50 nejlepších českých alb: Na druhém albu našli Priessnitz svůj typický zvuk

Pokud máme z vyrovnané diskografie kultovní jesenické kapely Priessnitz vybrat jen jednu nahrávku, bude to právě jejich druhá deska Nebel, na které svou sudetskou poetiku dotáhli k dokonalosti. Deska má vtahující atmosféru, dokonalé texty Jaromíra Švejdíka a skvělé kytarové riffy Petra Kružíka. I po třiceti letech zní naprosto autenticky a nadčasově. Je až fascinující, jak moc tu Priessnitz připomínají zahraniční kytarové kapely jako Interpol nebo Editors, které ovšem v době vzniku téhle desky ještě neexistovaly.

Priessnitz je jesenická rocková skupina, jejíž ústřední autorskou dvojicí je zpěvák, skladatel a textař Jaromír Švejdík a kytarista Petr Kružík. Za předchůdce kapel je považována punková formace založená v roce 1986 Chlapi z práce.  O tři roky později se přetransformovala v Priessnitz a začala se psát historie jedné z nejosobitějších českých kapel. Kapela má na kontě děvět alb, z nichž to poslední s názvem Beztíže – dle jejich vyjádření poslední – bylo vydáno v říjnu 2016. Kapela za něj byla nominována v Cenách české hudební kritiky Apollo, v Cenách Anděl Priessnitz získali nominace v kategoriích Píseň roku (Mrzáci) a Skupina roku.

Nezapomínali na sílu prosté písničky a melodie

Antonín Kocábek v recenzi na reedici alba pro Musicserver.cz mimo jiné napsal: Hlavně mladším posluchačům se do ruky dostává nejen hodně výrazný dokument o rockové scéně první poloviny devadesátých let u nás, ale především jako celek asi nejlepší album Priessnitz. I když v pozdějších letech vyprodukovali mnohé povedenější písničky, než jsou tyto, tak ucelený a vyvážený komplet se jim už vytvořit nepodařilo. Zároveň je tahle deska nejen nejrockovějším albem skupiny, ale také jedním z nejvýraznějších výhonků domácích ozvěn na takzvaný gotický rock – reprezentovaný ve světě třeba Fields Of Nephillim či Sisters Of Mercy – spolu s kolegy Prouza, XIII. Století, N.I.C., Jean Marrais a dalšími. Na rozdíl od některých z nich však Priessnitz nikdy nepropadli zbožnění svých idolů i žánru samotného, ani bezhlavé ortodoxnosti. Jak si můžeme z reedice ověřit, ani ve svém nejtemnějším období nezapomínali na sílu prosté písničky a melodie.

Datum vydání: 1992
Celkový čas: 55:38
Skladby: 1. Hory, 2. Divoká a chladná, 3. Dotkni se mě, 4. Potichu, 5. Nebaví, 6. Divnej svět, 7. Ach jó, 8. Pojď pojď, 9. Nebolí, 10. Šťastný, 11. Nacht und nebel, 12. Rychlá jízda, 13. Jedna noc, 14. Hlava, 15. Belgická 9, 16. Final

Jaromír Švejdík: U desky Nebel jsme našli charakteristický zvuk 

Na otázky Večerní show odpovídal frontman kapely Priessnitz Jaromír Švejdík 

Co vás jako první napadne, když se řekne Nebel?
Že je to tak dávno, že už si pořádně nepamatuji, jak to vlastně vznikalo. Vzpomenu si jen trošku na text písničky Nacht und Nebel, podle které se ta deska jmenuje. 

S tím vzpomínáním vás ještě potrápím: Jak vzpomínáte na dobu vzniku alba?
Tenkrát jsme byli vlastně ještě relativně mladí a měli jsme za sebou první desku Freiwaldau, která vznikala ze starých zásob. A to jde docela lehce, člověk to vytahuje ze šuplíku a texty už jsou vycizelované. Nějak nás to pohltilo, začali jsme hodně hrát a hned jsme dostali nabídku na druhou desku, takže jsme intenzivně zkoušeli, intenzivně hráli a najednou jsme zase byli v nahrávacím studiu Citron. Což bylo jedno z prvních soukromých studií. První desku jsme nahrávali v Mozarteu, kde byly takové klasické socialistické zvyky, byl tam samozřejmě zvukař, ale i sluchař, který slyšel všechno správně.  A desku Nebel jsme si dělali prakticky sami, měli jsme tam jenom technika, a jako kapela jsme si ji produkovali sami, respektive hlavně kytarista Péťa Kružík do toho mluvil. Takže vím, že to bylo takové učení se za jízdy a některé věci bych dneska udělal rozhodně jinak. 

Jak vznikal obal?
To je docela vtipné. S obalem Freiwaldau jsme měli problém, protože grafik ho nebyl schopen dokončit, a tak došlo ke zpoždění a naše první dvě desky vyšly zároveň v dvaadevadesátém roce. Obal k Nebel nám udělal Václav Jirásek, fotograf, člen fotografické skupiny Bratrstvo. Takový krásný a tajemný obal, který se bohužel nezachoval. Reedice už vyšly s jinou grafikou, kterou dodalo vydavatelství Indies, ale ty původní obaly jsou od Václava Jiráska. Myslím, že jsou krásné.

Proč jste ten obal nedělal vy, když krásně malujete?
V té době jsem ještě moc nekreslil. Ale pak jsem udělal obal k našemu čtvrtému albu Seance. V tom období letěla taneční hudba, do klubů na nás moc lidí nechodilo, najednou jsme změnili nahrávací společnost, navíc bylo málo peněz. Takže jsem si říkal, že si to uděláme všechno sami. Zajímavé je to tím, že jsem tenkrát vlastně začal dělat takový komiks. Od té doby kreslím komiksy dodnes, takže tam to začalo.

Druhá deska ve vaší diskografii je zásadnější než ta první, většinou to ovšem bývá naopak…
Tohle nejsem schopen posoudit, první dvě desky jsou si podobné tím, že mají svoji temnou náladu. Tam jsme se našli. Nechali jsme se ovlivnit gotickou hudbou, co tenkrát frčela ve světě, poslouchali jsme polské rádio, protože v Sudetech prostě nic jiného pořádného nehrálo. A tam najednou pouštěli The Cure a podobné kapely a nám nějak secvaklo, že jsme tady z těch mlhavých hor. I náš kamarád, dnes slavný režisér J. A. Pitinský, vždy diskutoval o tom, jak se naše kapela má jmenovat a jak má znít. Říkal, že jsme přece takoví vlci z hor a neměli bychom se jmenovat Chlapi z práce. A tak vznikli Priessnitz. Myslím si, že u téhle desky Nebel jsme našli charakteristický zvuk Priessnitz, i když samozřejmě s chybami. 

Říkal jste, že byste z dnešního pohledu některé věci udělal jinak, které?
Hlavně jsme se naučili, že potřebujeme člověka, který má nějaký nadhled. Producenta, který sice naši hudbu zná, ale není přímo ve zkušebně při naší tvorbě a trošku nás umravní ve studiu. To je skoro nejdůležitější. Asi od čtvrté desky jsme začali pracovat s producenty, jako jsou Honza Muchow nebo Dušan Neuwerth. Čas se samozřejmě nedá vrátit, a jako nemůžeme přepisovat knihy, tak nemůžeme přepisovat desky. Nebo to možná jde, ale asi by se do tomu nikoho nechtělo. 

Vzpomínáte si na nějakou zábavnou historku z natáčení?
A můžeme se bavit o hulení?

O čemkoliv!
Pamatuji si, jak jsme přijeli do toho nahrávacího studia Citron, kde na nás čekal technik. Vytáhli jsme nějaký model z Javorníku, prostě hulení, a on říkal, že takové modely tam vozí všichni, že mu to nic nedělá. Dal si s námi pár tahů, zůstal ležet před studiem na dlažbě a ve čtyři odpoledne ho chudáka našla stará paní Pařízková, která ten dům správcovala. To byl začátek natáčení. Myslím, že pak už nehulil.

17. (bude zveřejněno 23. srpna v 16.30 v éteru Expres FM a na našem webu)
18. Priessnitz – Nebel
19. Ohm Square – Ohmophonica
20. Midi Lidi – Give Masterpiece a Chance!
21. Psí vojáci – Nalej čistýho vína, pokrytče…
22. Dan Bárta & Illustratosphere – Illustratosphere
23. Jaromír Nohavica – Divné století
24. Marta Kubišová – Songy a balady
25. Lenka Dusilová – Baromantika
26. Supercrooo – Toxic Funk 
27. Vltava – Marx Engels Beatles
28. Floex – Pocustone
29. Zuzana Navarová & Koa – Barvy všecky 
30. Wanastowi Vjecy – Lži, sex a prachy
31. Bratři Orffové – Bingriwingri 
32. Sunshine – Moonshower And Razorblades
33. Iva Bittová & Vladimír Václavek – Bílé inferno
34. Prago Union – HDP  
35. Umakart – Vlci u dveří
36. Master’s Hammer – Ritual
37. Zrní – Soundtrack ke konci světa
38. WWW – Neurobeat
39. Khoiba – Nice Traps
40. Vanessa – Flashback
41. Ecstasy Of Saint Theresa – Slowthinking
42. Xavier Baumaxa – Buranissimo Forte
43. Sebastians – Blue
44. Dné – These Semi Feelings, They Are Everywhere
45. Už jsme doma – Hollywood
46. Role – Rána
47. Blue Effect – Nová syntéza
48. Dybbuk – Ale čert to vem
49. Kryštof – V siločarách
50. Indy a Wich – My 3