50 nejlepších českých alb: Největší máničky v Praze natočily v uvolněné atmosféře 60. let první tuzemskou rockovou desku

Debut kapely Olympic je naprostou klasikou naší hudební scény, už jen proto, že to byla historicky první tuzemská rocková deska s originálními songy. Olympic byl tehdy jakousi českou odpovědí na The Beatles, ale i přes zjevnou inspiraci dokázalo hlavní autorské duo Petr Janda – Pavel Chrastina napsat na desku spoustu skvělých písní, z nichž ty nejslavnější – energická Želva, baladická Snad jsem to zavinil já nebo jemně potrhlý Dědečkův duch – přežily dodnes. Členové Olympiku byli navíc tehdy už skvěle vyhraní a vznikla na svou dobu velice svěží nahrávka, která suverénně držela krok s tím, co se dělo venku.

Jan Skala v recenzi na album pro server Metalforever mimo jiné napsal: Nebezpečná postava je jednou z nejvýraznějších věcí a doplňuje trojici největších hitů desky. Těmi je titulní Želva, která se, i díky výrazné foukací harmonice Miroslava Berky, stala klasikou a asi nejvíce dokumentovala ovlivnění melodickými postupy The Beatles, a baladická Snad jsem to zavinil já, útočící zejména na city náctiletých fanynek. Těmto dvěma věcem šlape zdárně na paty poněkud rozvernější Dědečkův duch, jenž největší sílu získal při koncertních představeních, na nichž byl velice žádanou položkou. Své místo mají i zdánlivě méně výrazné skladby Dám zejtra zas flám nebo Modravé mámení, zapadající do přesných formulek tehdejšího rocku. Nejen tuzemského, ale i celosvětového.

Papaláši netušili, jak je Olympic slavný

Želva vyšla v pohnutých událostech Pražského jara a nebývalého otevření kultury. Po kapele byl obrovský hlad, což vydavatelství Supraphon hrubě podcenilo, protože album nechalo vydat pouze v pětitisícovém nákladu. „Papaláši vůbec netušili, jak je Olympic slavný, po albu se jen zaprášilo,“ řekl Petr Janda s tím, že pouze na původní pětitisícovce byl k vidění klasický obal. „Supraphon chtěl využít svého výtvarníka a my jsme zase tlačili želvičku od Pacáka. Jim se nelíbila, ale přesto na albu původně vyšla,“ vzpomínal Janda. Album bylo nutné rychle dolisovat, mnohem většímu dodatečnému nákladu se už dostalo jiného obalu. To však nesnižuje historickou úlohu, Želva se stala první československou rockovou deskou. Z tohoto pohledu by si zasloužila absolutní hodnocení, ovšem s vědomím, že řada skladeb během více než padesáti let mírně zestárla a neobsahovala v celosvětovém rockovém měřítku nijak revoluční materiál, je třeba jít níž. Přesto má Želva místo v historii pevně dané.

Datum vydání: 1968
Celkový čas: 34:15
Skladby: 1. Želva, 2. Vzpomínka plíživá, 3. Línej skaut, 4. Dám zejtra zas flám, 5. Modravé mámení, 6. Nikdo neotvírá, 7. Nebezpečná postava, 8. Snad jsem to zavinil já, 9. Dědečkův duch, 10. Jen Bůh ví, 11. Telefon, 12. Psychiatrický prášek

Petr Janda: Jako první kapela žánru jsme bojovali s byrokracií 

Na otázky Vláda z Večerní show odpovídal frontman kapely Petr Janda

Petře, co vás jako první napadne, když se řekne Želva?
Že přece jenom těch padesát let je znát, protože ze Želva se umisťovala vždy na těch nejpřednějších pozicích a už se na ni pozapomnělo.

Šestnácté místo je docela dobré…
Po padesáti letech dobré, no, ale jak říkám, dříve byla na přednějších pozicích.

Jak nahrávku s odstupem času a z dnešního pohledu vnímáte? 
Abych vám pravdu řekl, já jsem jí celou možná padesát let neslyšel, takže k tomu asi nic neřeknu. Občas si z ní potřebuji poslechnout na oživení jednu písničku. Co si budeme povídat, ta deska se točila ve dvě odpoledne, takže nahrávací možnosti byly omezené, navíc jsme byli první kapela tohoto žánru, která bojovala s byrokracií a také s oblibou swingových orchestrů, takže jsme tam byli vlastně takoví nezvaní hosté a moc dobře se nám netočilo. Navíc nás zvukaři neustále chtěli ostříhat, furt tam chodili s těmi nůžkami, které se používají na stříhání pásků, a že nás musí ostříhat. Takže atmosféra nebyla moc dobrá, ale ta deska je docela pěkná, nehraje blbě a na to, že je takhle stará, si myslím, že je pořád ještě k chlubení.

Je to v podstatě první tuzemská rocková deska, kdo vám v té době šedesátých letech byl největší inspirací?
Určitě to byli The Beatles, The Rolling Stones, celá britská scéna. To bylo naprosto základní a zásadní. Občas nás inspirovali i místní kapely, třeba Matadors, to byli naši velcí konkurenti, kteří dělali trošku jinou větev, spíš šli k tomu blues, my jsme tíhli spíš k mercy soundu. Těch inspirací zase moc nebylo, protože pořád tady fungovala železná opona, The Beatles jsme znali akorát z jednoho článku v Mladém světě, kde jsme konečně viděli, jak vypadají. Často si z nich dělali legraci, že měli na hlavě účesy, kterým se říkalo blbeček. To bylo jediná informace, kterou nám komunisté pustili. 

Vy už jste to trošku nastínil, ale jak vzpomínáte právě na dobu, kdy ta deska vznikla?
My jsme tu desku natáčeli v roce 1967, čili rok to trvalo od realizace až k vydání. Musím říct, že ta doba byla poměrně nadějná, už se zdálo, že Pražské jaro se blíží, spousta věcí už byla povolená. Už nás tolik nepronásledovali, byli jsme samozřejmě největší máničky v Praze. Dneska, ani kdybych chtěl, ty vlasy už nenahoním. Byli jsme mladí, blbli jsme, měli jsme holky a kamarádili jsme se, v autě jsme pili a užívali jsme si života, jak to jen šlo, poznávali jsme republiku, jezdili na první zájezdy, první hotely, první obědy v restauracích, vše bylo takové nové, bylo to fajn.

Máte nějakou vtipnou historku z natáčení?
Vždycky si vzpomenu, jak jsme točili Psychiatrický prášek. To byla taková velmi populární odnož české psychedelie, povoleno bylo leccos. Vzpomínám si, že jsme natáčeli většinu písniček na první dobrou. A tenkrát tam šla kolem Eva Pilarová, tak jsme jí řekli, ať si jde s námi zablbnout, že točíme jednu takovou divnou písničku. Samozřejmě vůbec neměla tušení, o co běží, protože zpívala písničky s nějakými swingovými orchestry a rock’n’roll pořádně neznala, tak jsme jí k trošku přinutili a ona teda, že jako jo.

A také si vzpomenu, což ocení fajnšmekři, že v určitém momentě, když tam začneme tak jako psychedelicky blbnout, tak se tam ozve takový zvuk, jako když se vytáhne jack ze zdířky od kytary, a to jsem si zrovna přišlápl kabel, vytrhl jsem si ho a teď jsem ho nemohl v té změti drátů najít. Trvalo to asi půl minuty, vůbec jsem nehrál a jenom hledal ten kabel. A pak je zase slyšet, jak ho zastrkávám do té kytary a pokračuju. I to jsme tam nechali, protože v té psychedelické muzice bylo povoleno úplně všechno a na tohle se nehledělo. 

15. (bude zveřejněno 6. září v 16.30 v éteru Expres FM a na našem webu)
16. Olympic – Želva
17. Monkey Business – Why Be In, When You Could Be Out
18. Priessnitz – Nebel
19. Ohm Square – Ohmophonica
20. Midi Lidi – Give Masterpiece a Chance!
21. Psí vojáci – Nalej čistýho vína, pokrytče…
22. Dan Bárta & Illustratosphere – Illustratosphere
23. Jaromír Nohavica – Divné století
24. Marta Kubišová – Songy a balady
25. Lenka Dusilová – Baromantika
26. Supercrooo – Toxic Funk 
27. Vltava – Marx Engels Beatles
28. Floex – Pocustone
29. Zuzana Navarová & Koa – Barvy všecky 
30. Wanastowi Vjecy – Lži, sex a prachy
31. Bratři Orffové – Bingriwingri 
32. Sunshine – Moonshower And Razorblades
33. Iva Bittová & Vladimír Václavek – Bílé inferno
34. Prago Union – HDP  
35. Umakart – Vlci u dveří
36. Master’s Hammer – Ritual
37. Zrní – Soundtrack ke konci světa
38. WWW – Neurobeat
39. Khoiba – Nice Traps
40. Vanessa – Flashback
41. Ecstasy Of Saint Theresa – Slowthinking
42. Xavier Baumaxa – Buranissimo Forte
43. Sebastians – Blue
44. Dné – These Semi Feelings, They Are Everywhere
45. Už jsme doma – Hollywood
46. Role – Rána
47. Blue Effect – Nová syntéza
48. Dybbuk – Ale čert to vem
49. Kryštof – V siločarách
50. Indy a Wich – My 3