Scenáristka Lucie Konečná: Herci se nejvíc bojí, že jejich postava v seriálu zemře 

Rozhovorová série Expres Star tentokrát přivítala scenáristku. A to rodačku z Liberce, která vystudovala pražskou FAMU. Psala scénáře pro oblíbený pořad Noc s Andělem, napsala tři televizní filmy, ale její doménou jsou seriály. Ordinace v růžové zahradě, Obchoďák, Svatby v Benátkách, Ententýky, Linka a nejnověji Jedna rodina. Téma střídavé péče zpracovala ještě před Jednou rodinou ve filmu Střídavka, je podepsána také pod filmovým příběhem vycházejícím z kultovního sitcomu Taková normální rodinka. Napsala také knihy Vířivka a Houpačky. Jmenuje se Lucie Konečná. 

Ve vaší filmografii jsou hlavně vztahové seriály, nelákalo vás někdy změnit žánr?
Lákalo! Dokonce mám v šuplíku několik filmů, které jsou vážné, zabývají se úplně jiným tématem, ale pořád to jsou vztahy, jenom se tam stane něco mnohem horšího. A protože s těmi filmy jsem u producentů neměla úspěch, nakonec to budu řešit tak – protože ty příběhy mám pořád v hlavě, potřebuji se jich nějak zbavit a zbavím se jich jenom tak, že je napíšu – že je budu psát jako knížky.  První knížka, kterou jsem napsala ve 49 letech, Vířivka, měla úspěch, takže to bude taková moje vedlejší činnost psaní. 

Na vašem webu jste psala, že vám říkali, že Vířivka je vlastně trochu scénář, takže vy píšete scénáře, i když píšete knihy…
Mám stručný styl, jednak vycvičený psaním scénářů, jednak jako čtenář taky nemám ráda, když se v knížce popisuje 10 stran modrá obloha a louka. Mám ráda jít rovnou k věci, ale zase třeba nasadit ty figurky tak, že se čtenář dozvídá postupně, co se tam stalo. Ale rychlé řezy mám ráda.

Přišel za vámi někdo z herců, že odmítá zápletku, kterou jste mu ve scénáři určila?
Spíš se bojí umřít.

Jsou pověrčiví, nebo nechtějí přijít o práci? 
Nechtějí skončit v seriálu. To je asi nejčastější, když je nějaký večírek, že herci přijdou a ptají se, jestli ještě budou pokračovat. Nebo když v tom ději už jsou signály, že třeba mají nehodu, tak si říkají „Moje role končí“. Ale že by nechtěl zápletku, to se nestává. Spíš někdo nechce hrát s někým, to je jako v životě, to je úplně v pořádku. Snažíme se vždycky vyhovět. Dokonce jsme jednou u Ordinace nabídli hercům, že kdyby měli pocit, že v té jejich lince něco není, nebo by jejich postava měla něco zažít, tak měli možnost nám to napsat. Ze všech těch herců, kterých byly desítky, jsme dostali dvě odpovědi.

Takže nějaký výlet na Maledivy?
Ne. Bylo tam od pana Potměšila obohacení jeho dějové linky, a to jsme tenkrát zakomponovali. Já si strašně vážím práce herců. A vždycky, když píšu, tak si to po sobě čtu a říkám si, aby jim jako nebylo trapně, když to budou říkat. Mám tuhle zpětnou vazbu hodně silnou.

Měla jste vliv na výběr herců u svých seriálů a filmů?
Hodně často. Ale když jsem začínala s Ordinací – jakožto prvním velkým seriálem – tak jsem si představovala herce při psaní, abych někoho viděla v těch postavách, a z nich to nedostal ani jeden.

A psala jste někdy roli vyloženě na tělo některému z herců?
Já si to vždycky myslím. Buď píšu postavy bez hlav, ale vidím to tělo, nebo si musím pomoct nějakým hercem. A to pak řeknu producentům a oni ho buď osloví, nebo řeknou, že ta moje představa je úplně mimo.

Byla jste někdy zklamaná z výběru herce pro některou postavu?
To bych nerada říkala. Určitě někdo byl i zklamaný z výběru mě pro určitý seriál. Ale často je to naopak, že si říkám, že ten herec nezahraje dobře a on je pak úplně skvělý. To je častější případ. 

Když jste před bezmála 20 lety začínala s Ordinací v růžové zahradě, napadlo vás, že se může vysílat i v roce 2024?
To mě vůbec nenapadlo, protože tenkrát tady neběžely české dlouhé seriály. Já sama jsem z něj odešla po 2,5 letech, protože pro mě to téma bylo vyčerpané. Tenkrát jsem psala gynekologickou část a už jsem měla pocit, že se opakujeme. Takže jsem si říkala, že skončím. Byla vyčerpaná i z toho, že jsem dohlížela opravdu na každé slovo ve scénáři, i když ho napsal někdo jiný, což je naprostá blbost a dneska už bych to nedělala. Tenkrát jsem si říkala, že budou pokračovat rok, dva. A oni ten seriál táhnou dodneška, to bych asi neuměla.

Jelikož jste těm postavám vdechla život, nemrzelo vás potom třeba, jak s nimi vaši pokračovatelé zahýbali? 
Někdy jsem se strašně rozčilovala.

Občas některé zápletky hýbaly internetem. Řešilo se například, jak Čestmír Mázl v podání Petra Rychlého přichází o manželky, nebo potom on sám, když zemřel v rukou mexického kartelu, z čehož se pak nakonec vyklubal únos. Baví vás, když vaše postavy žijí i mimo obrazovky?
To se mi líbí moc, protože to je důkaz toho, že lidem to není jedno. Není nic lepšího pro televizi, pro autora, pro herce, než když se to dostane i mimo teda televizní obrazovky. Tak tomu bych se nebránila vůbec.

Kromě scénářů píšete i knížky. Liší se nějak tempo práce?
Knížka je za odměnu, knížka je opravdu moje dovolená, můžu si napsat, co chci. Je to, jako když vyběhnete na louku a začnete tam poskakovat, je to ohromná svoboda. Opravdu to miluji. A teď se mi stala úplně úžasná věc, že druhou knížku, kterou jsem napsala, Houpačky, bude točit letos Bohdan Sláma. Spolupracovala jsem na scénáři s ním a jeho ženou. Bude to trošku jinak než v knížce, bude to víc „slámovské“. Ale ta knížka je humorná, je o dvou ženách víc než středního věku. To je pro mě za tu moji kariéru největší překvapení, že knížku, kterou jsem napsala, bude točit pan Sláma.

Kolik stran scénářů jste už napsala za svoji kariéru?
Jeden díl je zhruba 100 stran scénáře, takže to jsou desítky tisíc.

Kolik hodin denně píšete?
Když se píše takovýto seriál, píšu každý den, včetně sobot, nedělí, včetně dovolených. Když mám běžný režim, potřebuji napsat 10-15 stran denně, někdy, když to spěchá, 20 až 30. Ale to jsem uměla zamlada, teď mi to nejde. Ale vlastně na psaní myslím od rána, takže to zabere celý den. A i když jdu třeba prát, tak na to myslím, při dávání prádla do pračky si představuji, co ta postava řekne a snažím se zapamatovat si, abych si pak sedla k počítači a rovnou to napsala. Můj vlastní život je docela nudný, tak žiju s těmi postavami nebo s tím dílem, který zrovna píšu. Takže pak přijdu do ateliéru a tam ty postavy vidím a mám pocit, že jsou moji kamarádi. A oni mě třeba ani neznají. Ale je to krásný život a moc se mi líbí.

Když píšete, musíte se zavřít do pracovny, aby vás nerušily děti a další okolní vlivy, nebo můžete psát. obklopená rodinou a zvířaty? 
Já jsem se naučila psát za jakékoliv situace, protože když jsem začala psát Ordinaci, mojí dceři byly dva nebo tři roky, takže jsem si najala chůvu, ke které jsem ji vozila na pět nebo šest hodin denně. A na tu chůvu jsem si ještě vzala půjčku, protože jsem nevěděla, jestli ten seriál vyjde a jestli vůbec dostanu nějaké peníze. Považuju za nejlépe vynaložené peníze svého života. Když jsem si pak dceru přivezla domů, tak jsem si s ní hrála a večer jsem zase začala psát. Ale někdy během dne se stalo, že třeba dcera zakopla a museli jsme jet na pohotovost, takže jsem v hlavě držela repliky, to si opravdu pamatuju jako dneska. Měla jsem tu hroznou maminkovskou obavu, co jí je, ale když už jsme pak zpátky jely v klidu, tak jsem rovnou sedla a rovnou psala. Nebo si pamatuji, že jsem jednou byla na lyžích a volali mi, to jsem věděla, že nějaký průšvih. Tenkrát se zranil jeden z herců a do druhého dne jsem musela rychle přepsat jeho party.  V těch přezkáčích jsme přišli na pokoj, já jsem si je jenom, aby mě tak netlačily, že se za chvíli vyzuju a svléknu, rovnou jsem sedla k počítači a pak končila v 11 večer, protože těch scén, v kterých byl, bylo moc.   

Co Lucie Konečná aktuálně chystá? Který scénář by chtěla realizovat? A proč mají postavy v jejích seriálech často velmi nezvyklá jména? 
To a ještě mnohem víc si můžete poslechnout v přehrávači v úvodu článku. Archiv rozhovorů Expres Star najdete v sekci Podcasty, v aplikaci Expres FM, na webu Podcasty.cz a v aplikacích Spotify a Apple Podcasts.