Nejblbější obaly českých desek
Redakce
OLYMPIC: Kaťata (Supraphon, 2020)
Skupina Olympic se v letošním roce rozhodla všem fanouškům (a nejspíš i těm ostatním) dokázat, že ještě nepatří do starého železa. O tom, že Petr Janda a spol. ještě nemají rezavé trubky, má nejspíš přesvědčovat mimo jiné i obal desky. Ovšem obnažená kůže v kombinaci s roztrženými džínami jsou snad to nejokoukanější rockové klišé.
Na čemž nic nemění ani fakt, že se má jednat o zadnici České Miss 2018 Lei Šteflíčkové. "Ten obal je opravdu netradiční, má to náboj a zaujme více než fotky kapely, která má v průměru mezi padesáti a sedmdesáti lety," řekl k tomu Petr Janda. Má asi pravdu, ovšem kdo chce vidět ženský zadek (nebo i předek), najde si to bez problémů na internetu, a rozhodně kvůli tomu asi nepoběží kupovat desku.
KABÁT: Čert na koze jel (Parlophone Czech Republic, 1997)
Tohle je klasika. Vzít nějaký zažitý idiom a znázornit jej doslovně, pokud možno za použití vulgárního dvojsmyslu. Ostatně stojí na tom celá řada kreslených vtipů a přímo se na to specializují i Mártyho frky. Jedna věc je ale vzít fixou nakreslený vtípek a dát jej na internet, druhá pak vzít tenhle nápad (který v životě měl asi každý z nás, ale raději jsme jej v následující vteřině zase zapomněli) a udělat z něj obal desky.
Navíc se mezi fandy šířila legenda, že čert z obalu alba je záměrně podobný tehdejšímu premiérovi Václavu Klausovi, na nějž kapela odkazuje i písní Satan Klaus. To však následně basák a textař Kabátu Milan Špalek přímo popřel, prý jde o podobnost čistě náhodnou.
DAMIENS: Nechci zůstat sám (Popron Music, 2002)
Ti z nás, kdo pamatují přelom milénia, na to možná raději dávno zapomněli. Ale v té době český rozhlasový éter brala ztečí bratrská dvojice Damiens, kterou tvořili Ladislav a Miroslav Křížkové. Obal jejich debutové desky Křídla z roku 1998, na kterém zejména Ladislav v koženém kabátě, s ulíznutými vlasy a ledovýma modrýma očima vypadá jako velitel gestapa, byl jenom slizký.
O čtyři roky později však vydali desku Nechci zůstat sám, z jejíhož přebalu na vás civěl čistý bizár. Jakoby se dvojice nebo snad vydávající gramofirma nemohla rozhodnout, jestli cílí na dívky školou povinné nebo odrostlejší fanynky, jejichž milí sedí v lochu a skrze Damines jim prostřednictvím písniček na přání regionálních rádií do basy posílají pusinky na dobrou noc.
RAPMASTERS: Sklapni baby (Monitor-EMI, 1995)
Přestože se na to dnes trochu zapomíná, táborští Rapmasters byli ve skutečnosti jednou z prvních českých hiphopových skupin. Samozřejmě, kvalitu jejich tvorby by nebylo těžké vystavit nesmiřitelnému soudu, ale po čistě formální stránce je to holý fakt. O tom, že s politickou korektností a nějakým přehnaným jemnocitem ve vztahu k něžnému pohlaví si tahle parta nějak velice hlavu nelámala, dokazují texty písní jako Tlustý holky, název alba Blanko, nebuď kráva anebo obal od singlu Sklapni baby, který se ke zmíněnému albu vztahoval.
Podotýkáme, že upozornění "+ Bonus: Vysavač" v horním rohu neznamená, že byste k jeho koupi dostali zadarmo zmíněný domácí spotřebič, ale to, že je edice rozšířená o stejnojmennou píseň. Škoda, možná by s první variantou dávala koupě tohoto CD větší smysl.
BACILY: Počkej s tím na ráno (Supraphon, 1986)
Osmdesátky byly kouzelná doba, během které bylo z hlediska designu možné opravdu všechno. Otázka však je, kdo vymyslel obal singlu Počkej s tím na ráno skupiny Bacily, kterou vedl Jan Neckář (bratr slavnějšího Václava), a co přesně tím chtěl říct.
Čtveřice evidentně polonahých (možná i zcela nahých, spodní partie nejsou na fotce vidět, naštěstí) vlasáčů – dvou s kníry, dvou s plnovousem – tulících se k sobě v igelitu, působí jako velmi ambiciózní koncept, který rozhodně měl nějaký hlubší smysl. Škoda, že nám, zejména ve vztahu k názvu písně, zůstal utajen. Takhle Bacily vypadají především jako parta mrtvol, co se rozhodla obživnout a utéct z chladícího boxu nejkratší cestou na diskotéku.
JAKUB SMOLÍK: Country (Tommü Records, 1995)
To je těžké. Když se jednou narodíte s tváří dobromyslného ťunti a do toho se proslavíte zpěvem ubrečené písně o tom, že "mít rád se nevyplácí" a "v lásce vyhrává ten, kdo má rád míň", těžko vás jednou budou lidé brát za tvrďáka. A můžete se třeba přetrhnout, klidně z obalu alba svým fanouškům mířit kvérem rovnou do ksichtu a stejně v nich spíš než respekt vyvoláte cukání koutků.
Chápeme, že do čela naražený stetson i revolver (který spíše než Smith & Wesson vypadá jako zapalovač ve tvaru kvéru) odkazuje na to, že se album hlásí k žánrům Western & Country. Nicméně, když už jednou vypadáte jako medvídek a navíc se jmenujete Smolík, můžete z obalu desky mířit třeba i bazukou a stejně se vás nikdo nelekne.
HEIDI JANKŮ: Zlatej důl jsem přece já (Popron Music, 2002)
O tom, že tato ostravská zpěvačka nemá problém objektifikovat v zájmu hudební kariéry svoje tělo, nás přesvědčila několikrát, ostatně nahá pro různé časopisy pózovala vícekrát a mimo jiné uváděla na TV Barrandov i eroticky laděný pořad Intim Night. Na čemž samozřejmě neshledáváme nic špatného nebo zavrženíhodného.
Ovšem pojmout obal svojí desky jako fotku, ve kterém je zpěvačka v roli holky povalené na seno s do široka roztaženými rukama (nohama naštěstí ne), je přece jenom už trochu akt zoufalství. Zda to na fanoušky zabralo a hrnuli se do prodejen desek se stejným entuziasmem, který má ve tváři na obalu vepsaná sama zpěvačka, nevíme. Ale do dějin české pop music se její deska z roku 2002 rozhodně nezapsala.
HANA ZAGOROVÁ: Hej, mistře basů (Multisonic, 1999)
Český humor v praxi. Obří Hanka Zagorová na přebalu DVD se záznamem koncertu z pražské Lucerny v náručí chová malinkého Karla Vágnera. Člověku se při pohledu na tento bizár vkrádá otázka, jak se oba protagonisté do této situace dostali a co bude následovat. Tedy zda Zagorová Vágnera následně také přebalí, zasype dětským pudrem a nakojí.
Ze všeho nejvíc však obal evokuje dobu na konci milénia, kdy se grafici naučili používat programy jako Photoshop a z dětinské radosti z toho, co všechno je díky nim velmi jednoduše možné, páchali – snad i v dobré víře a ve snaze o vtip – podobná zvěrstva. Otázka je, zda vůbec existovala doba, kdy to mohlo být vtipné nebo snad nedej bože roztomilé. Pevně doufáme, že nikoliv.
HAREM: Na lovu (Monitor-EMI, 1997)
Devadesátá léta byla érou dívčích a chlapeckých skupiny, vytvořených producenty takříkajíc na klíč. Nejde o to, že by tento fenomén vznikl až 90. letech, už v 50. a 60. letech bychom našli hodně podobných (třeba The Monkeeys nebo The Supremes) nicméně až zásluhou úspěchu kapel jako Backstreet Boys a Spice Girls se rozhodla nějakou takovou mít ve své stáji prakticky každá vydavatelská firma na světě. A některé na to šly hodně zostra.
Vydavatelství Monitor například v roce 1997 vydalo album dívčí pětice Harem. A zatímco třeba do Spice Girls byly holky vybrány tak, aby se typově lišily a každá odpovídala nějakému stereotypu (Baby, Posh, Sporty atd.), při tvorbě skupiny Harem si její producenti s něčím takovým hlavu moc nelámali. Prostě šlo o to najít pět hezkých holek a stylizovat je jako šlapky. Což se povedlo beze zbytku nejen na obalu jejich debutové desky Na lovu, ale například i v klipu ke stejnojmenné písni. Upozorňujeme, že jeho sledování není doporučeno mladistvým a lidem obzvláště citlivým. A všem ostatním vlastně taky ne.
ILONA CSÁKOVÁ: Pink (Monitor-EMI, 1996)
Hudební kariéra naší přední epidemioložky a vakcinoložky poslední dobou sice trochu stagnuje, nicméně bývaly časy, kdy se hřála ve světlech ramp a rozhlasových rotací. Jedním ze světlejších okamžiků sólové kariéry této někdejší vokalistky Laury a jejích tygrů byl její retro singl Pink z poloviny 90. let.
Retro vyznění měl evokovat i obal stejnojmenného alba, na němž je zpěvačka vyobrazená v nabírané sukni jako z 60. let, v pozici odhalující nožky a dekolt. Problém je, že zpěvačka při prvním letmém pohledu spíše než cokoliv na fotce vypadá jako kdy sedí na záchodě a vykonává potřebu, čemuž nahrává i mírně vyhrnutá sukně. Pak by se však album muselo jmenovat spíš Brown.
KERN: Women Hunters (Supraphon, 1991)
Tohle je případ obalu, který by možná nepůsobil tak blbě, pokud by se vztahoval k jinému názvu alba. Čtyři sošní a vlasatí chlápci na koních se na hřbetech koní kření do objektivu, to je docela pohoda. Ovšem pokud vezmeme v potaz název desky, vkrádá se do mozku myšlenka, co s těmi chudáky ženskými tahle čtyřka provede, až je dožene. Zda je "jenom" zmermomocní nebo je rovnou i vyvrhnou a jejich vycpané hlavy si vystaví nad krb.
Nicméně i tak se jedná o nedorozumění a typický příklad "czenglish", tedy otrockého překladu z češtiny do angličtiny. Album je totiž anglickou verzí alba "Lovci žen", pro tento překlad však měla skupina Kern zvolit spíše zažitý anglický termín "womanizers". Samotné "Women hunters" totiž ve skutečnosti znamená "lovkyně". Ale čert ví, co tím chtěl vlastně básník říct, hlavně, že je to sexy.
Foto: Archiv příslušných vydavatelství
