Jiří Mádl si kráčí pro Českého lva: Vlny hovoří o svobodě slova a statečnosti reálných lidí

Snímek Vlny je po Zahradníkově roku a Zápisníku alkoholičky dalším letošním českým snímkem, který přitáhl masivní diváckou pozornost a účast. Jiří Mádl je od nynějška považován právem za renomovaného režiséra.

Po svém debutu Pojedeme k moři a komorním příběhu atypického přátelství nazvaném Na střeše přistoupil sebevědomě k náročné látce událostí předcházejících vstupu Varšavských vojsk do Československa v roce 1968 z pohledu reálných redaktorů Českého rozhlasu.

Přirozený Vodochodský 

Příběh se otevírá brutálním potlačením demonstrace studentů 31. října 1967. Současná generace tak má možnost se hned zpočátku podívat, jak vypadá rána po policejním obušku. Drama hlavního protagonisty ztvárněného Vojtěchem Vodochodským se postupně rozvíjí v žánr thrilleru. O Vodochodském se už nedá hovořit jako o vycházející hvězdě, je evidentně hercem těch kvalit, na něž lze bez obav vsadit. Svým herectvím přispěl k celkové hrůze kanoucí ze snímku Arvéd a Petra Sepéšiho ztvárnil v první minisérii Iveta nejen vizuální věrností, ale i načtením jeho charakterového projevu. Ve Vlnách pojal svou postavu technika Tomáše Havlíka přirozeným a střízlivým způsobem. Na vývoji této postavy vidíme, že jsme-li pod tlakem, kopírujeme mimoděk chování našich tyranů.

Ryzí statečnost reálných lidí

Tomáš Havlík je jedním z charakterů zkonstruovaným z více reálných lidí, kteří v okamžiku příchodu okupantů dokázali zajistit štafetové vysílání Československého rozhlasu. Rozhlasové motto Jsme s vámi, buďte s námi následované hymnou v nejtěžší chvíli národa vzbuzuje nepatetické reálné čisté dojetí. Právě umění Mádlovy režie vyhnout se patosu činí z filmu Vlny něco víc než vlastivědný program pro gen Z o složitých procesech předcházejících Pražskému jaru a následující okupaci. Rozhlasová redakce i další party jsou rovněž herecky kvalitně zastoupeny (Táňa Pauhofová, Stanislav Majer, Marika Šoposká, Martin Hofmann, Igor Bareš, Petr Lněnička, Tomáš Maštalír). Lehký údiv způsobí Vojtěch Kotek v roli Jiřího Dientsbiera, ale příběh vtahuje tak podmanivě, že tento pocit vyprchá a toto rozhodnutí castingu jednoduše akceptujeme. Zdviženým obočím někteří reagují i na scénu v kostele, v němž věřící zděšení situací nábožně poslouchají spolu s farářem rozhlas, což lidé dělali spíše v soukromí svých domovů.

Hudba – nositelka svobody

Nikdo v tomto retro snímku v dobových umělohmotných svetrech nepůsobí komicky. Střih takřka neviditelným způsobem propojuje hrané scény se záběry skutečných lidí sledujících sovětské tanky. Člověka mimoděk napadá, jestli je dobrý nápad lézt na tanky, a také se ptát sám sebe, kým by se pod tlakem dějin stal on sám. Podařil se film, který hledí na hrdinství jednotlivých bezejmenných Čechoslováků i dodnes známých osobností figurujících v době Pražského jara nečernobílým plastickým pohledem. Hudební vklad dobře ilustruje dobové dění – naději znázorňuje nejvíce píseň Za vodou, za horou Hany Ulrychové, v jedné pasáži spatříme Waldemara Matušku a na Pelíškovskou notu zahraje dotek písně Hany Hegerové Čerešně. Pro současnou mladou generaci zní jako sci-fi, že bývala některá hudba zakázaná, a proto je důležité, že je pozornost ve filmu namířená na českou i zahraniční imperialistickou hudební scénu.

Vzhůru pro Lvy 

Lze předpokládat, že Jiří Mádl si jde tvrdě pro svou sošku Českého lva. A pravděpodobně utrží více než jednu. Nezapomeňme, že toto filmové dílo vzdává poctu svobodě slova a novinářům, pro které znamenala víc než svoboda vlastní. Navíc nám připomíná současnou argumentaci ruské velmoci, která „osvobozuje od nacismu“ jiný svébytný národ. Z hlouposti okupantů, kteří ostřelovali samopaly budovy Národního muzea, protože si ji spletli s budovou Československého rozhlasu, jde doteď čistý hnus.