Muž idejí František Kriegel: Vzorný bolševik i zapálený chartista, který nepodepsal souhlas se sovětskou okupací

Od studia medicíny v Praze a válčení ve Španělsku a Číně, přes politické vrcholy, až k podpoře disentu. Přestože se mu v jeho aktivitách nedařilo uniknout konfliktům s mocnými režimy, stál nekompromisně za svými ideály. František Kriegel zachoval statečný postoj během srpnové okupace, kdy i přes nátlak nepodepsal Moskevský protokol. Později naopak připojil podpis pod Chartu 77, která dodnes uděluje cenu nesoucí jeho jméno.

František Kriegel se narodil 10. dubna 1908 ve Stanislavivu (dnešní Ivano-Frankivsk na Ukrajině) do židovské rodiny. Ve dvacátých letech odjel z rodné Haliče do Prahy, kde byl přijat ke studiu medicíny na zdejší německé univerzitě. Mezi lety 1934–1936 působil jako lékař na Interní klinice v Praze.

Až do Číny

V roce 1936 se připojil ke španělské republikánské armádě a působil tam nejprve jako lékař XI. Interbrigády a nakonec jako šéflékař 45. divize republikánské armády. Získal zde hodnost majora. Už tehdy o něm chodily do Moskvy rešerše, které ho charakterizovaly jako nebezpečného trockistu. Poté, co Španělsko ovládli frankisté, odešel Kriegel do Francie, kde byl od února roku do srpna roku 1939 internován. V roce 1940 odjel na základě iniciativy mezinárodního Červeného kříže v rámci skupiny čítající asi dvě desítky lékařů do Číny, která byla od roku 1937 ve válce s Japonskem. Zde byl pro svou kritiku úrovně čínského zdravotnictví vyloučen ze zdejší komunistické strany. Nadále zde však působil jako vojenský lékař u Čankajškovy armády, která měla nejen americké velení, ale bojovali v ní i dobrovolníci ze Západu. Kriegel se v bojích osvědčil jako obětavý lékař. Během jedné bitvy s Japonci sám ošetřil na pět desítek zraněných vojáků.

Radikální pučista

Po konci války se Kriegel vrátil zpět do vlasti. V Praze se stal organizačním tajemníkem pražského Krajského výboru KSČ a začal úzce spolupracovat s Antonínem Novotným. V roce 1948 se oženil s Rivou Lubeckou, která byla za války komunistickou odbojářkou. V únoru téhož roku se podílel na komunistickém puči. Jako radikální stalinista a zástupce velitele Lidových milicí prosazoval, aby měli milicionáři při puči právo zastřelit kohokoli, kdo by se jim protivil. Po převratu jeho politická hvězda strmě stoupala. V roce 1949 se stal náměstkem ministra zdravotnictví. Při svém působení ve vládě se zastával odborníků, kteří měli buržoazní původ. V roce 1952 proběhla ve vedení komunistické strany čistka zaměřená na představitele strany, kteří měli židovský původ. Kriegel byl z vedení strany odvolán, ale nepotkal ho osud některých dalších stranických kolegů. Zastal se ho jeho blízký spolupracovník Antonín Novotný, který se po procesu se Slánským stal členem nejvyššího politbyra. Krátce pak působil jako závodní lékař v Tatře Smíchov. Pro kritiku vedení závodu a způsobu zařazování zaměstnanců, který vedl k častým pracovním úrazům, byl ale po třech měsících propuštěn. Do roku 1957 působil jako obvodní lékař.

Budování socialismu na Kubě

V roce 1960 odjel na Kubu, kde měl pomáhat s organizací zdravotnictví po svržení Bautistova režimu. K tomu ho předurčovaly jednak jeho zkušenosti s organizací zdravotnictví na celostátní úrovni, jednak jeho znalost španělštiny, kterou ovládl ve španělské občanské válce. Prosadil zde výrazné systémové změny, včetně plošného očkování proti dětské obrně. Castrův režim mu ale neučaroval. Vůdce samotného považoval za megalomana závislého na narkotikách. Do Československa se vrátil v roce 1963. V tu chvíli byla jeho politická hvězda opět na vzestupu. V roce 1964 byl zvolen poslancem Národního shromáždění, kde se stal členem předsednictva a předsedou zahraničního výboru. V roce 1966 přišel další kariérní milník, když získal funkci primáře lůžkového oddělení Výzkumného ústavu chorob revmatických v Praze. Téhož roku byl zvolen do Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V dubnu 1968 získal pozici nejen v předsednictvu ÚV KSČ, ale stal se i předsedou Ústředního výboru Národní fronty Čechů a Slováků. Z této pozice vystupoval proti snaze obnovit Sociálně demokratickou stranu.

Srpen 68

V noci z 20. na 21. srpna 1968 proběhla invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ještě před rozbřeskem 21. srpna byla okupačními vojsky obsazena budova Ústředního výboru. Zatčeno bylo nejužší vedení strany v čele s Alexandrem Dubčekem. Nejvyšší politické vedení země, včetně Františka Kriegla bylo uneseno do Moskvy. Na československé politické představitele byl v Moskvě vytvářen nátlak, aby podepsali takzvaný Moskevský protokol, který obsahoval 15 článků, které v podstatě anulovaly jakékoli reformní snahy započaté v průběhu Pražského jara, legitimizovaly okupaci a umetaly cestu k normalizaci. František Kriegel jako jediný z unesených představitelů československé vlády dokument podepsat odmítl. Po návratu do Československa na sebe odveta nenechala dlouho čekat. Již na konci srpna byl odvolán z předsednictva ÚV KSČ a posléze i z vedení Národní fronty. Na konci května 1969 byl vyloučen ze strany a v říjnu téhož roku byl definitivně zbaven i mandátu poslance.

Muž, na kterého se nezapomnělo

Po vzniku Charty 77 se stal jedním z prvních signatářů. František Kriegel zemřel 3. prosince 1979 na následky infarktu, který prodělal již v září téhož roku. Pohřební obřad proběhl v tichosti v časných ranních hodinách 5. prosince. Komunistický režim se totiž obával, aby se jeho pohřeb nestal protirežimní demonstrací. Roku 1987 byla Nadací Charty 77 ve Stockholmu založena Cena Františka Kriegla, udělovaná za mimořádné zásluhy na poli boje za lidská práva a demokracii. Každoročně se tak připomíná odkaz rozporuplné postavy, která vždy stála za svými idejemi bez ohledu na následky. V letošním roce se jeho příběh dostal i do českých kin ve filmu Petra Nikolajeva Muž, který stál v cestě.

Chcete se o Krieglovi dozvědět víc? Přečtěte si rozhovor s publicistou Martinem Gromanem

Zdroje: nasezdravotnictvi.cz, kontobariery.cz, totalita.cz, Wikipedia.org