Libor Podmol: Strach vnímám jako svého ochránce, pro rodiče není jednoduché vidět svoje dítě ležet na zemi se zlomenou nohou

Pořad Expres Star bere posluchače za kulisy filmové a televizní tvorby. Tentokrát to bude trochu jinak. Náš host je sice filmový producent, herec, spisovatel a nově i televizní komentátor, ale když si přečtete jeho jméno je jasné, že bude řeč hlavně o motorkách a adrenalinu. Tím hostem je Libor Podmol.

Libor Podmol svou první motorku dostal pod stromeček v 10 letech, už tři roky poté závodil v klasickém motocrossu, v 19 přesedlal na FMX neboli freestyle motocross. V roce 2010 se stal mistrem světa, o tři roky později ovládl i prestižní X-Games, medaile z vrcholných akcí vozil pravidelně. V roce 2021 Libor jako první freestyle motokrosař vyrazil na trať legendární Rally Dakar, kam se vrátil i loni, ovšem po první etapě kvůli zranění odstoupil. A tak se vrátil letos, aby v kategorii motorkářů bez asistence získal osmé místo. Do arabské pouště se chce ještě vrátit, ovšem během nadcházejícím ročníku se ujme nové role televizního komentátora na stanici Nova Action.

Je v tvém těle nějaká kost, která ještě nebyla zlomená?
Doufám, že jo. Myslím, že máme přes 140 kostí v těle, takže nějaká se určitě najde. Ale měl jsem jich určitě dost polámaných.

Když si zlomíš třeba prst na ruce, chodíš ještě vůbec k doktorovi? 
Jo. Musí se to sepsat pro pojišťováky!

Bylo nějaké zranění, po kterém ti hrozil i konec kariéry?
V roce 2019 jsem si při mistrovství světa tak jako ošklivě zlomil obě nohy. Kosti byly napadrť, do každé jsem dostal zhruba 25 šroubů, takové železné pláty, rok jsem byl bez motorky, několik měsíců na vozíku. A pak jsem se vydal na Dakar.

Kolik kilo železa v sobě zhruba máš?
Právě dneska jsem si nechal vyndávat stehy po operaci, protože po čtyřech letech se nám povedlo vyndat většinu šroubů z obou mých nohou, takže jsem už docela odlehčený. Mám jenom něco v klíční kosti, pár zbylých šroubků v nohách, ale jinak jsem fajn.

Může se freestyle motokrosař bát?
Ano. Myslím, že se bojíme všichni. Nejenom zranění, ale i neúspěchu. Je hodně věcí, kterých se člověk může bát.

A strach tě limituje, když závodíš, nebo je to právě naopak taková pojistka, zábrana?
Vždycky jsem strach bral jako nějakého ochránce. Strach z toho, že když se něco nenaučím pořádně nebo nenatrénuju pořádně a pak mě to bude bolet, protože to nebudu umět, mě doteď žene do tréninku a k přípravě. Když jsi na té stage a jde do tuhého, není prostor na strach. Ale musíš věřit, že jsi udělal všechno pro to, abys tady stál v tuhle chvíli a povedlo se to. Kdyby ses bál před nějakým skokem, tak ten strach tě trochu sváže. Pak svaly nefungují tak, jak mají, takže když už jsi na startu, tam strach být nemůže. Ale je skvělý ochránce, aby ses snažil u tréninků.

Je v FMX víc zlato z mistrovství světa nebo z X Games?
To je složitý. X Games byl závod, na který jsem se koukal na videokazetách a říkal si, že jednou v životě bych se na X Games chtěl jet podívat aspoň jako divák. Když máš samozřejmě zlatou medaili na krku, je to krásné. Na druhou stranu, mistrovství světa je seriál závodů, je pod federací FIM, která zaštiťuje i MotoGP mít zlatou medaili, jakou mají ti největší v motorsportu, je taky super. Takže pro mě je to tak nastejno.

Jak dlouho trvá naučit se jeden trik?
Když na té motorce umíš jezdit a umíš skákat, máš pár vteřin na to, abys něco vymyslel. Takže nejdůležitější je se naučit jezdit tak, abys ten skok dokázal skočit bezpečně, základní triky se potom může člověk naučit za den. Pak jsou triky, které patří k těm nejtechničtějším. Takový Volt jsem třeba zkoušel dva roky, ani jednou jsem nemohl nalézt zpátky, po dvou letech člověk jednou naleze a už se mu otevře, že to je možné, a pak už to jde.

Kolikrát tak člověk spadne, než takový nějaký složitější trik zvládne?
Mockrát. Naštěstí většinou ty nejtěžší triky trénujeme do foam pitu, molitanové jámy 12×10 metrů, kdy člověk skočí s motorkou a vytáhne se jeřábem. I tam to bolí, ale nic vážnějšího se většinou nestane. I když taky musíme dávat pozor, přece jen skáčeme do molitanu se stokilovou věcí se železa, která nás může bouchnout. Musíme dávat hlavně pozor, abychom motorku nějak nezahodili a ona nás pak nepřiplácla, nebo jí nehodili před sebe, protože se do toho molitanu zapíchne a my letíme dva metry za ní a zase bychom to do ní narvali. Musíme dávat pozor a hlavně se snažíme nepadat.

Hrozí při tréninku i velká zranění? 
Jasně. I když jsou molitanové jámy a na závodech se většinou používají airbagové dopady, které jsou mnohem bezpečnější, než když jsme dříve jezdili buď na hlíně, nebo na dřevěných dopadech. Když z 10 metrů spadneš na dřevěnou podlahu, je to bída, tréninkem se tomu snažíme vyhnout, ale může se stát cokoliv. Děláme nové věci, učíme to hlavu. Do molitanu je to o dost bezpečnější, než kdyby se to dělalo natvrdo jako před 20 lety, když Freestyle Motocross začínal. Nebyly žádné molitanové jámy, skákalo se do bazénu s vodou, nebo se naházelo seno na tu hlínu, ať to je trochu měkčí. 

Ty jsi vymyslel i pár vlastních triků. Když trik vymýšlíš, musíš to tajit, aby tě někdo nesledoval a nechtěl to okopírovat a přijít s tím dřív, než ty?
Ano, tak se to dělá. Musím být první, kdo to v téhle době dá aspoň na sociální sítě, pak už mi to nikdo nevezme. Ale samozřejmě nejlepší je s tím čekat až na nějaký závod, tam to všem ukázat. 

První motorku jsi dostal v 10 letech pod stromeček. V kolika letech jsi ale na motorce poprvé seděl?
To nevím, ale mám fotku, když jsem byl úplně malý, protože můj otec se živil motorkami stejně jako já. Takže jsem na tom určitě seděl, když jsem ještě neuměl chodit. Moje první vzpomínka, to mi byly tři nebo čtyři roky, dali mě na motorku, chytil jsem se řídítek, byla trochu zima, ta motorka hrozně vibrovala, hrozně řvala, tatík mě svezl, dal tam jedničku, dvojku, rozjelo se to, já brečel, měl jsem záchvat strachu, který si pamatuju doteď. 

Brečela tenkrát i máma? Jak to nesla, že budeš motorkář po tátovi?
To nevím, byl jsem malý. Ale asi jsme s tím všichni nějak počítali. Myslím, že je důležité si to v životě nějak namalovat. Tatíka jsem ztratil ve 14, ale stejně jdu podobnou životní cestou, držím se u těch motorek, a celý život jsem si myslel, že mě budou živit motorky.  

Bála se pak maminka víc, když jsi začal jezdit freestyle motocross? Přeci jen ten standardní motokros je určitě o trochu bezpečnější…
Asi jo. Ale myslím, že je zvyklá, bratr taky skáče freestyle motocross. Ale vím, že se nikdy na moje skoky nekouká živě. Když jsme ji pozvali třeba do O2 Areny nebo na některé závody, vlastně nevěděla, co se tam dělo. Vždycky se podívá jenom na rozjezd, pak se otočí, slyší, jestli lidi tleskají, pak se zase koukne na tu zatáčku před rampou. 

Tvoje děti taky osedlaly motorky? 
Ano, naštěstí už je to trošku přešlo. Mám třináctiletého syna a jedenáctiletou dceru, od pěti let oba umí jezdit na motorce. Lilly už to naštěstí trochu přešlo. Byla velice akční, až jsem o ni měl strach, teď už naštěstí přesedlala na koně. S Joshem jezdíme, ale letos v létě si zlomil nohu, když jsme si řekli, že to začneme dělat pořádně. Není to úplně bezpečný sport a pro rodiče není jednoduché vidět svoje dítě ležet na zemi se zlomenou nohou.

Předpokládám, že jejich maminka taky musí mít entuziasmus a být fanynka, když to zvládá… 
Mám takový pocit, že ty ženy, ať už moje matka, nebo moje žena, to berou, že to tak prostě je. S mojí ženou jsem se seznámil a už jsem na motorkách jezdil, takže tam mě jiného nezná. Moje děti se narodily do toho, že prostě táta místo do práce chodí jezdit na motorky. A moji mámu znám celý život jako tu, co jezdila po závodech. Přijde mi, že to akceptují, ale že to byl koníček, že by moje žena jako věděla, kdo byl na jaké pozici na mistrovství světa nebo jak se ten sport boduje, to  vůbec. Ví, že se tam skáče na motorkách a že se točíme hlavu dolů.

Je to u vás v rodině takový úděl stát se motorkářem, nebo kdyby přišel za tebou Joshua, že chce hrát fotbal, tak bys ho nechal?
Myslím, že moje děti se už nebudou živit motorkami. Ale budu své děti podporovat ve všem. Naopak ty motorky – i potom, co jsem teď viděl, když se stalo nějaké první zranění – jsou pro mě asi nejtěžší na skousnutí. Vím, co je to za dřinu, za nebezpečí, za moji kariéru jsem přišel o pár kámošů, na druhou stranu vím, co mi to dalo. Díky motorkám jsem poznal celý svět, spoustu skvělých lidí a vlastně jsem nikdy nechodil do práce, což je taky docela dobré.

Jak se v tvé hlavě zrodila myšlenka na účast na Rally Dakar?
V roce 2019, když se mi stalo to velké zranění a už jsem si myslel, že bude konec – takhle mi to bylo i prodáváno, že už to na nějaký sport nebude – jsem si říkal, že se z toho stejně vylížu, že už mám 10 medailí z mistrovství světa a osm medailí z X Games a že všichni mluví o tom závodě, který se jmenuje Rally Dakar, že mám nějaký jméno a možná bych mohl s tím jménem sehnat partnery na to, abych se tam mohl jet podívat a ten závod si vyzkoušet, že když teď mám tu možnost, tak by mě hrozně štvalo, kdyby mi bylo 65 let a říkal jsem „Jednou jsi možná mohl jet na ten Dakar a nedal jsi to!“ Tak jsem jel, protože když nezkusíš, tak nevíš.

První cíl v roce 2021 byl dokončit?
Ano, to jsem byl úplný nováček, ještě jsem si postavil vlastní tým z lidí, kteří taky nikdy nebyli na Dakaru, takže jsme tam na všechno koukali jako péra z gauče. Ale bylo to super!

Když jsi poprvé dokončil, byla pak další motivace se tam vrátit, protože se chceš zlepšit?
Ano, ale nebylo to tak jednoduché. Když jsem se vrátil, tak jsem zažil něco, čemu se říká podakarská deprese. Zjistíš, že nic. Představoval jsem si, že se něco stane, že bude nějaký zájem. Nebo že se stanu třeba tím profesionálním rallye závodníkem. Ale když jsem do té rallye scény zabředl, zjistil jsem, že to není sranda. V FMX to jednoduché je. Dojedeš na závod nebo exhibici, dostaneš výplatu, když tam uděláš hezké triky, nebo dostaneš dobré prize money. V rallye se jenom platí. Nejsou žádné velké odměny, takže jsem si říkal, že tu profesionální dráhu, kde bych celý rok nedělal nic jiného, jenom se věnoval rallye disciplíně, asi nebudu moct. Dal jsem si rok pauzu kvůli nějakému zranění, pak jsem ale zjistil, že tam je ještě jedna kategorie, která je úplně nejdrsnější a chtěl bych ji mít odfajfknutou, že jsem ji zvládnul.

Když ses loni rozsekal hned na začátku, bylo jasné, že se za rok musíš vrátit a dokončit kompletní ročník?
Rozhodně! Ročník 2022 jsem vynechal a na rok 23 jsem se rozhodl, že zkusím kategorii bez asistence, což je bez týmu. Jsi tam úplně sám, musíš spát ve stanu. Přípravy byly drsnější, protože tam jedeš sám. Je to prostě půl roku fyzického tréninku, shánění peněz, dolaďování motorky. Pak jsem jel, natěšený na ten obrovský závod, všechno bylo úplně boží do 350. kilometru první etapy. Najednou jsem trefil nějaký kamínek, nebo co to bylo. Přetížení 27 G, vypnuto asi na pět minut. Když jsem se probudil, sednul jsem na motorku, ale když jsem se rozjel, tak mě něco brutálně píchalo v zádech. Dojel jsem asi 25 km do konce, tam mi dali nějaké prášky na bolest a řekli, že můžu odstoupit, jestli chci. Říkal jsem, že jsem se rok připravoval na něco a jestli mám první den odstoupit, potřebuji jasné potvrzení, že už nemůžu pokračovat dál. Rentgen byl v bivaku 200 km daleko, tak jsem sednul na motorku, dojel ještě dalších 200 km do bivaku a tam mi potvrdili, že mám kompresně zlomený obratel. Ale věděl jsem, že budu chtít jet zpátky. Nemohl jsem nechat všechny moje partnery, sponzory a fanoušky, aby si řekli „Podmol dal jednu etapu, je to na něj asi moc drsné, to už nezvládne!“ To mě štvalo.

V lednu se ujmeš nové role, budeš provázet diváky stanice Nova Action přenosy z Dakaru. Máš už teď trému?
Ne. Těším se na to, doufám, že dokážu divákům předat emoce, které jsem na Dakaru zažil, všechny jezdce navíc znám na kamarádské bázi, takže myslím, že dokážu přinést pohled do zákulisí. Myslím, že to bude pro diváky přínos, že dostanou nějaké emoce

Dalším spolukomentátorem bude legendární navigátor Josef Kalina. Budete se nějak pravidelně střídat, nebo dokonce budete komentovat spolu, abyste každý vlastně dal ten svůj pohled?
Myslím, že on bude mít hlavní záběr na kamiony, což je jeho disciplína, a navigaci, já budu mít určitě hlavně motorky. A možná mladistvější a aktuálnější přístup, protože pak Kalina je legenda, ale jeho vrchol už je pár let zpátky. Bude to podle mě fajn, doplňování jeho moudrosti a mého pobláznění.

Myslíš, že bys mohl u komentování zůstat? Že by to byla třeba další role, do které by ses mohl situovat i do budoucna?
Proč ne? Média mě baví tak i tak, ale uvidíme. Na tuhle otázku odpovím až na konci ledna.

Do kolika se dá jezdit FMX na vrcholné úrovni? Dá se freestyle motocrossem zajistit na stáří? Jak se Libor Podmol dostal k herectví? Píše své knihy sám? A má nějaký nesplněný sportovní sen? 
To se dozvíte z celého rozhovoru, který si můžete přehrát v úvodu článku! 

Archiv rozhovorů Expres Star najdete v sekci Podcasty, v aplikaci Expres FM, na webu Podcasty.cz a v aplikacích Spotify a Apple Podcasts.