Politik, který dodnes vzbuzuje kontroverze: Winston Churchill se narodil před 150 lety

Před 150 lety se narodil Winston Churchill – spisovatel, novinář, válečný hrdina a politik, který dovedl spojence k vítezství ve 2. světové válce. Ale také postava, se kterou je spojována celá řada kontroverzí. 

Nezájem rodičů

Winston Leonard Spencer-Churchill se narodil 30. listopadu 1974 do anglické aristokratické rodiny. Jeho otec Randolph Churchill byl politikem a synem sedmého vévody z Marlborough, matka Jeanette byla dcerou amerického obchodníka Leonarda Jeromeho. Dětství nebylo nejšťastnější, trpěl nezájmem rodičů, pozornost mu věnovala jen oddaná chůva, paní Everest. Winstonovi se mělo dostat kvalitního vzdělání, ale ve škole se mu vyloženě nedařilo, navíc byl neduživý. Na doporučení lékaře tak z  Londýna přešel na školu v přímořském Brightonu, který je známý mírnějším podnebím. Později byl přijat na školu v Harrow, ale jeho snem bylo dostat se na vojenskou akademii. To se mu podařilo až na třetí pokus v roce 1893. Na akademii se mu dařilo mnohem lépe než v předchozích vzdělávacích ústavech. Po dvou letech ji absolvoval mezi nejlepšími v ročníku.

Kolem světa

Po absolvování ho čekalo první nasazení na Kubě, kam odcestoval v roce 1895. Působil tam jako válečný korespondent a pozorovatel při štábu generála Valdeze. Na Kubě od února téhož roku totiž vypukla válka o nezávislost vedená proti španělské koloniální správě. V čele povstání stál kubánský básník José Martí, který padl v bitvě u Dos Ríos již v květnu 1895. Články, které o povstání mladý Churchill psal, ale v zájmu zachování dobrých vztahů se španělskou stranou vycházely jen zřídka, protože v nich spíše vyjadřoval sympatie k povstalcům než ke španělské koloniální správě.

Fascinace islámem

O dva roky později už bojoval proti Paštunům v Britské Indii. Rok na to zase v Súdánu potlačoval Mahdího povstání jako člen Kitchenerovy expedice. Při tom si přivydělával jako válečný dopisovatel a napsal zde i svou první knihu Říční válka. V ní se negativně vyjadřuje o súdánských mahdíovcích, což bývá někdy interpretováno tak, že měl negativní vztah k islámu. Ten ale nelze zjednodušovat. Jednu dobu byl Churchill islámem fascinován natolik, že se jeho rodina dokonce obávala, že by mohl konvertovat. O tom, že nebyl zásadně proti němu, svědčí i to, že v roce 1940 kabinet, v jehož čele stál, vyčlenil 100 tisíc liber na stavbu mešity v Londýně jako uznání indickým muslimům, kteří bojovali za Britské impérium.

Cesta do veřejného povědomí

Od 90. let 19. století se Winston Churchill stále častěji angažoval v politice. Vystupoval na schůzích konzervativců a v roce 1899 poprvé neúspěšně kandidoval do Dolní sněmovny. Následně odcestoval jako válečný korespondent do Jižní Afriky, kde propukla druhá búrská válka. Při přepadu vlaku, ve kterém cestoval, padl do búrského zajetí. Ve vězení v Pretorii ale nevydržel dlouho, podařilo se mu prchnout a vlakem se dostat až do 500 km vzdáleného portugalského Mosambiku. Tento kousek mu v jeho domovině vynesl značnou popularitu, byl dokonce navržen na vyznamenání Viktoriiným křížem, které mu ale nebylo uděleno. V roce 1900 opět kandidoval za konzervativce do dolní sněmovny v obvodu Oldham. Tentokrát úspěšně. Tak započala jeho dlouhá politická kariéra. Po čtyřech letech odešel od konzervativců a vstoupil do Liberální strany. Po vítězství ve volbách v roce 1906 jeho politická hvězda stoupala ještě strměji. V témže roce se stal zástupcem ministra kolonií, v roce 1908 se stal ministrem obchodu a o další dva roky později byl jmenován ministrem vnitra.

Incident na Sidney Street

Jako ministr vnitra se nevyhnul kontroverzi, když se v lednu 1911 osobně podílel na obléhání domu na Sidney Street. V něm se ukrývala skupina anarchistů, která se týden před Vánoci roku 1910 dostala do přestřelky s policisty, při níž byl zastřelen seržant Tucker. Anarchisté byli po intenzivním pátrání 3. ledna 1910 obklíčeni v domě na londýnské Sidney Street. Churchill dal armádě nejprve povolení k zásahu. Ta zasypala dům myriádou střel. V poledne na místo sám dorazil a zaujal pozici blízko palebné čáry. O hodinu později budovu zachvátil požár, povolaní hasiči dostali přímý příkaz nezasahovat, pouze zamezit šíření požáru na okolní budovy. Po dalších třech hodinách byl dům v troskách a anarchisté mrtví. Předmětem kritiky se stalo jak to, že Churchill ohrozil svůj život, ale především to, že nenechal hasiče plně zasáhnout, čímž připravil anarchistům krutý konec. Ale to nebyla rozhodně poslední kontroverze, která se s Churchillovým jménem pojí.

Chemické zbraně

V poslední době toho bylo nemálo napsáno o Churchillově názoru na chemické zbraně. Winston Churchill je některými autory kritizován za nasazení chemických zbraní v severozápadní Indii, na blízkém Východě i v Mezopotámii (přibližně na území dnešního Iráku), případně v boji proti bolševikům. Často je zmiňován jeho výrok „Jsem silně pro použití otráveného plynu proti necivilizovaným kmenům.“ Pomineme-li to, že jeho slova dosvědčují jeho přesvědčení o sociální nadřazenosti Britů vůči „méně civilizovaným“ kolonizovaným národům, můžou se jeho slova zdát jako jasný doklad jeho brutality. Faktem ovšem je, že v tomto případě mluvil ne o plynu smrtícím, ale slzném, a to ještě v kontextu poměrně brutálních bojů. Použití bojových otravných plynů vnímal jako nesmrtící způsob, jak rychle ukončit boje a ochránit britské vojáky.

Plyn lepší než kulka 

Je ovšem na místě podotknout, že prosazoval i vývoj a použití bomb s yperitem vůči povstalcům v Iráku, když naléhal na maršála královského letectví, „aby pokračovaly experimentální práce na plynových bombách, zejména yperitu, které by potrestaly vzdorovité domorodce, aniž by jim způsobily vážné zranění.“ Z čehož se dá usuzovat, že byl přesvědčen o tom, že použití plynu je méně smrtící než použití konvenčních zbraní. Podobně obhajoval užití bomb i v boji proti ruským bolševikům v roce 1919. Zde je taky jediný doložitelný případ jeho obhajoby užití bojových plynů proti civilnímu obyvatelstvu, nejen proti vzbouřencům. A ačkoli se někteří autoři snaží smrtící účinek těchto bomb bagatelizovat, plyn v nich obsažený prokazatelně zabíjel. Je však nutné podotknout, že používání otravných plynů bylo běžné v mnoha armádách té doby.  

Přehlížení hladomoru

V poslední době se také vede debata o tom, do jaké míry je Churchill zodpovědný za hladomor v Bengálsku v roce 1943, který byl o rok dříve iniciován japonskou okupací Barmy. Britský historik Richard Toye tuto událost považuje za jednu z největších skvrn na Churchillově reputaci. Toye mluví o tom, že na tehdejším ministerském předsedovi leží odpovědnost, zejména proto, že problém přehlížel. Prý byl natolik zaujatý válečným vývojem v Evropě, že mu toto téma přišlo druhořadé. Indická spisovatelka a novinářka Madhusree Mukerjee k tomu podotýká, že Churchill odmítl uspokojit indickou potřebu pšenice tím, že válečný kabinet přesměroval 170 tisíc tun australské pšenice do Evropy. Situaci také bagatelizoval prohlášeními typu že se Indové „množí jako králíci“ Americký historik Arthur Herman naproti tomu ve své knize Ghándí and Churchill uvádí, že „Churchill a jeho kabinet hledali každý způsob, jak zmírnit utrpení, aniž by podkopali válečné úsilí“.

Mytický hrdina 

Vyhrocené diskuze se dnes točí nejen okolo výše zmíněných témat, ale i kolem jeho pohledu na rasovou problematiku, působení v pozici ministra vnitra, potlačování stávek horníků ve Walesu nebo vztahu s Ghándím. Winston Churchill je jedněmi heroizován, druhými démonizován, což samo o sobě přispívá k jeho mytizaci a znesnadňuje pochopení jeho osobnosti a především kontextu, v rámci kterého jako hybatel dějin jednal. 

Zdroje: bbc.com, telegraph.co.uk, wikipedia.org, historic-uk.com, winstonchurchill.org, indiatimes.com