Nechce se vám číst? Článek si můžete i poslechnout
|
Když chcete někoho opakovaně vyděsit, je samozřejmost, že podruhé musíte jinak. Jasné to je Petru Bebjakovi, režisérovi hororu Smršť, který měl nedávno premiéru. Teprve před pěti lety poprvé spojil své režijní schopnosti s brilantní látkou spisovatele Jozefa Kariky, jehož román Trhlina posloužil jako předloha stejnojmenného snímku. Ten přilákal spousty čtenářů ke spisovatelskému talentu Jozefa Kariky. Aby tento slovenský literární zázrak lépe prozkoumali, na Smršť do kina již šli Karikovi fanoušci jako na jistotu.
Ten, kdo četl Karikovu předlohu, však nebyl ušetřen hrůzy. Příběh totiž díky šťastnému rozhodnutí a scénáři pětatřicetiletého Petra Balka začíná tam, kde končí děj knihy. Ocitáme se v kulisách slovenských lázní podoby, jakou zažili pacienti ještě v hluboké totalitě. Stejně jako po Trhlině mnozí hledali tajemné události vyskytující se ve slovenské Tribeči, po Smršti můžete zkoumat takzvaný halný vítr, který se vyskytuje převážně v Polsku a nese sebou výrazné změny tlaku, které mohou mít výrazný dopad na psychiku lidí. V příběhu Smršti hraje roli tak výraznou, že zapříčiňuje sebevraždy a vraždy.
Snímek má sebevědomě pomalý nástup. Hlavním tématem však není děsivá Větrná žena, v jejíchž očích uvidíte to, čeho se nejvíce bojíte, ale smršť odehrávající se ve vztahu manželského páru. Forenzní psycholog Martin Lang (Tomáš Maštalír) se zabývá posudkem muže, který je obviněn z vraždy dvou lidí při jízdě smrti (k níž byl podle svých slov donucen halným větrem), přestože si má o dovolené užívat lázeňského pobytu. Pawla Langová (Aňa Geislerová) se vypořádává se zhoubným onemocněním a spolu s manželem si oba sahají na dno svých traumat. Smršť nenávisti dvou lidí přikovaných k sobě desetiletími manželství a rodinnou tragédií se rozehrává postupně v kompozici příběhu podobné spirále.
Úlisný barman nabízející pochopení a koňak jako by byl vypůjčený z Kubrickova Osvícení a na patře nám zůstává psycho dojem z vystoupení barové zpěvačky, jaký pamatujeme z Lynchových filmů. Atmosféru jakéhosi skanzenu naší mysli v podobě děsivého časem netknutého hotelu využívá výtvarné řešení každého záběru. Slovy hrdinky Pawly Langové shrnuto: „Všechno, co se nám děje, je divný,“ nám celý film připomíná, že temné síly se krmí nejraději našimi pocity viny.