Jaromír Bosák: Člověk by měl být vždycky originál, když začneš něco kopírovat, je to špatně

Sportovní komentátor a novinář Jaromír Bosák s Milošem Pokorným v podcastu Boomer talk probral svůj oblíbený fotbalový turnaj, rozdíly mezi moderátory ve světě, ale i podcasty nebo hudbu, kterou poslouchá v autě.

Míro, ty jsi toho hodně nacestoval. Jaký byl tvůj nejlepší a nejhorší sportovní zážitek?
Dalo by se to brát z několika pohledů, když to vezmu čistě z toho osobního ve smyslu zajištění a kde jsem se pohyboval, tak pro mě bude vždycky nejvýš Brazílie, protože jsem se tam vždycky chtěl podívat a dělat mistrovství světa ve fotbalové Brazílii. To je teda něco, protože každá babka by ti dala na pláži housle tam a zpátky, kdyby si vzala balón, a ty budeš koukat jako tvrdé Y. Co se týká starostlivosti o nás komentátory, tak to byla taky ta Brazílie, protože tam jsme byli na všechno dva a během těch šesti neděl jsme museli udělat strašně moc práce. Vlastně bychom ze všech těch příspěvků natočili dva celovečerní filmy, když se to sečte. Nebyl tam žádný produkční, všechno jsme museli zajišťovat ve dvou – já a kameraman Jarda Jirásek.

Takže večer pěkně samba…
To úplně ne, jdeš na přenos a jsi tak urvaný, že máš pocit, že usneš, jakmile začne zápas, a teď to překonej a ještě předej lidem radost a brazilskou energii. Diváka nezajímá, že máš problém a že jsi letěl nějakým jiným letadlem, že jsi nestíhal a že poslední čtyři kilometry na stadion jsi běžel se všemi těmi věcmi, co s sebou taháš po celý Zemi, abys to stihnul, že jsi fakt letěl, protože to jinak nešlo stihnout a že u sebe nemáš ani kapku vody, aby ses napil a jazyk se ti odlepil, to jsou věci, které fakt diváka nezajímají. A ono je to tak vlastně v pořádku, takže ta Brazílie byla v tomto ohledu zajímavá a relativně to fungovalo, protože chtít nějaký pořádek v Brazílii, aby věci byly tak, jak jsou napsané, tak to zapomeň. A pak přijedeš do Německa a tam se fakt můžeš spolehnout, že jak jsou věci napsané, tak taky fungují, což je pro tu novinářskou práci úžasné. A pak to vezmu ještě z jednoho hlediska, a to úspěch českého týmu: Anglie 1996 a Portugalsko 2004.

Jaký je rozdíl mezi komentátorem z malé země, příkladem budiž Míra Bosák, a dejme tomu, Němci? Kolik jich jezdí, jaký je rozdíl v tom týmu?
Maličký. Asi tak pět lidí. Ono to začíná tím, že jdeš na stadion, a teď vidíš, německého kolegu. Vysmátého, navoněného, zatímco ty jsi zpocený, rozcuchaný, máš na sobě tričko, které sis nestačil vyměnit, protože prostě nebyl čas. On jde v sáčku na stadion. Ovšem za ním běží maskérka, která mu ještě nese dvě košile, aby se stačil převléct. Vedle něho jdou dva nebo tři asistenti, se kterými konzultuje, o čem se budou bavit, ti asistenti pak sedí kolem něj s počítači a dohledávají veškeré informace, které se dostanou na svět během toho zápasu. A on je potom tím krásným sonorním hlasem prodá, zatímco ty tam máš ten jeden počítač, sám sebe a ještě problém s tím, že musíš nainstalovat tu zvukovou krabičku, aby to vůbec někam šlo. A ono to nejde, ono to nefunguje. A za minutu začíná zápas a ještě nemáš sestavu. Takže ten rozdíl je fakt docela zábavný. Zažil jsem ho, i když mě pozvali na nějaké povídání kolegové z německého Sky Sport při zápase, který hrála Slavie v Německu. Tak jsem tam přišel v určený čas a říkám, jestli to stihneme, že musím být tak hodinu před zápasem na svém stanovišti. A on říkal „V klidu, přijď dvě hodiny před a dáme řeč.“ Tak jsme dali řeč, ale já jsem mohl počkat v jejich kamionu, na krásném divanu, dostal jsem najíst, napít, pořád se o mě někdo staral a ptal se, jestli něco nepotřebuji. Byl to jiný svět. Tím neříkám, že bych to takhle vyloženě chtěl. Kdybych měl kolem sebe během zápasu čtyři asistenty, tak bych je musel zabít. Jsem tam rád sám, sám si věci připravuji, nepotřebuju nikoho dalšího. Ale ta starostlivost okolo, když se staráš jenom o svoji profesi, to je úžasné. A to jsem nikdy nezažil, protože těch starostí je vždycky daleko víc.

Jsi pověstný tím, že máš hlášky, bonmoty. Vykrádají se navzájem komentátoři? 
Asi se to děje a já musím stokrát podtrhnout to, co jsi říkal, protože člověk by měl být vždycky originál. Ve chvíli, kdy začneš něco kopírovat, je to špatně a fakt to lidi prokouknou poměrně rychle. A když jsi sám za sebe, tak se můžeš plést, můžeš říct i něco, co se ti nepovede, všichni jsme to zažili, je to naživo. Hrát si na někoho nefunguje podle mě ani v životě, ani v profesi a já to všem kolegům vždycky doporučoval, ať už v České televizi, nebo teď na Canal+ Sport, dělejte to podle sebe. Můžeme se bavit o tom, jaký mám názor, jestli tohle bylo třeba dobré, nebo tady by šlo ubrat, tady by šlo přidat, tady by to šlo trošičku jinak formulovat, ale já ti nikdy nebudu říkat, dělej to takhle. Pojď si povídat, jestli se to nedá dělat jinak, fajn, jestli to vezmeš, tvoje věc, a já tě do ničeho nutit nebudu, protože je to tvoje kariéra. Když mi to nejde ze srdce, tak se obávám, že to není ta správná cesta.

Co podcast Nosiči vody?
Nosiči vody docela fungují. Je to příjemná hodinka při natáčení, protože si povídáš o věcech, které žiješ. Akorát, že to je vlastně moje jediná zkušenost s podcasty. Jeden vytvářím, takže jsem spolupachatel toho obrovského boomu, protože dneska každý má podcast. Přiznávám, že žádné jiné neposlouchám, nemám na to čas, nemám kdy si pustit jakýkoliv jiný podcast. Jsou některé, které by mě třeba i lákaly, ale nestíhám. Takže když se mě občas někdo zeptá, jestli bych nepomohl s nějakou prací do školy, že bude srovnávat podcasty, tak říkám: „Chlapče, to já bych ti moc nepomohl, protože já znám jeden.“

Podcast Nosiči vody najdete na webu SeznamZprávy.cz

Možná v autě, když přejíždíš mezi stadiony… 
To je zase jediná chvíle, kdy mohu poslouchat muziku, takže tam mi jedou Led Zeppelin, Greta Van Fleet, The Rolling Stones. Ono by se mi totiž do toho moře podcastů ani nechtělo, protože dneska, kdo má mobil, tak si natočí podcast. Jasně, některé jsou dobré, to vůbec nemůžu popřít, a dokonce výborné, pak je obrovské moře průměrných a pak stoka špatných. A ta taky není úplně malá. A mně už se do toho vlastně ani nechce vstupovat, ale ten čas je hlavní, ani ne tak ta chuť, navíc potřebuji mít taky pár minut pro sebe.

Jak Míra Bosák vzpomíná na své začátky v rádiu? Jak to má s moderními technologiemi a cítí se jako boomer? Jaké jsou jeho koníčky? A jak to má s módou?
Poslechněte si celý rozhovor v úvodu článku. Archiv pořadu Boomer Talk najdete na webu podcasty.cz nebo ve své oblíbené podcastové službě.