Rodan: Hudbu v angličtině dělám proto, že bych rád prorazil v zahraničí

Mladý a velmi nadějný hudebník a skladatel. Tak by se dal jednoduše charakterizovat náš host Rodan Tuka. Právě dnes má premiéru jeho nový singl, na který 23. března naváže pětipísňové EP. To pokřtí o pár dní později v pražském klubu Café v lese.

Rodan je docela netypické jméno, dědí se u vás v rodině z otce na syna, nebo ho tví rodiče někde viděli a líbilo se jim?
Nemá žádnou tradici ani důvod. Podle mě spíš rodiče hledali úplně náhodně v nějakém divném kalendáři a tam to našli, žádný jiný důvod to nemá.

V České republice žije asi třicet lidí s tímto jménem, znáš nějakého dalšího Rodana?
Osobně žádného neznám, ale vím, že se stejným jménem existuje nějaký pán, který pracuje v knihovně. Ale nikdy jsem ho neviděl.

A kdy slavíš svátek?
Svátek neslavím. Mám to tak odmalička a vlastně mi přišlo divné, že ho někdo slaví.  

Máš ale originální umělecké jméno.
Vím ale, že existuje nějaká americká kapela, která se jmenuje stejně, takže s tím byl trošku problém. Pochází to z mytologie Godzily, je to nějaký drak nebo něco takového a oni to převzali.

Tví rodiče jsou velcí hudební fanoušci, táta je dokonce kytarista samouk. Kdy jsi začal hrát a zpívat?
Určitě jsem začal dříve zpívat než hrát. Kytaru jsem dostal poprvé v šestnácti letech na střední, začal na ní hrát, zpívat a psát první písničky, který byly samozřejmě strašné.

A kdy jsi začal být s vlastní tvorbou spokojený?
Bylo to strašně rychlé. Už třetí skladba, kterou jsem složil, byla na první desce. Takže jsem vlastně neprošel takovým tím procesem, že se napíše padesát písniček a ta jednapadesátá už je dobrá. Nějak se sešly okolnosti a začaly mi vycházet rané věci.  

A na těch věcech jsi pracoval sám, nebo s podporou nebo někoho dalšího?
Od začátku jsem měl Honzu Čechtického, který produkoval moji první desku a který nebyl jenom mým producentem, ale také mentorem.  Za to, čeho jsem dosáhl, vděčím z velké části jemu, protože mi ukázal, že z věcí, které si napíšu doma v pokoji, může být opravdová písnička.  

Říkáš o sobě, že jsi introvert i tvá úspěšná píseň, která bojovala spolu s tebou o Eurovizi, se jmenuje Introvert Party Club. Jak se dá introvertní povaha skloubit s koncertováním a showbyznysem?
Přestože jsem introvert a mám problém mluvit, je pro mě velká výhoda, že mohu předat nějaké informace nebo pocity písničkou, popřípadě koncertem. Je to daleko jednodušší, než to říct slovy a zároveň je to pro mě asi jediná možnost, jak ty emoce předat.

Po koncertě se před fanoušky schováváš nebo se mezi ně vrhneš, jako to dělával třeba Karel Gott?
Většinou po koncertě jedu domů.

Byla pro tebe účast v Eurovizi velký stres?
Spíš pro mě bylo všechno nové. Jak říká Jenda Vávra, Eurovize je jako sláva na steroidech a člověk má najednou lusknutím prstů fanoušky z celého světa. Ne, že by mě stresovala ta soutěž jako taková, ale spíš byl stresový pocit z toho zájmu o mě. Jsem navíc takový, že chci každému odepsat a komunikovat s ním, několik dní jsem nedělal nic jiného, v tomto směru to bylo náročné.

Dnes ti vychází nový singl, o čem vlastně písnička The Art Of Not Giving A Fuck je?
Je inspirovaná psem, kterého mám hodně rád, jmenuje se Julin a je to pes mých kamarádů.
Byli jsme ve studiu, kde jsme tvořili nějakou věc a nevěděli, kam směřuje. A Julin nás inspiroval tím, že pes věci neřeší, nemá starosti a zbytečné stresy jako máme my. Takže ta písnička je vlastně o hledání nějakého tohohle psího přesvědčení. Tu skladbu jsme napsali s Jednou Vávrou a Ivem Blahounkem, a pracovali jsme na ní u Ronyho Janečka ve studiu, který to zároveň produkoval, mixoval i masteroval.

Nemůžeme samozřejmě opomenout ani tvoji zajímavou spolupráci s ukrajinskou tenistkou Dajanou Jastremskou, letošní semifinalistkou Australian Open, na charitativním tracku Hearts. Jak došlo k této spolupráci, kdo koho oslovil?
Znám se s lotyšským producentem Loopoutem, protože jsme spolu byli na songwriting campu
a bavili se o možnostech nějaké společné spolupráce. Začátkem ledna mi napsal, že má tuhle písničku s Dajanou, kterou chtějí vydávat u příležitosti druhého výročí napadení Ukrajiny a že by do toho chtěli zakomponovat co nejvíce zemí, které právě Ukrajinu podporují. A takhle to propojení vzniklo.

Máš tendence sólově prorazit i v zahraničí?
Určitě ano, proto svoji hudbu dělám v angličtině, i když se to pro mě v tento moment může zdát nedosažitelné. Je to nějaký můj sen, který by pro mě byl zlomový i v tom, že bych si mohl odškrtnout, že jsem dokázal to, co chci.

A které země tě lákají?
Především Irsko, protože jsem tam nějaký čas strávil a od té doby nastal v mojí kariéře velký zlom a posun. Hudbou to tam žije a ta země je na ní postavena, takže bych hudebně chtěl prorazit právě tam a bylo by to moc příjemné.