale stěžovat si na to, že člověk měl nějaké imbecilní problémy s nezvládnutím přísunu psychotropních látek, ve světle všech možných věcí, které se dneska dějí, je do jisté míry idiotské. To je prostě fakt, který neznamená, že bych to v té době neprožíval velmi intenzivně, ale z určitého odstupu to samozřejmě vypadá debilně, ale na to se nehraje. Každá rána mezi oči zabolí.

Mohl byste nám vyprávět nějakou veselou příhodu z natáčení?
Některé ty věci byly opravdu tuhé, takže kdyby to bylo v nějakém kontextu, žádná taková veselá historka se mi vlastně nepodaří vygenerovat. Může být veselé, že jsme tam opravdu protočili takové množství peněz, že by z toho byl dneska kdekdo šílený, byla to doba v tomto směru báječná. Sponzoři zjistili, že má cenu cpát peníze do kultury pod tlakem a vydavatelé věřili, že se jim ten byznys nikdy v životě nezhroutí. A všechno bylo bezvadné, takže my jsme se opravdu nemuseli ničeho bát a taky jsme se nebáli. Na druhou stranu si tak nějak ještě říkám, co je na tom důležité, že my jsme se opravdu snažili „ubojovat“ digitál tak, abychom na tom jako muzikanti nebyli tratní. V souvislosti s pohybem ke Spotify, vinylům a tak dále působí dnes úplně komicky, že jsme tam dávali nějaký software, aby to nebylo možné přehrát na PC, aby to tím pádem nešlo kopírovat a nemohl nám to nikdo krást, tu naší práci. Což se stejně nakonec podařilo. Přelom tisíciletí byla taková doba, kdy se lámalo leccos.

Zdroj fotografií: Sony Music