Nechce se vám číst? Článek si můžete i poslechnout
|
Přelom října a listopadu je obdobím, kdy se akcentuje téma smrti, ať už kvůli globálnímu Halloweenu, mexickému Día de Muertos nebo našim Dušičkám. Napadlo vás někdy, kolik písní je o smrti a umírání? Možná méně než o lásce, ale pořád dost, protože smrt, stejně jako láska, je nedílnou součástí života.
Autorem textu k téhle české klasice je básník, spisovatel někdejší rozhlasový moderátor Josef Fousek. Začal jej psát na konci 80. let v tatranské Poliance, když měl těžkou bronchitidu a stýskalo se mu po domově. Původně ji pojmenoval Píseň pro mou ženu. Skutečně však báseň dopsal až v roce 1981, když se v kroměřížské nemocnici na JIP zotavoval z těžkého infarktu. A smrt měl v té době skutečně na jazyku. Báseň pak četl Miroslav Šimek z divadla Semafor, který ji předal Petru Spálenému. A ten ji prý zhudebnil za jedinou noc. Na kolika pohřbech od té doby hrála, by se dalo spočítat jen velmi stěží.
Autorem této legendární rockové písně ve skutečnosti není geniální kytarista Jimi Hendrix, ale beatnický hudebník Billy Roberts, který ji napsal v roce 1962. O její autorství se s ním navíc soudil i skladatel Dino Valenti. V každém případě je to píseň, která vypráví o muži jménem Joe, který nachytal svoji holku s milencem a rozhodl se ji zabít. S pistolí v ruce tak jde po ulici a vypravěč se ho ptá, kam má namířeno. A on odpovídá, co jde provést. V druhé části písně pak Joe prchá do Mexika, aby utekl ruce zákona za to, co provedl. A ačkoliv to není výslovně zmíněno, je zřejmé, že je jeho zločinem právě vražda jeho holky.
Nedá se říct, že by tato píseň byla vysloveně o smrti. Její slavná čest se jí však přece jen přímo dotýká. A to ta, ve které se zpívá „doufám, že zemřu dříve, než zestárnu“. Do jisté míry to bylo krédo tehdejší mládeže, bojující proti establishmentu a vymezující se proti generaci svých rodičů. A vlastně se dá říct, že se jedná o přímého předchůdce slavného hesla „no future“ punkového hnutí, které pochází z textu God Save The Queen od Sex Pistols. Vlastní reakci na toto sdělení však do svojí písně vetknul Robbie Williams v názvu písně Old Before Die, ve které doufá v přesný opak. Tedy že napřed zestárne a teprve pak zemře.
Jeden z nejznámějších zločinů v písňových textech se odehrál ve skladbě jamajského hudebníka Boba Marleyho z roku 1973. Je o muži, který měl zastřelit šerifa jménem John Brown, je však obviněn i ze zastřelení jeho zástupce, proti kterému se ohrazuje. Marley tvrdí, že část textu má pravdivý základ, ale nikdy neprozradil která. Mimo to však také napsal skladbu Mr. Brown, která je podle všeho o téže postavě. Na Marleyho ale odkazuje také Bruce Springsteen ve skladbě Johny 99 z roku 1981, který tu soudce pojmenoval John Brown. A Marley se však tímto jménem patrně inspiroval u Boba Dylana, který v písni John Brown vypráví příběh mladého muže, který odchází do války a vrací se těžce zraněn.
Tragický příběh, který stál za touto slavnou baladou od jednoho z nejlepších kytaristů všech dob, je obecně dobře znám. Začal se psát 20. března 1990, kdy Claptonův čtyřletý syn Connor proběhl otevřeným oknem jejich newyorského apartmánu v 53. patře. Claptona tato událost pochopitelně zcela zdrtila. Na nějakou dobu se stáhl do sebe a přestal úplně pracovat. K tvorbě se vrátil v následujícím roce, kdy skládal hudbu k filmu Opojení (Rush) o dvojici tajných policistů z protidrogového oddělení, kteří sami drogám zcela propadnou. Právě na soundtracku se objevila píseň, která je zcela jasným vzkazem Erica Claptona tragicky zesnulému synovi. „Podvědomě jsem hudbu používal jako léčivý prostředek a zafungovalo to. Hudba mi znovu vrátila štěstí a uzdravila moji duši.“
Krásný příběh s filozofickou myšlenkou se podařilo vepsat Stingovi do písně z desky Mercury Falling, která mimo jiné odhaluje jeho lásku k westernům a country hudbě. Jeho tragickým hrdinou je mladý muž, který jednou ráno vezme zbraň svého bratra a jen tak, aby si procvičili míření, ji namíří na jezdce na koni v dálce. Zbraň však vystřelí a jezdec padne mrtvý k zemi. Střelec stane před soudem, kde se z činu zpovídá a vychází najevo, že to vlastně nemusela být tak úplně nešťastná náhoda a že možná střílel úmyslně. Jak mu však dochází, co spáchal, stydí se, klopí hlavu a přeje si, aby byl mrtvý. Když jde k šibenici, vidí v duchu sebe i zastřeleného může, jak jedou vedle sebe na koni a cválají bok po boku do Království nebeského. Nádherně a citlivě pak píseň předělal i Johny Cash na svém albu Americam IV: The Man Comes Around.
Další ze slavných „písní o umírání“ vznikla pro potřeby filmu. V tomto případě se jednalo o western Pat Garret & Billy The Kid, který v roce 1973 natočil americký režisér Sam Peckinpah. Jedná se o příběh dvou bývalých kumpánů na šikmé ploše, z nichž jeden zůstává zločincem a druhý se dal na stranu zákona. A ve službě dostane úkol, který si nikdy nepřál, tedy dopadnout svého kamaráda a předat jej spravedlnosti, kde jej v každém případě čeká šibenice. Píseň se však velmi záhy po uvedení hitu stala velkým hitem a ještě více jej pak proslavila začátkem 90. let coververze od americké rockové skupiny Guns N’Roses. Ještě před nimi ji však přehrál například i Eric Clapton. Jeho verze se však podstatně více drží Dylanovy předlohy, ačkoliv do ní přidal trochu prvků reggae.
A na závěr ještě jednou česká scéna. Melodie téhle skladby prozrazuje poměrně výrazný skladatelský rukopis Jiřího Zmožka, autorem textu je pak legenda české textařiny, Zdeněk Rytíř. Sebedojímavá balada vyšla na desce Poslední kovboj z roku 1983 od Michala Tučného a skupiny Tučňáci a hostovala na ní i americká country zpěvačka Rattlesnake Annie, u nás známá jako Anka Chřestýš. Sám Tučný zemřel ve věku pouhých osmačtyřiceti let na rakovinu jater, a to 10. března 1995. Asi uhádnete, kterou z jeho písní hrály v den jeho smrti hrály snad všechny rozhlasové stanice v Česku…