Nechtěl nahrávat největší hit a rád se inspiruje klasikou: Frontman Metalliky James Hetfield slaví šedesátiny

Zpěvák a frontman jedné z nejzásadnějších metalových kapel slaví šedesátiny. Pojďme si při této příležitosti připomenout desítku podle našeho názoru nejlepších a nejzásadnějších písní, jimiž žánr tvrdé kytarové hudby obohatila skupina Metallica.

One (…And Justice For All, 1988)

Inspirací pro tuhle legendární a nadčasovou skladbu byl film A Johnny si vzal pušku (Johnny Got His Gun), který natočil v roce 1939 Dalton Trumbo. V roce 1971 pak vznikla neméně slavná adaptace s Donaldem Sutherlandem. Film je vyprávěný z pohledu raněného vojáka první světové války, jemuž byly amputovány všechny končetiny a je uvězněn ve svém umírajícím těle. Mezi fanoušky tato skladba velmi rezonovala. I proto, že to nebylo tak dlouho, co Amerika zažila vietnamskou válku, z níž se vracely tisíce podobně zraněných mužů.

For Whom The Bell Tolls (Ride The Lightning, 1984)

V této skladbě Metallica odkazuje na jinou klasiku, tentokrát slavný román Ernsta Hemingwaye, který je u nás znám pod jménem Komu zvoní hrana. Ostatně vyzvánění zvonu je v heavy metalu dost oblíbeným tématem. Vezměte si Hells Bells do AC/DC, Hallowed By The Name od Iron Maiden nebo Black Sabbath a jejich stejnojmennou skladbu, která to celé začala. Všude zvoní zvony jako o život. Hemingwayův román z prostředí španělské občanské války se podařilo skupině převést do podoby skladby poměrně autenticky (nebo spíše jeho náladu) a velkou zásluhu na tom má i burácející basa Cliffa Burtona.

Enter Sandman (Metallica, 1991)

Pro řadu fanoušků byla tahle deska šok. Skladby měly písničkovou strukturu se slokami a refrény, což dřív u Metalliky nebylo tak úplně běžné. A navíc deska povila hned několik takřka mainstreamových hitů, které MTV točila do omrzení. Pilotním singlem z desky byla tahle skladba, kterou dnes znají i ti, co tuhle kapelu vlastně nikdy neposlouchali.

Sad But True (Metallica, 1991)

Skladba z takzvaného černého alba je ikonickou z několika důvodů. Jednak na ní členové Metalliky hrají na kytary, které jsou podladěné na D, čímž vlastně tak trochu předznamenali příchod nu metalu, který právě na tomto stojí. Riff z této skladby si pak vypůjčil taky Kid Rock do svého tracku American Bad Ass (a od fanoušků Metalliky si to pěkně slízl). Každopádně je to jedna z nejtvrdších věcí z téhle slavné desky.

Master Of Puppets (Master Of Puppets, 1986)

Dost možná nejlepší skladba z vůbec nejlepšího heavymetalového alba, jaké kdy bylo natočeno. A přestože trvá přes osm a půl minuty a celkem má čtyři pasáže, není snad nikdo, kdo by se u této klasiky vrtěl a nemohl se dočkat až skončí. Skladba samotná je o drogové závislosti, tím pánem loutek je tedy v tomto případě samotná droga či její dealer. Dodejme, že se jednalo o nejoblíbenější skladbu předčasně zesnulého baskytaristy Cliffa Burtona. Pro fanoušky Metalliky jde o absolutní klasiku, do širšího povědomí hlavně pro mladou generaci ji pak vrátil seriálový hit Stranger Things. 

Battery (Master Of Puppets, 1986)

Ikonický otvírák desky Master Of Puppets je věnován konkrétnímu místu. A to hudebnímu klubu Old Waldorf, který leží na adrese 444 Battery Street v San Francisku, tedy domovském městu kapely. Je to klub, ve kterém členové skupiny zažily své hudební začátky, viděli tady první koncerty a mimo jiné si tu odbyli své vlastní koncertní premiéry. Je to také jedna ze skladeb, která je – navzdory svému úvodu, odehraném v pomalém tempu na akustické kytary – dnes považována za jeden ze stavebních kamenů thrash metalu.

Nothing Else Matters (Metallica, 1991)

Nelze zapomenout na to, že Metallica umí vedle metalových nářezů psát také velmi dobré balady. Ta úplně nejslavnější vyšla na jejich černém albu a James Hettfield ji napsal jako milostnou píseň pro svoji tehdejší přítelkyni jako pohlednici ze svých věčných cest po světě. Sám Hettfield se nejprve obával, že skladba je pro kapelu moc měkká, a nechtěl ji nahrát. Nechal se však naštěstí přesvědčit bubeníkem Larsem Ulrichem a producentem Robem Rockem, kteří v ní cítili jasný komerční potenciál. Dodnes je to patrně největší hit, který skupina vydala.

Harvester Of Sorrow (…And Justice For All, 1988)

Pilotní singl ze čtvrté desky skupiny Metallica má podobné téma, jako román Shining od Stephena Kinga, ačkoliv inspirován jím není. Je to příběh muže, který se stále více propadá do šílenství a svůj hněv obrací proti vlastní rodině, kterou nakonec vyvraždí. Samotná píseň začíná vyloženě zlověstným kytarovým riffem, který předem odhaluje temnotu, jež přijde vzápětí.

Whiplash (Kill ’Em All, 1983)

Debutová deska kapely z roku 1983 byla jednou z nejzásadnějších nahrávek pro celý thrash metal. A vtipné je, že se původně měla jmenovat úplně jinak. Kapela přišla s názvem Metal Up Your Ass (překlad snad není nutný), to se však gramofirmě nelíbilo. Výsledné Zabít je všechny je pak věnováno právě lidem s gramofirmy, kteří je nutili desku přejmenovat. Písnička je výrazně inspirována také zvukem anglické heavymetalové skupiny Motörhead, která byla pro Metalliku vždy jednou z hlavních inspirací. Ostatně na stejné desce najdeme i skladbu, která na kolegy celkem jasně odkazuje i svým názvem, jmenuje se Motorbreath.

Fade To Black (Ride The Lightning, 1984)

Tahle píseň na téma sebevražedných tendencí je vlastně první skladbou, na které se Metallica odvážila výrazně zpomalit a napsat a nahrát baladu. Její úvod obstarává krásné sólo Kirka Hammeta, který jej hraje do akustické kytary Jamese Hetfielda. Ty mají zase pro změnu odkazovat na jinou oblíbenou kapelu Metalliky, Led Zeppelin a zejména jejich Stairway To Heaven. V době vydání však tato skladba byla na fanoušky tvrdé muziky přece jenom trochu odlišná od toho, co očekávali a zasloužené pozornosti se jí dostalo až s odstupem.

The Unforgiven (Metallica, 1991)

Na slavném černém albu je ještě jedna ikonická balada, skladba, kterou skupina vzdává hold svému oblíbenému skladateli a klasickému westernu stejného jména režiséra Johna Hustona s Burtem Lancasterem v hlavní roli (v českém překladu se film jmenuje Nezničitelní). Ostatně zvuk trumpet a pochodových bicích v úvodu skladby pochází právě ze soundtracku k tomuto filmu, který složil Dimitri Tiomkin. Sólo ve skladbě, které hraje samozřejmě Hammet, pak prý vzniklo jako spontánní improvizace na poslední chvíli a natočeno bylo na jediný náběr. A přesto se stalo klasikou.

Autor je hudební publicista
Úvodní foto: Metallica / Jeff Yeager