Režisér Pavel Soukup: Mrzí mě, že se s Jiřím Markovičem nepotkal jeho představitel Petr Lněnička

Hostem Expres FM byl Pavel Soukup. 33letý režisér zaujal už svými školními projekty v rámci studia animovaného filmu na UMPRUM. Později ale začal pracovat s živými herci, točí reklamy, seriály a v portfoliu má i jeden celovečerní film, volné pokračování seriálu #martyisdead nazvané #annaismissing. Videotéka Voyo na konci představila další ambiciózní projekt, kriminální minisérii Metoda Markovič: Hojer, kterou právě Pavel Soukup režíroval.

Seriál #martyisdead získal cenu Emmy, volné pokračování v podobě filmu #annaismissing má nominace na Českého lva, získalo i Cenu české filmové kritiky. Pavel Soukup, syn herečky Isabely Soukupové a herce a legendárního dabéra Pavla Soukupa má i ocenění z tuzemských i světových festivalů.

Jak moc velký egobooster je získat ve 30 letech cenu Emmy?
Snažím se, aby to nebyl egobooster. Doufal jsem, že to bude kariérní booster, což se nekonalo. 

Opravdu? Vypadá to, že se to rozjíždí… 
Mám pocit, že to naopak spíš uvadlo. Že ten vrchol už byl a ocenění přestanou být zajímavá, pakliže se neopakují. Myslím, že druhá cena – nemusí to být Emmy – by mohla mít výrazně silnější dopad.

Jsou pro vás ceny důležité, berete to jako potvrzení, že svou práci děláte dobře?
Jsou pro mě důležité, ale nepřináší mi radost. To je důvod, proč jsem odpovídal na Emmy, jak jsem odpovídal. Ten chvilkový status popularity, těch pár rozhovorů, které padnou, to je skvělé, ale pro mě je víc divácké ocenění, které se právě s těmi cenami málo slučuje. To je něco, co mi vadí. Chtěl bych dělat mainstreamové věci, na které budou chodit masy, a zároveň uspokojovat odbornou veřejnost, tohle smíchat je podle mě fakt nejtěžší.

Voyo vysílá vaši minisérii Metoda Markovič: Hojer, kiny proběhl film #annaismising, volné pokračování seriálu #martyisdead. Je těžší točit retro z dob, kdy jste ještě nebyl na světě, nebo seriál potažmo film o lidech o 10-15 let mladších?
Měl jsem připravené, že je po všech stránkách lehčí točit současnost, ale pokud je otázka takhle položená, je rozhodně mnohem jednodušší mluvit jazykem retra než současným jazykem mladých lidí, protože ten se neustále vyvíjí a je velice těžké se do nich vcítit a hlavně ten jazyk zachytit tak, aby to za měsíc nebylo trapné.

Je vám líp mezi živými herci, nebo máte občas chuť utéct zpátky k animovanému filmu?
Jednoznačně mezi živými herci. Ale mám chuť utéct k animovanému filmu. Nebo spíš odběhnout… 

Takže máte v hlavě nějaký projekt animovaného filmu?
Nedá se říct, že bych teď něco chtěl rozvíjet, ale rozhodně je to svět, který je mi pořád blízký. Jsem si jistý, že bych ho musel něčím zředit. Kolegové se na několik let někam zavřou a vylezou, až když je film hotový, to není práce pro mě, což jsem si vyzkoušel na škole.

Kdo se při přípravě seriálu Metoda Markovič víc zapotil? Castingový tým, nebo kolegové kteří vybírali lokace na natáčení?
Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Upřímně myslím, že kolegové, kteří dělali lokace, se zapotili hodně. Už jen proto, že se tady těch dobovek točí hodně. Vy si lokaci prohlídnete, vyberete a zamilujete se do ní, ale najednou zjistíte, že tam točí štáby dennodenně. To znamená, že jejich hlavním úkolem a mým přáním bylo, abychom našli lokaci, která je opravdu exkluzivní, nikdo v ní nikdy netočil a můžeme tam natočit dobovku. Nám se to povedlo, tou lokací je bývalá továrna Koh-i-noor, která byla vystěhovaná a poprvé v historii v ní nebyly stroje. A v tomhle skanzenu doby vznikla tak nudná lokace, jako je policejní stanice. 

Scenárista Jaroslav Hruška se setkával přímo s legendárním kriminalistou Jiřím Markovičem.  Potkal se s ním i někdo další z tvůrců nebo představitelů?
Já jsem se s ním potkal, byť jen jednou a byť jen na pivo. Producent, scenárista, kreativní producent a já jsme jediní čtyři, kdo ho z týmu potkal. Bohužel ho nepotkal nikdo z herců. Nejvíc mě to samozřejmě mrzí u představitele hlavní role Petra Lněničky.

To, že má seriál podtitul Hojer, svádí k myšlence, že se dočkáme dalších řad, třeba o spartakiádním vrahovi nebo o inženýru Tekverkovi, který má v podání Vojty Kotka a pod jiným jménem prostor už v Hojerovi. Můžeme se těšit?
Můžete se těšit.

V médiích se psalo, že vdově po panu Markovičovi běhal při premiéře mráz po zádech, jak byl Petr Lněnička manželovi podobný…
Když jsem se s ní scházel a představoval jí, koho jsme vybrali, čekal jsem, že třeba přijde nějaká nevole. Nechal jsem jí právo veta z úcty k ní a rodině. Její reakce byla, že má Petr Lněnička kulatější tváře, než měl její muž. Když jsem se ptal pana Markoviče, kdo ho měl hrát, říkal, že mu vždycky kolegové říkali, že byl nejvíc podobný Ondrovi Vetchému. To mi přišlo jako blbost, ale pak se mi dostaly do ruky fotky mladého Markoviče, dvacet let předtím, než se odehrává děj seriálu. Nevím, jestli ho zformovala práce, nebo neustálý přísun kávy a cigaret, ale vypadal jinak a vypadal opravdu jako mladý Vetchý.

Někde jsem zahlédl, že představitel titulního hrdiny Petr Lněnička, kvůli roli přibral 10 kilo, což v našich končinách není zase tak běžná praxe. Podstoupil ještě některý z dalších herců nějaké specifické přípravy?
Petr Uhlík, představitel Ládi Hojera, musel naopak zhubnout, a to skoro 15 kilo, protože on byl osvalený. Bylo to jeho rozhodnutí, ale kdyby se pro to nerozhodl on, určitě bych ho do toho nutil já. Shazoval svalovou hmotu, což se podepisovalo na jeho zdraví, takže potřeboval supervizora, aby ho hlídal. Skutečně se z něho stal hodně jiný člověk. Pokud někdo zná Petra Uhlíka, bude podle mě po velice překvapený.

Jak těžké bylo sehnat právě představitele mentálně zaostalého vraha Ladislava Hojera, tedy Petra Uhlíka?
Tím se dostáváme zpátky k vaší otázce, co bylo těžší, jestli lokace, nebo casting. Je to strašně vyrovnané, protože ten casting byl pravděpodobně náš nejtěžší. Když říkám náš, myslím mě a Gabrielu Dorantovou, castingovou režisérku, se kterou pravidelně spolupracuji. Bylo to těžké, protože nebyla naše ambice se trefit do podoby, snažili jsme se trefit nějaký pocit, který z toho člověka máme ze záběrů s ním, které jsme viděli, které jsou dochované v archivech. Stejně bylo extrémně těžké nalézt někoho, kdo tomu odpovídal charismatem a zároveň špičkovým herectvím, které samozřejmě máme šanci odhalit jenom na malé ploše krátkého castingu. Myslím, že se to povedlo, ale bylo to těžké.

Musel jste některého z herců tlačit silou, třeba přes nějakou nedůvěru nebo odpor produkce?
Odpor je silné slovo. Ve výběrovém týmu, ve kterém nás bylo pět, jsme měli poměrně silné hádky o všech hercích, každý měl svého favorita, každý na to měl svůj názor. Máme hodně odlišný vkus a zkušenosti. Nevím, jestli jsme si to na začátku řekli, nebo jestli to vyplynulo z nějaké naší souhry, ale prostě jsme se vnitřně nastavili, že nechceme, aby někdo prosadil svůj názor na úkor jiných, ale že se prostě potřebujeme shodnout. Dokud se neshodnou všichni, tak od toho nejdeme. A ty názory se tam skutečně měnily ze strany na stranu. Jinak jsme se na to třeba nahlíželi v momentě, kdy se setkaly dvě postavy tváří tvář a najednou mezi nimi vznikla chemie, která nás nějakým způsobem zaskočila. 

A musel jste tedy někoho protlačit?
Mezi námi pěti ne, ale bylo to složité vyjednávání s Televizí Nova a Voyo, protože jsme vybrali herce, které diváci příliš neznají. A když do seriálu, na kterém televizi opravdu záleží, vybíráte herce, kteří nemají diváckou základnu, u kterých hrozí, že nepřitáhnou diváky, televize je nervózní. Bylo velice těžké přesvědčit je, že divák si k tomu najde jinou cestu. Ale potom se do toho herce zamiluje, právě proto, že ho nezná a je to pro něj velké překvapení.

Kolegyně z rádia mi kladla na srdce, abych se zeptal, jestli jste nepřemýšleli, že by Hojera hrál Adam Driver, jsou si podle ní hodně podobní…
Kdyby vzniklo americké zpracování tohoto příběhu, určitě by Hojera hrál Adam Driver!

Zatímco v Americe a jiných zemích jsou rodinné klany ve filmu a umělecké branži celkem běžné, u nás pořád mají děti lidí z oboru stigma protekčních fracků a spousta rodičů proto – a taky pro nejistotu uměleckého povolání – často své děti od pokračování v tradici zrazují. Jak to bylo u vás? Jen doplním, že vašimi rodiči jsou herci Isabela a Pavel Soukupovi…
Myslím, že se mě ani nesnažili tlačit do pokračování tradice, ani se mě nesnažili odrazovat. Vlastně mi nechávali poměrně volnost. Byly tam samozřejmě nějaké tendence, objevoval jsem se v nějakých malých roličkách, protože jdete s tátou do práce a najednou si vás někdo všimne a někam vás použije. 
Děti se samozřejmě vzhlíží ve svých rodičích, takže to mohlo dopadnout tak, že bych pokračoval v herectví. Ale naštěstí pro mě jsem nikdy nebyl dostatečně talentovaný herec a ještě navíc – což je patrné z tohoto rozhovoru – jsem poměrně stresař. A ještě mám hrozně špatnou paměť, která je pro herectví naprosto zásadní. Ale tendence, že budu aspoň za kamerou, tam byly. V dětství hodně, pak to na chvilku vymizelo, šel jsem studovat grafiku, protože jsem se nedostal na gympl. Je to spíš věc nějakých náhod, že přes grafiku jsem se dostal k animaci a přes animaci k hranému žánru. 

Měl jste před kamerou některého z rodičů?
Měl jsem před kamerou tátu.

A měl jste trému, když jste ho režíroval?
Měl jsem trému, protože jsem nechtěl, aby mě nachytal při chybě.

Chválí vás rodiče za vaši práci? 
Přehnaně chválí.

To je dobře, ne?
Mám pocit, že už nemají kam to gradovat, protože to na začátku u studentských filmů přehnali a teď se snaží pokaždé chválit trošku víc, aby dali najevo, že se nějak zlepšuji, nebo že se jim fakt víc líbí, ale už podle mě nevědí, kam až zajít. Takže myslím si, že nás čeká nějaký pád. Budou se muset vrátit někam dolů, aby řekli „Minule to bylo lepší, ale to nevadí, zase se ti to příště povede!“ A pak to zase můžou gradovat.

Bude Pavel Soukup podporovat v herectví svého syna, který hraje mimino v Metodě Markovič?  Vyhovuje mu víc formát filmů, nebo minisérií? Líbí se mu dávkování seriálu po epizodě týdně, nebo má raději binge watching? A trápí se špatnými recenzemi?
To zjistíte, když si poslechnete celý rozhovor v úvodu článku.