Depresář, který umí ukázat i veselou stránku: Rozčepýřený zpěvák The Cure slaví 65. narozeniny

Nepřehlédnutelný frontman jedné z nejzásadnějších rockových skupin všech dob, věčně rozčepýřený a silně nalíčený Robert Smith, v neděli slaví pětašedesátku. Toto je deset písní The Cure z jeho pera, bez kterých si svůj život vůbec nedokážeme představit.

Boys Don’t Cry (1979)

Přestože od vydání této skladby letos uplyne rovných pětačtyřicet let, stále se jedná o jednoznačně nejslavnější položku v diskografii The Cure. A jednu z nejslavnějších indierockových písní vůbec. Tato v textu typická „rozchodovka“ vyjadřuje vnitřní boj a emocionální zmatky protagonisty, který se snaží potlačovat své city a maskovat svou zranitelnost, což je vyjádřeno právě refrénem o tom, že „kluci přece nepláčou“. Celá skladba stojí na čtyřech akordech, je velmi jednoduchá, ale to jí právě dodává na velké síle. A její základní melodie vznikla jako improvizace během zkoušení.

V době vydání skladby však byl její úspěch relativně skromný. V Británii dosáhla 22. místa v žebříčku, více se pak začala prosazovat až poté, kdy vyšla coby součást debutové desky The Cure s názvem Three Imaginary Boys. Později nicméně získala status kultovního hitu a je jednou z nejznámějších písní The Cure. Stala se důležitou součástí jejich repertoáru a získala si velkou popularitu mezi fanoušky alternativní hudby. Přispěla k budování image a zvuku skupiny, která později ovlivnila mnoho dalších umělců v oblasti post-punku a nové vlny. Ke skladbě v době vzniku neexistoval videoklip, ten byl natočen až o pět let později pro potřeby první výběrovky The Cure a skupina k němu skladbu i znovu nahrála. Sami členové kapely jsou v něm vidět jen coby siluety za plentou.

Friday I’m in Love (1992)

V době vydání alba Wish byli The Cure už jednou z největších kapel planety a mohlo se zdát, že to nejlepší mají ve tvorbě za sebou. V té době však Robert Smith napsal jednu ze svých nejslavnějších písní, jednu z nejdůležitějších celých 90. let. Akordový postup ho prý napadl mimoděk, ale zdál se mu tak povědomý, že si myslel, že jej odněkud ukradl a málem ho zahodil. Schválně zavolal několika známým, přehrál jim ho a zeptal se, jestli jim to něco nepřipomíná. Když odpověděli, že ne, skladbu dopsal a vydal. Friday I’m in Love se rychle stal jedním z nejoblíbenějších singlů kapely a dosáhl vysokých příček v hitparádách po celém světě. Existuje k němu i slavný bláznivý klip, který natočil dlouholetý spolupracovník kapely, režisér Tim Pope.

Just Like Heaven (1987)

Nesmírně chytlavá melodie této písně z alba Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me prý Robeta Smithe napadla během noční jízdy autem, což je jeho oblíbená kratochvíle. V té době prý pracoval v režimu, kdy se z každého měsíce snažil přesně polovinu dní věnovat psaní nových písní. Svůj motiv pak přinesl bubeníkovi The Cure, v té době to byl Boris Williams. Ten trochu zrychlil tempo skladby a hlavně přidal ten charakteristický úvodní přechod bicích, který skladbu hezky odpíchne. Písnička v době vydání nebyla velkým hitem, její věhlas však postupně narostl. Tim Pope k ní natočil slavný klip, který se odehrává v podobných kulisách jako jiné slavné video The Cure ke skladbě Close To Me.

Close To Me (1985)

Tuto další ikonickou skladbu Robert Smith napsal se svým tehdejším parťákem, klávesistou Lolem Tolhurstem. Vyšla na albu The Head On The Door. Později Smith řekl, že Tolhurst, jehož po nějaké době z kapely vyhodil, se na ní podílel jen velmi nepatrně až symbolicky. Pro The Cure však byla velmi netradiční použitím dechových nástrojů a doslova jazzových sól v jejím závěru. Text písně vyjadřuje pocit klaustrofobie a úzkosti spojené s nejasnými hranicemi v mezilidských vztazích. Tim Pope to v klipu ztvárnil metaforicky pomocí skříně, do níž je kapela zavřena a kam teče voda. Později, o pět let později, The Cure vydali remixovanou verzi písně na albu Mixed Up a k tématu se v klipu k ní opět vrátil i Tim Pope. Vzniklo tak vlastně volné pokračování původního klipu.

A Forest (1980)

Další z nesmrtelných hitů The Cure, který je považován za klasiku postpunkové hudby, vyšel na albu  Seventeen Seconds. Celá skladba stojí na velmi jednoduché, ale výborně fungující basové lince a od toho se odvíjejícího kytarového riffu. Obojí opět vzniklo během zkoušky při jamování, tedy ve spolupráci Roberta Smithe a basáka Simona Gallopa. Text písně líčí pocit ztracenosti a dezorientace v temném lese, přičemž se objevuje motiv pronásledování a touha po úniku. Úspěch písně byl značný. V britském žebříčku UK Singles Chart dosáhla 31. místa, stala jedním z klíčových momentů v kariéře The Cure a získala si širokou popularitu. A je to jedna z písní, kterou The Cure na koncertech ani po letech prostě nemohou nezahrát.

Pictures Of You (1989)

Na samotném konci 80. let prý Robert Smith poprvé (a patrně i naposled) uvažoval o tom, že by vydal sólové album. Napsal pro ně celou řadu písní, přičemž většinu z nich i sám nahrál a zaranžoval. Nakonec se však rozhodl přizvat i spoluhráče a deska, vydaná v roce 1989 pod jménem Disintegration, patří dodnes k jejich nejslavnějším. Na jejím vzniku se výrazně podepsalo i to, že Robert se prý vůbec necítil v roli popové hvězdy, do nějž jej pasoval úspěch Kiss Me Kiss Me Kiss Me. A tak v té době bral pravidelně LSD, aby unikl depresím. Tak vznikla i tato skladba, která patří k jedněm z nejlepších z tvorby The Cure. Ty zvonivé kytary a hypnotické basy v kombinaci s melancholií, která by se dala krájet, i po letech působí přímo zázračně. V ostrovním žebříčku dosáhla 24. místa, v USA se dostala jen na 71. místo hitparády. V průběhu času se stala jednou z nejikoničtějších písní The Cure a získala si širokou popularitu mezi fanoušky skupiny i mezi posluchači alternativní hudby obecně.

Lovesong (1989)

I tato píseň pochází z alba Disintegration a Robert Smith ji napsal coby svatební píseň pro svoji manželku a celoživotní lásku Mary Poole, jíž si vzal v roce 1988. Píseň má vlastně jednoduchou melodii a také jednoduchý a přímočarý text, který je vyjádřením hluboké lásky a oddanosti, ale asi právě proto se tato píseň stala takovým hitem. Coververzi této písně natočila řada interpretů, mimo jiné i americká skupina 311, naživo ji zazpívala i zpěvačka Adele.

The Lovecats (1983)

V prvních letech kariéry The Cure se Robert Smith profiloval jako mistr depkař, ovšem velmi záhy fanouškům ukázal, že je vlastně dost veselý chlapík, schopný vedle temných písní napsat i veselý popový popěvek. Píseň The Lovecats napsal jako záměrný experiment s novými zvuky a styly, které se odlišovaly od typického zvuku The Cure. Kombinuje prvky jazzu, swingové hudby a nové vlny, což vytváří veselou atmosféru. Hravý a lehce surrealistický text líčí zážitky z nočního putování městem. V britské hitparádě píseň vystoupala na 7. místo, což bylo tehdy nejvyšší umístění singlu The Cure. To také přispělo k většímu úspěchu alba Japanese Whispers, na kterém se singl objevil. Klip byl prý natočen v domě určeném k prodeji. Kapela si jej prý vypůjčila s tím, že má o jeho koupi zájem. V noci v něm vznikl klip a druhý den ráno hudebníci klíče zase vrátili. Mazané…

In Between Days (1985)

I tato písnička začíná velmi nápaditým vpádem bicích, které vymyslel bubeník Boris Williams. Vznikla během tvůrčího období, kdy se The Cure snažili nalézt nové zvuky a směry své hudby a vyšla na albu The Head On The Door. Robert Smith se do ní inspiroval jasnými a energickými melodiemi popové hudby, které jsou pro tuto skladbu charakteristické. Text písně líčí pocity zmatku a touhy po jistotě v nestálých mezích mezi dnem a nocí, minulostí a budoucností. V UK Singles Chart dosáhla 15. příčky, to je jeden z největších úspěchů The Cure do té doby. Píseň se také dobře umístila v dalších evropských žebříčcích a získala si popularitu i v USA.

Lullaby

A do třetice album Disintegration. Robert Smith několikrát řekl, že píseň byla inspirována jeho strachy z dětství, kdy se bál, že pod jeho postelí bydlí zlý Pavoučí muž, který ho chce sežrat. Hudba písně se vyznačuje hypnotickým a temným zvukem, který se hodí k tématu nočních můr a strachu. Na Ostrovech vystoupala na 5. místo a stala se tak jedním z největších hitů kapela. Singl také získal popularitu v dalších evropských zemích a v USA. Lullaby se stala jedním z nejikoničtějších singlů skupiny a je často považována za jednu z nejlepších skladeb The Cure.