Michaela Duffková: Detox byl procházkou po vlastním dně, na plátně nevidím Terezu Ramba, ale sebe

Představte si, že je vám teprve 32 let, sedíte v kině, sledujete film o svém životě a nejste Mark Zuckerberg. Naší dnešní návštěvě se to stalo, aby se v tom filmu poznaly všechny ty, o kterých Zápisník alkoholičky vypráví. Na jeho nedávné premiéře režisér Dan Svátek řekl: „Když ten film pomůže jednomu člověku, tak jsme úkol splnili.“ Veronika Koloušková ve studiu Expres FM přivítala předobraz hlavní hrdinky filmu, autorku blogu a z něj vzniklé knížky, ze které film vychází. Michaela Duffková právě dnes vydává svou třetí knihu Zápisník Nealkoholičky s podtitulem Pět let na suchu. 

Film je ohromně úspěšný v návštěvnosti, což vás musí velmi těšit. Otvírá téma ženského alkoholismu. Každý vnímáme, že mužské a ženské nadměrné pití se v mnohem liší. Jaká jsou specifika ženského alkoholismu? 
Typické specifikum je, že ženy pijí skrytě, často pijí doma a málokdy se to projevuje ve společnosti. Je to úplný opak toho, jak začínají pít muži. Ženy to taky dokážou skrývat, co se fyzické stránky týče, dokážou se nalíčit, takže to docela dlouho umějí skrýt i před blízkým okolím.

A důvody toho nadměrného pití se taky nějakým způsobem liší?
Určitě. Myslím, že u žen tam často hraje roli nějaká frustrace, ztráta sociálních kontaktů, možná i očekávání, které měly z mateřství. Nebo to vidíme u žen v čerstvě seniorním věku, kdy se těší na to, jak budou v důchodu a najednou začnou mít pocit, že jsou neužitečné. Takže i u žen se to liší podle věku, ale mezi ženami a muži je rozdíl v těch příčinách nebo spouštěčích.

A je to taky tak, že muži pijí nárazově, když se opijí v hospodě jednou za dva dny, ale ženy pijí postupně a přidávají si, sklenička denně, pak dvě.
V tomhle, myslím, ten rozdíl není. Tohle dělají i muži, ale typicky to dělají tak, že se tím úplně netají, kdežto ženy to fakt tají. Pak se ten rozdíl vlastně úplně smaže, muži to taky začnou skrývat. Ve chvíli, kdy začnou vnímat, že to je problém, se taky stáhnou a pijí víc doma. U žen to tak je většinou od začátku.

Ale možná se shodneme na tom, že každý pije proto, aby se nějakým způsobem odreagoval, uvolnil, upustil páru.
Ono se tomu i na začátku říká úlevové pití.

Vy jste modelový příklad velmi mladé ženy, která se po porodu snažila vyrovnat s ostrou životní změnou, náročnou starostí o domácnost a izolací večerní skleničkou vína na uvolnění a velmi rychle spadla do závislosti. Za jak dlouho jste se dokázala propít k těm dvěma lahvím vína za večer?
Trvalo to dva a půl roku. V podstatě to bylo až těsně před tím, než jsem nastoupila na detox. Ale ten litr a půl tam byl třeba poslední rok,  takže dejme tomu, že za rok a půl až dva jsem se dostala na tohle množství.

„Občas se napije každej!“ Tahle věta z ní ve filmu dost často. Kdy jste začala pít tajně a skrývat to před svým manželem a jeho rodiči, se kterými jste žila?
Brzy. Myslím, že to byla zásadní chyba, protože on najednou přišel domů a já měla nalitou skleničku a on mi řekl, proč piju doma sama. Od té doby, když k tomu nebyl ještě vůbec žádný zásadní důvod, začala schovávat. Podle mě ve chvíli, kdy to začnete schovávat, tak ztrácíte kontrolu nad tím, kolik toho vypijete. A pak to má daleko rychlejší progres.

Vy jste schovávala nejen to samotné víno, třeba do hrníčku, jak vidíme ve filmu, ale schovávala jste taky láhve. Kam všude se dá taková láhev schovat? 
Všude. To jsou místa, která by člověka vůbec nenapadla. Záchodová nádržka, pak samozřejmě pod gauč, do šatníku, pod postel, mezi dětské oblečení a tak.

Já vím, že se vám přihodilo, že tchán a tchyně jednou ty lahve všechny vysbírali a vystavili vám je na stůl. Jak jste se cítila?
Potupně. Bylo to víckrát a samozřejmě se člověk hrozně stydí.

Lhala jste i sama sobě nebo už jste tehdy věděla, že jste na šikmé ploše?
Určitě jsem lhala sama sobě. To není záměrné lhaní. Myslím, že člověk pak úplně ztratí náhled na tu reálnou situaci, alkohol ten náhled bere a pořád máte pocit, že to prostě nějak zvládnete sami a že to ještě není takový problém. Bohužel jsem měla  srovnání s tátou a pořád jsem si říkala, že tak daleko ještě nejsem, že je to v pohodě. Už to dávno v pohodě nebylo.

Vypadala jste opilá, když třeba manžel přišel domů?
Myslím, že jo. I kdybych nevypadala, ti blízcí to poznají, když si dáte jednu skleničku.

Nebála jste se tehdy, že přijdete o dceru?
V určité chvíli asi jo, ale – a to je na tom to hrozné – ten alkohol velmi rychle vystoupá na žebříčku vašich priorit, všechno ostatní jde dolů, včetně vlastních dětí. 

Jak dlouho trvala cesta ven a kudy vlastně vedla?
Trvá v podstatě doteď. Vedla prvními kroky na detox do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, který se mi podařilo domluvit přes tamní adiktoložku. 

To jste si domlouvala sama?
Ano, tam jsem si zavolala sama.

To jste si zavolala ve stavu hodně vysoké opilosti?
Neřekla bych, že to byl stav hodně vysoké opilosti, ale byl to stav čirého zoufalství, kdy už jsem fakt nevěděla, co se sebou. Měla jsem strach, že mě to zabije. Jedno, nebo druhé. Buď střízlivost, nebo opilost. Na tu adiktoložku jsem byla nějakým způsobem navázaná, protože jí původně kontaktoval Ondra s jeho rodiči. Ona mi ten detox domluvila s tím, že není možné ho absolvovat, aniž byste měla domluvenou následnou léčbu. Takže já jsem nastoupila a hned vzápětí jsem si domluvila následnou léčbu, která trvala šest týdnů a já tam docházela stacionárně, což znamená, že tam chodíte jako do práce. To je poměrně náročné, takže jsem měla domluvenou ještě zálohu, ústavní léčbu, kdyby to nešlo. 

Jak ten detox samotný probíhá?
Hrozně záleží na tom, v jakém stavu člověk přichází. Já jsem tam byla osm dní. V podstatě odvykáte od těch fyzických abstinenčních příznaků za pomoci nějaké medikace tak, aby to bylo bezpečné, protože odvykací stavy u alkoholu jsou život ohrožující. Personál v ÚVN je fakt skvělý. Za hodně jim vděčím, od začátku mě hodně podpořili, čímž mi dodali spoustu síly do toho se s tím nějak poprat.

Byl to hodně bolestivý týden? 
První dvě noci, kdy jsem i přes medikaci vůbec nespala, byla procházka po mém vlastním dně.

To je možná docela dobré varování nebo připomínka pro případ relapsu, že si člověk vzpomene na tyhle chvíle a nechce to absolvovat znovu.
To jsem si řekla už tu první noc, že prostě ne, nikdy víc tam nechci skončit a snažím se toho od té doby držet.

Co pro vás tehdy byla ta motivace? Měla jste nějaký obraz, kam se chcete dostat?
Ten úplně primární obraz byl vstát ráno s tím, abych nemusela přemýšlet nad tím, co se dělo večer předtím. To byla ta nejsilnější motivace a pak samozřejmě i dceřino dětství, které jsem chtěla vnímat a ne propít.

První tři roky jejího života máte v mlze? Nebo jsou tam nějaké momenty, které si dobře pamatujete?
Úplně v mlze je nemám, jsou tam samozřejmě momenty, které si pamatuji, to není tak, že bych byla nonstop pod vlivem. Ale jsou samozřejmě taky chvíle, který v té mlze mám.

Před pár dny se tahle etapa vašeho života zhmotnila na plátně. Když se v kině díváte na Terezu Ramba, vidíte tam sebe, nebo vidíte ji?
Vidím tam sebe.

Tereza s vámi během příprav a natáčení nebyla v kontaktu, aby mohla ten příběh uchopit po svém. V čem je její Míša jiná než vy? 
Terka si tam přidala nějaké svoje věci, ale myslím, že ač jsme spolu nebyly v kontaktu, ona opravdu hodně autenticky předává ten můj prožitek.

Co váš muž, jak přijal sám sebe ve filmu?
Myslím, že dobře. On je z toho filmu dost nadšený. Samozřejmě ví, že některé věci mohly být jinak. Na druhou stranu, řekněme si reálně, že mu bylo 25 let. Který chlap ve 25 věděl, jak se má chovat k alkoholičce, kterou má doma. Myslím, že to, jak to nějakým způsobem ustál a nesebral se a neodešel, když mohl žít úplně jiný život, je minimálně chvályhodné.