Nemanželský syn, který opustil ženu kvůli švagrové: Díla Maxe Švabinského najdeme v galeriích i Národním divadle

Před sto padesáti lety se narodil uznávaný grafik, kreslíř, malíř a pedagog Max Švabinský. Nemanželský syn se vypracoval na uznávaného malíře a profesora. Navzdory komplikovaným osobním vztahům byl Švabinský oceňovaným umělcem doma i v zahraničí. Jeho díla si můžeme prohlédnout v galeriích i Národním divadle.

Maxmilian Theodor Jan Švabinský se narodil v moravské Kroměříži 17. září 1873. Vyrůstal jako nemanželské dítě s maminkou Marií Švabinskou, jeho otcem byl Jan Novotný z vísky Klenovice na Hané. Max už od útlého dětství projevoval výtvarné nadání, jako desetiletý měl svou první výstavu ve výloze kroměřížské apatyky. Prodejem vystavených prací pak přispíval na chod domácnosti.

Studia v Praze

Studoval na kroměřížské reálce, v roce 1891 vystoupil z kvinty a následně byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Tam studoval malbu a kresbu profesora Maxmiliána Pirnera. Grafické techniky se učil u Julia Mařáka, který se podílel na výzdobě Národního divadla, i u rytce Eduarda Karla.  V Praze se prosadil jako kreslíř. Tvořil symbolismem inspirovaná díla. Vystavoval v Zemské bance, pro kterou vytvořil dvě kompozice představující české země a blahobyt. Na AVU absolvoval v roce 1896.

První manželství

Po studiích odjel na zkušenou do Paříže, kde působil mezi lety 1898-1899. Následujícího roku vstoupil do manželství s Elou Vejrychovou. Profesní úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. V roce 1901 získal svou první cenu České akademie věd a umění a zároveň se stal jejím dopisujícím členem (za řádného člena byl přijat až roku 1917). V roce 1904 byl na světové výstavě v St. Louis oceněn zlatou medailí. Po návratu z Paříže se začal věnovat převážně olejomalbě. Maloval portréty slavných osobností, krajiny i postavy žen. V roce 1910 se stal řádným profesorem na Akademii výtvarných umění, působil tam až do roku 1939. V roce 1918 stál u zrodu Spolku českých umělců grafiků Hollar. Od roku 1927 až do svého odchodu vedl na akademii oddělení figurální malby.

Vztah se švagrovou

V roce 1919 se rozpadlo jeho manželství s Elou Vejrychovou. Rozvedeno bylo až o čtyři roky později. Příčinou rozpadu vztahu byl Švabinského poměr s Annou, manželkou jeho švagra. Obě ženy byly mu také často stály modelem. Annu Vejrychovou si Max Švabinský vzal v roce 1931. Žili spolu až do její smrti v roce 1942. O tři roky později Švabinský adoptoval Anninu dceru Zuzanu, kterou měla z prvního manželství s malířem Rudolfem Vejrychem. Zuzana Švabinská se poté starala o jeho pozůstalost a napsala také knihu o rodinné historii a adoptivním otci Světla paměti.

Závěr života

Po smrti druhé manželky Anny žil Švabinský v pražské Bubenči a na Chodově. S nástupem komunismu mohl nadále bez problémů působit. Mezi léty 1949 a 1957 se podílel na vytvoření vitráží pro katedrálu Sv. Víta. Byl i autorem návrhu lunet pro Národní divadlo, několika návrhů bankovek a poštovních známek. Max Švabinský byl ještě během svého života oceněn mnohými vyznamenáními, například francouzským Řádem čestné legie, ale také třeba jugoslávským Řádem sv. Sávy. Zemřel 10. února 1962 ve věku 88 let, pochován je společně s dalšími velikány české historie na vyšehradském Slavíně.

Zdroje: fdb.cz, wikipedia.org, litomysl.cz