Josef Dobrovský byl předchůdcem první vlny českých obrozenců a nejvýznamnějším českým osvícencem. T. G. Masaryk o něm napsal, že byl „první světový Čech nové doby“. Jeho vysoká postava s uhrančivým pohledem a lehkým náznakem úsměvu na nás shlíží z portrétu Františka Tkadlíka již více než 200 let.
Josef Dobrovský se narodil 17. srpna 1753 v Uherském Gyarmatu. Jeho otec Jakub Doubravský tam sloužil jako dragounský důstojník. Matrikář při zápisu do církevní matriky zkomolil jeho jméno na Dobrovský. Josefova matka měla po otci alsaský původ, doma se tak mluvilo pouze německy.
Rodina se krátce po Josefově narození přestěhovala do Horšovského Týna. Josef se s česky mluvícími spolužáky a s českým jazykem jako takovým seznámil až v roce 1762, kdy nastoupil na Gymnázium bosých augustiniánů v Německém (dnešním Havlíčkově) Brodě. Podle svých vzpomínek si musel od českých spolužáků musel vytrpět posměšky a fyzické napadání. Josefova matka se po smrti manžela v roce 1764 provdala za perníkáře Valentina Steinbacha, se kterým měla tři dcery. Mimo to měl Josef ještě vlastní bratry Matěje a Františka. V roce 1766 pokračoval ve studiu na jezuitském gymnáziu v Klatovech. Po jeho absolvování byl přijat na na filosofickou fakultu Univerzity Karlo-Ferdinandovy, kde mezi léty 1769-71 studoval s vynikajícím prospěchem. Poté rok v Praze studoval teologii, aby se následně stal novicem jezuitského řádu v Brně. Řád byl ale po roce zrušen, a tak se Dobrovský vrátil ke studiu teologie do Prahy. Zde také mezi léty 1776-87 působil jako soukromý pedagog a učil filozofii a matematiku čtyři syny hraběte F. A. Nostice.
První odbornou práci napsal Dobrovský v roce 1778. Věnoval se v ní rukopisu svatého Marka, uloženému v Praze. Prokázal, že se nejedná o originální manuskript, ale opis z 9. století. Už zde ukázal přístup kritického osvícenství, který byl typický i pro jeho další historická pojednání. Pro širší inteligenci vydával v němčině mezi lety 1779-1787 literární časopisy. Obhajoval v nich svobodu myšlení. Kritický přístup považoval za podmínku správného vědeckého přístupu, zároveň její veřejnou formu považoval nutnost pro udržení zdravé společnosti. V té době se projevil i jeho skeptický přístup vůči náboženským pověrám i vůči dogmatismu některých církevních kruhů, a to i přes to, že byl hluboce věřícím člověkem.
V roce 1786 byl královehradeckým biskupem vysvěcen na kněze. Následujícího roku se stal prorektorem Generálního semináře na Hradisku u Olomouce. O necelé dva roky později se stal jeho rektorem. Na počátku roku 1791 se však vrátil do Prahy. Poté co ukončil své působení v semináři, obdržel 500 zlatých výslužného a expektační list, dokument, podle kterého si mohl hledat práci v oboru s odpovídajícím příjmem. Po nástupu císaře Leopolda II. do úřadu se politická situace změnila. Panovník omezil politické a náboženské svobody, zakázal zednářství a zřídil tajnou policii.
Navzdory duševnímu onemocnění projevující se zmateností se Dobrovský věnoval dílu o českém jazyku a literatuře. V září 1791 přednesl na zasedání Královské české společnosti nauk, řeč o věrnosti slovanských národů Habsburskému domu. Řeč ale nebyla poníženým vyjádřením obdivu. Dobrovský v ní vyjádřil jazykové požadavky českých vlastenců. Řeč vyšla německy, ale i česky v Krameriových novinách. Dobrovský se tak dostal do širokého povědomí veřejnosti jako zastánce českého jazyka a národní buditel. Císař na řeč reagoval darem 6.000 zlatých. S touto částkou provedl Dobrovský studijní cestu do Švédska a Ruska.
Nejprve se v letech 1792–1793 vypravil do Švédska, cesta do severské země byla motivována snahou nalézt rukopisy a knihy odvezené z Čech Švédy. Cesta po východní Evropě zase snahou nalézt staroslověnské literární památky.
Po návratu z cest se věnoval svým pracím, včetně slovníku a studia rostlin. V roce 1794 doprovázel svého bývalého žáka Bedřicha Nostice do Itálie, ale studium slovanských rukopisů v Římě bylo přerušeno nemocí Bedřichova otce.
Josef Dobrovský byl autorem knih jako jsou Dějiny české řeči a literatury z roku 1792 a rozsáhlejší Dějiny české řeči a starší literatury z roku 1818. Tyto práce jsou dodnes základními kameny české literární historiografie. Přinesl také nové myšlenky do oblasti českého jazyka. V dílech jako Zevrubná mluvnice jazyka českého z roku 1809 a Česko-německý slovník stanovil pevná pravidla pro mluvnickou struktura a způsob tvorby nových slov v češtině. Práce Josefa Dobrovského tak otevřela cestu pro modernizaci českého jazyka. Z toho těžily další generace obrozenců, v čele s Františkem Palackým, který byl žákem „modrého abbého“, jak se Dobrovskému mezi jeho studenty přezdívalo. Josef Dobrovský, představitel racionálního kritického osvícenství, filolog, historik a otec slavistiky, zemřel na zápal plic 6. ledna 1829 v Brně. Pochován je na místním Ústředním hřbitově.
Zdroje: payne.cz, muni.cz, wikipedia.org