Andy Cermak: Moje hudba funguje líp v zahraničí, důležité je i to, co dělám tady

Hostem Ranního klubu byl tentokrát zpěvák a skladatel Andy Cermak, který se rozpovídal o jeho hudebních začátcích, svých aktuálních hudebních závazcích, ale také zahraniční hudební branži. Miloše Pokorného zajímalo, co člověk musí udělat, aby se za hranicemi prosadil. 

V New Yorku na tebe dýchne hudební historie

Ty jsi byl nedávno v Americe. Byla to pracovní cesta?
První důvod byla návštěva strýčka, který tam žije. Druhým důvodem byl koncert, na kterém jsme byli s ženou, a třetí, možná i hlavní důvod: New York je město se skvělou hudební historií, která se mě dotýká a kterou mám rád. Spousta věcí, co v hudbě miluju, prošla New Yorkem. Někteří umělci tam žili a někteří třeba pravidelně koncertovali v různých klubech. Chtěl jsem mít čas na to, abych se tam mohl jen tak procházet a náhodně hledat ta místa, kde se to všechno odehrávalo.

Doma jsme měli piano v každém pokoji

Jak ses vlastně k muzice dostal? Dnes už jsi známý jako autor a interpret, ale každý člověk musí nějak začít…
Můj tatínek je pianista a skladatel. Vyrůstal jsem v domě, kde bylo v každém pokoji piano a ve sklepě zkušebna plná nástrojů. Já jsem si k tomu pianu sedal už od 4 let, takže co si sebe pamatuju, tak už je to s pianem, jak si vymýšlím vlastní melodie. To mi zůstalo dodnes. 

Takže nemůžeš říct, že by tě do toho doma někdo nějak tlačil, nebo že bys prostě musel?
To určitě ne, protože táta, který je velmi nadšený muzikant, byl rád, že hraju, ale zároveň mě ani nijak nekorigoval. Nechal mě volně v tom domě s nástroji. Občas jsme hráli i spolu, ale žádný nátlak si nepamatuji.

Kdy nastal ten zlom, že ses posunul od hraní doma před publikum?
Ten zlom nastal, když jsme s bratrem začali chodit do zkušebny. Já hrál na piano a on na bicí, což byla skvělá kombinace. Byli jsme jako dětská kapela, první koncert jsme měli, když mi bylo devět a brali jsme to samozřejmě smrtelně vážně. Pak už se hrálo víc a víc a postupem času se to stalo profesionální záležitostí.

V zahraničí umí hudbu stále trochu lépe

Jak u tebe hudba vzniká, kde bereš inspiraci a jak s ní pracuješ?
To je různé, ale nejčastěji mě napadne nějaký popěvek, melodie nebo třeba tři anglická slova. Pak to všechno postupně zpracovávám a rozvíjím.

Někteří naši muzikanti jezdí nahrávat do ciziny a říkají, že ta nahrávka zní lépe, než kdyby nahrávali tady u nás v Česku. Souhlasíš s tím? Není to už trochu přežitek? S dnešními možnostmi jde přeci nahrávat na dálku… 
V zahraničí umí podle mě ten zvuk ještě pořád trošičku lépe. Z mojí zkušenosti je tam totiž dotyk nějakého speciálního zvuku, nějakého vyleštění, co my tady neumíme. Co se týče dělání hudby na dálku, máš určitě pravdu, že v dnešní době je to jedna z možností. Já to třeba dělám tak, že všechno nahraju sám doma na Žižkově a pak to pošlu zvukaři do Berlína. Ten to tak zmixuje, že to zní jak od zahraniční produkce, a to přitom jen mixuje moje zvuky. Nevím vůbec, jak to dělá, ale je tam ten dotyk, který já bych sám absolutně nebyl schopen vytvořit.

V Berlíně jsi tedy našel někoho, kdo odpovídá tvé představě, jak by měl Andy Cermak znít?
Když jsem vybíral producenta nebo zvukaře na moji sólovou desku, nejdřív jsem to chtěl dělat s někým z Čech. Poslouchal jsem jejich práci, která byla krásná, ale nesedlo to prostě k mé představě. Pak jsem si vzpomněl, že jsem v Berlíně po koncertě potkal jednoho kluka. Tak jsem si řekl, že si poslechnu jeho věci a byl to přesně ten zvuk, co jsem si představoval. Udělali jsme jednu pokusnou skladbu a hned bylo jasné, že to je ono.

V cizině se bez kontaktů neprosadíte

Chceš svou kariéru směřovat do ciziny, nebo si chceš svoji základnu vytvářet tady u nás?
Asi oboje. Problém je ale v tom, že hudba, kterou dělám, funguje venku líp. Moc se tady zatím nehraje a neposlouchá, což se ale jednoho dne určitě může změnit. Takže to zahraničí je pro mě hrozně důležité, ale zároveň je pro mě důležité i to, co dělám tady.

Jak se člověk prosadí mimo naši republiku?
Všechno je o kontaktech. Když někam pošleš e-mail, většinou nikdo neodpoví. Dneska je ale super, že díky internetu tě může někdo objevit. Když jsi na YouTube, je to dostupné po celém světě a někdo si tě může všimnout. Ale co je nejlepší, odjet občas třeba do Švédska nebo do Berlína. Zahraješ tam, potkáš nějakou kapelu, se kterou pak můžeš jet klidně turné, což je super a může tě to proslavit.

Dva důležité koncerty

Pojďme se teď ještě podívat na tvoji další práci, což je hudba do filmů a seriálů. V téhle branži taky není úplně jednoduché se prosadit, jak se ti to povedlo?
Zase díky kontaktům. Když pracuješ s nějakým režisérem a ten si tě oblíbí, máš docela štěstí, protože ti pak určitě zavolá znovu. Nebo tě může doporučit někomu dalšímu. Takže přes jeden kontakt, přes jednoho člověka, můžeš najednou znát pět dalších důležitých lidí, který ti tu práci budou dávat.

Co tě ještě čeká do konce roku? Kde tě můžeme vidět a slyšet?
Do konce roku mě teď čekají dva důležité dny: 20. a 21. prosince. Dvacátého hraju v Praze v KD Barikádníků s Lazer Vikingem a kapelou Květy. Hned den potom mě čeká vánoční koncert s Michalem Prokopem, který se koná v hale Forum Karlín. U Michala Prokopa jsem na postu pianisty asi tři roky. Teď mi nabídl, že bych tam jako host zahrál i svoje věci, takže na koncertě zazní asi tři moje písničky, na což se těším.