Seriálu Studna bylo českým divákům zapotřebí jako soli. Strhnout pokřivený obraz minulosti interpretované v díle seriálu Třicet případů majora Zemana se autorům a všem hercům podařilo důstojným způsobem a přesvědčivě. Skutečná vesnice Vonoklasy, kde se stal zločin následovaný požárem, si zaslouží ukázat svůj příběh takový, jaký se stal.
Kreativnímu producentovi Michalovi Prokešovi na projektu Studna osobně záleží a když sděluje, že „…je to jeho srdeční záležitost“, nejde o klišé. Vonoklasy jsou totiž vesnicí, kde sám žije. Seriál kromě diváků festivalu Serial Killer, kde byl velmi dobře přijat, viděli i občané Vonoklas při zvláštní projekci ještě před uvedením seriálu na platformě Voyo.
Seriál Studna o šesti epizodách odvážně kombinuje retro mnoha dekád a časově se rozpíná od roku 1935 do osmdesátých let. Takový záměr má mnoho úskalí a tvůrcům se podařilo jej naplnit se ctí. Hlavní postavy rodin obývající tři domy mají až podivuhodně věrně takové tváře, vizáže a výrazy, jaké známe z meziválečných černobílých fotografií. Jak kreativní producent uvedl o režisérce Tereze Kopáčové, ráda obsazuje herce do rolí, které jsou proti jejich dosavadní škatulce. Tímto příkladem s bezprecedentně skvělým výsledkem je Jakub Prachař ve velmi vážném způsobu sofistikovaného herectví. Nutno rovnou předeslat, že žádný herecký výkon z celé bohatě zastoupené plejády nijak křiklavě nevyčnívá a všechny tak vidíme v perfektní souhře, a to včetně dětských rolí. Dětští herci si mohou s úrovní svých dospělých kolegů podat ruce, jmenujme alespoň představitele malého Standy Jakuba Jenčíka, stiženého obrnou, tehdejší noční můrou všech rodičů.
Obrovský kredit si samozřejmě zaslouží David Švehlík, kterého v roli vraha ještě národ nikdy neviděl, jeho hereckou manželku a cituplnou obětavou matku zahrála Johana Matoušková. Malým velkým zázrakem je spatřit konečně znovu herectví Jany Nagyové, tedy zbožňované pohádkové Arabely. Dospělý Slávek ztvárněný Filipem Františkem Červenkou je dokonce vizuálně podobný svému filmovému otci Davidovi Švehlíkovi. Červenkovou hereckou partnerkou je empatická Gabriela Marcinková. Kvalitní casting je vždy minimálně polovinou úspěchu a v seriálu Studna to platí dvojnásob.
Když přihlédneme ke kultovní hodnotě dílu Studna ze seriálu Třicet případů majora Zemana, má současné seriálové dílo svou přitažlivost zajištěnou. Většina filmového publika se v souvislosti s Třiceti případy majora Zemana vyjadřuje v tom smyslu, že ve své době to byl dobrý seriál, zejména když si odmyslíme politickou stránku. Díl Studna byl právě takovou epizodou, která se měla věnovat čistě zločinu a kriminalistické práci bez příměsi ideologického zabarvení. K původnímu seriálu kreativní producent Michal Prokeš podotýká: „Ten seriál je z dnešního pohledu vlastně komický.“ Opus Studna ukazuje, že ideologické zkreslení bylo i v této epizodě silně zastoupeno. Pokud bychom z Třiceti případů majora Zemana odebrali politický podtext, nezbylo by ve skutečnosti vůbec nic.
Zatímco dílo Jiřího Sequense dodnes rozděluje národ a kombinovalo režimní lži s perfektními hereckými výkony, Studna režisérky Terezy Kopáčové představuje opravdové, plnokrevné true crime s etikou k reálným lidem, zúčastněným celého neštěstí, které sleduje desítky let zpátky. Tomu odpovídá mimořádně pečlivá rešerše. Z ikonické citace původního hlavního hrdiny epizody Studna (Josef Kubíček) „divně se kýval“ lze odvodit metaforu, kdy se československý divák poslušně veden propagandistickým seriálem nezdráhal uvěřit dnes až neuvěřitelným verzím reality. Právě tuto reflexi mimo jiné současná Studna poskytuje a nechává nás nahlédnout do pocitů člověka, kterého Sequensovo pojetí jednoznačně poškodilo.
Můžeme si jen nechat zdát o tom, že by vznikl seriál na téma událostí v druhé nejznámější epizodě majora Zemana Mimikry s vymyšlenou patologicky znějící písní Bič boží a jak tento díl zafungoval. V době vysílání totiž dleli členové Plastic people of The Universe ve vězení a dokonce i jejich spoluvězni okamžitě uvěřili tomu, že mimo zločin skládání a hraní ilegální hudby také unesli letadlo. Zpět k seriálu Studna: Má našlápnuto na obrovskou diváckou vděčnost a dokáže jak přinutit k empatii, tak zavzpomínat, ale má i potenciál držet v napětí a děsit jako dílo s prvky hororu moderního měřítka – nebojme se říci s nadčasovým přesahem.